Nabarvené ptáče

Že se na film Václava Marhoula Nabarvené ptá­če roz­hod­ně zajdu
podí­vat co nejdří­ve, to bylo jas­né oka­mži­tě poté, co jsem se dozvě­děl,
že natá­če­ní pro­bí­há, a co jsem spat­řil prv­ní pub­li­ko­va­né foto­gra­fie.
Těch něko­lik syro­vých a při­tom magic­kých čer­no­bí­lých obra­zů se mi zdá­lo
být tak pozo­ru­hod­ných, že jsem si začal o při­pra­vo­va­ném fil­mu shá­nět
podrob­něj­ší infor­ma­ce a brzy bylo zřej­mé, že s tímhle dílem se ten­to­krát
- na roz­díl od vět­ši­ny čes­ké fil­mo­vé pro­duk­ce posled­ních let - urči­tě
nemi­ne­me. Když byl film zařa­zen do hlav­ní sou­tě­že slav­né­ho fes­ti­va­lu v 
Benátkách, měl jsem radost už jen pro­to, že se to čes­ké­mu fil­mu
nepo­ved­lo celé čvrt­sto­le­tí, pro­to­že - co si bude­me namlou­vat - na
nej­vyš­ších příč­kách mezi­ná­rod­ní­ho fil­mo­vé­ho fóra hra­né­mu čes­ké­mu fil­mu
nekve­te pořád­ná pšen­ka už pěk­ně dlou­ho, i když se v našem malém fil­mo­vém
ryb­níč­ku kaž­dý rok při pře­dá­vá­ní čes­kých lvů plá­cá­me po rame­nou, jací
jsme kofři, a že by to někdo oprav­du význam­ný „od fochu“ urči­tě uznal,
kdy­by ho ovšem napadlo se na někte­rý z našich fil­mů i podí­vat.

Mezitím zača­la média mlít faleš­nou odr­ho­vač­ku, o tom, kterak prý pro­jek­ce nové­ho fil­mu houf­ně opouš­tě­jí pobled­lí a mís­ty zvra­ce­jí­cí zahra­nič­ní fil­moví kri­ti­ci a nebo­zí fanouš­ci, kte­ří psy­chic­ky neu­nes­li ve fil­mu pou­ži­tou míru nási­lí; z fil­mu se v tom­to poje­tí stal divže ne svá­tek sadis­tic­kých úchy­lů, pro­to­že nikdo jiný pře­ce tako­vou hrů­zu nemů­že dob­ro­vol­ně navští­vit. A i ti, co při­zná­va­li nové­mu fil­mu, nato­če­né­mu pod­le stej­no­jmen­né­ho (a svým pří­bě­hem i znač­ně kon­tro­verz­ní­ho) best­selle­ru Jerzyho Kosińského, nema­lé kva­li­ty, se sho­do­va­li v jed­nom: „Jednou ho vidět úpl­ně sta­či­lo, podru­hé ani za nic!“ Jako mar­ke­tingo­vou stra­te­gii, jak dostat do kina i někte­ré z těch, kte­ré by to bez téhle mar­ke­tingo­vé ber­lič­ky ani nena­padlo, to beru, byť se mi to zdá být stra­te­gie poně­kud krát­ko­zra­ká. Jinak je to pro mne spíš pro­jev nepro­fe­si­o­na­li­ty, pro­to­že na jed­no shléd­nu­tí v mase sko­ro tří­ho­di­no­vé fil­mo­vé nálo­že sebe­při­pra­ve­něj­ší divák obsáh­ne jen základ­ní oblouk pří­bě­hu a někte­ré z jeho vnitř­ních vazeb, ale ať mi nikdo neří­ká, že lze po prv­ní návštěvě v kině napsat sku­teč­ně odpo­věd­nou a důklad­nou recen­zi, pro­to­že jen tako­vou si odpo­věd­ný a vel­mi důklad­ný Marhoulův film zaslou­ží. Pokud někte­ří z bojác­ných inte­lek­tu­á­lů, pro kte­ré je prak­tic­kým ztě­les­ně­ním nej­hor­ší­ho zla na svě­tě nadáv­ka ve face­boo­ko­vé dis­ku­si nebo nespra­ved­li­vé „vyškrt­nu­tí z přá­tel“, pod nápo­rem sku­teč­né­ho zla, ply­nou­cí­ho ze stra­chu a nej­hlub­ších lid­ských váš­ní a pudů, kola­bu­jí, nechť si jdou rad­ši zakřou­pat pop­corn na stra­ši­del­nou pohád­ku o upí­rech s vymaz­le­ný­mi „hláš­ka­mi“, základ­ní infor­ma­ce o Nabarveném ptá­če­ti nut­né pro to, aby ve spo­leč­nos­ti sobě rov­ných obstá­li a moh­li při­po­jit pár „zasvě­ce­ných“ slov v inter­ne­to­vých deba­tách, si pře­ce můžou najít někde na webu i bez nasa­ze­ní cen­né­ho obsa­hu vlast­ních žalud­ků, a všich­ni budou spo­ko­je­ni.

Připraven na mno­hé (byť bli­cí pyt­lík jsem si s sebou pře­ce jen nevzal, nato­lik snad vím, co můžu čekat od povrch­ních sen­za­cechti­vých médií i od sebe jako od fil­mo­vé­ho divá­ka) jsem si kou­pil vstu­pen­ku do malé­ho sálu praž­ské­ho kina Lucerna. Spíš jsem se obá­val o to, jak zvlád­nu veřej­nou pro­jek­ci v oka­mži­ku, kdy na plát­ně při­jde něja­ká dojem­ná scé­na, pro­to­že v tako­vých situ­a­cích bývám neče­ka­ně výkon­nou plač­kou. Ale Marhoulův film zce­la rezig­nu­je na vyvo­lá­vá­ní doje­tí u divá­ků, oslo­vu­je jen nároč­ným (byť v prin­ci­pu vlast­ně zce­la jed­no­du­chým) pří­bě­hem a zejmé­na neu­vě­ři­tel­ným obra­zem. Jeho hut­ný pří­běh až na výji­meč­ná mís­ta prak­tic­ky ničím nedo­jí­má, neta­há za nit­ky našich emo­cí ani hud­bou ani nad­by­teč­ný­mi slo­vy. Filmové vyprá­vě­ní je oho­le­no na kost, stej­ně jako je oho­len na kost pří­běh malé­ho židov­ské­ho chlap­ce, kte­rý po neče­ka­né smr­ti své ven­kov­ské tety a požá­ru její­ho dom­ku musí vyra­zit na ces­tu z rela­tiv­ní­ho bez­pe­čí do nezná­ma, ces­tu svě­tem, kde hru­bá síla nemí­ní hle­dat důvo­dy pro dob­ro­vol­né ústup­ky slab­ším, svě­tem, kte­rý se s jina­kos­tí nepá­ře, ať už je její pro­jev jaký­ko­li. Den za dnem jde na té ces­tě o holé pře­ži­tí, na nic jiné­ho není čas ani pro­stor. A fil­mo­vý pří­běh svou stro­hou for­mou přís­ně násle­du­je předob­raz. Všichni ti lidé, mlu­ví­cí podiv­nou slo­van­skou řečí, kte­ré chla­pec na své ces­tě potká­vá, jsou jeho poten­ci­ál­ní­mi zachrán­ci i poten­ci­ál­ní­mi trýzni­te­li, nezříd­ka dokon­ce obo­jí záro­veň. A chla­pec jde dál, pro­to­že nic jiné­ho než jít dál, se dělat nedá.

Na dost dlou­hou dobu je jedi­nou znám­kou pro­bí­ha­jí­cí vál­ky na začát­ku fil­mu pře­lé­tá­va­jí­cí leta­dlo s nacis­tic­ký­mi zna­ky. Přesto je zlo ve fil­mu všu­dypří­tom­né, dokon­ce i v obdo­bí zdán­li­vé­ho kli­du pro­stu­pu­je tichem jako elek­tri­zu­jí­cí dus­no před bouř­kou. Může zaú­to­čit náh­le, kdy­ko­li a odkud­ko­li, jako zákeř­ná šel­ma. Jeho původ­cem jsou lidé, niko­li vál­ka. Válka jen umoc­ňu­je jeho míru a při­dá­vá někte­ré nové moti­va­ce. Chorobně žár­li­vé sadis­tic­ké výpa­dy staré­ho mly­ná­ře ale nejsou způ­so­be­ny vál­kou, stej­ně jako zne­u­ží­vá­ní chlap­ce nave­nek počest­ným pedo­fil­ním pěs­tou­nem. Není to vál­ka, kte­rá ven­ko­va­ny nutí řídit se pově­ra­mi o tom, jak jina­kost v podo­bě chlap­ce, kte­rý viditel­ně „není odtud“, při­ve­de do ves­ni­ce nemo­ce a zlé duchy, a pro­to je nut­né jejich původ­ce zlik­vi­do­vat. Ano, chla­pec je ve stej­né situ­a­ci jako titul­ní nabar­ve­né ptá­če, kte­ré pta­čí hej­no mezi sebe nepři­jme a uklo­ve ho, jak chlap­ci prak­tic­ky před­ve­de ves­nic­ký ptáč­ník. Ani ptá­ci se tak­to necho­va­jí pro­to, že je prá­vě vál­ka, ale je to pro­je­vem jejich při­ro­ze­nos­ti. Řídí tato děsi­vá při­ro­ze­nost nut­ně všech­ny naše kro­ky nebo se jí umí­me jako lidé vze­přít? Anebo o tom doká­že­me jen vzne­še­ně hovo­řit v dobách rela­tiv­ní­ho kli­du? „Sám, sám sis tím vinen,“ ozý­vá se z růz­ných úst smě­rem k chlap­ci. Jsi vinen tím, že nepo­slou­cháš, jsi vinen tím, že jsi jiný. Nedáme do kos­tel­ní kasič­ky tobě ale dru­hé­mu minis­t­ran­tovi, tomu, kte­rý je náš, dokon­ce i když se pak vybra­né pení­ze sesy­pou na jedi­nou hro­mád­ku.

Ani v nejmen­ším nesou­hla­sím s tvr­ze­ním, že film Nabarvené ptá­če je vlast­ně jen sle­dem opa­ko­va­ných a lehce vari­o­va­ných násil­ných výje­vů, mezi kte­rý­mi nešťast­ný chla­pec pře­chá­zí z kapi­to­ly do kapi­to­ly, z obra­zu do obra­zu (byť struk­tu­ro­vá­ní na for­mál­ní „kapi­to­ly“ pova­žu­ji spíš za nad­by­teč­né). Ano, chla­pec je čas­to obě­tí, ale ješ­tě čas­tě­ji mlčen­li­vým svěd­kem, svěd­kem, kte­rý si všech­no, co vidí, uklá­dá do své dět­ské pamě­ti (mimo­cho­dem, něko­li­krát se mi vyba­vil sovět­ský film Elema Klimova Jdi a dívej se, kte­rý byl pro všech­ny, kte­ří kdy­si dáv­no povin­ně vídali zou­fa­lé sovět­ské váleč­né fil­my, v dru­hé polo­vi­ně 80. let svým poje­tím doslo­va zje­ve­ním; spo­ji­tost mezi obě­ma fil­my je nespor­ná a sym­bo­lic­ky umoc­ně­ná tím, že teh­dej­ší hlav­ní herec­ký před­sta­vi­tel Alexej Kravčenko hra­je i v Nabarveném ptá­če­ti - jed­no­ho z výraz­né dvo­ji­ce rudo­ar­měj­ců). Kdoví, za jakých pod­mí­nek jed­nou v budouc­nu vyhřez­ne tako­vá zku­še­nost jako vlast­ní odpu­di­vý model cho­vá­ní vůči ostat­ním, zvlášť když chla­pec, kte­rý by si ješ­tě nej­rad­ši ze vše­ho hrál s dře­vě­ným koní­kem, dostá­vá během své­ho puto­vá­ní jako jedi­ný dárek vojen­skou pis­to­li. Dokáže dět­ský mozek vyhod­no­tit, co je správ­né a co ne? Jak by to mohl zvlád­nout, když na kaž­dém rohu, v kaž­dém dal­ším lese, v kaž­dém dal­ším sta­ve­ní, v kaž­dé dal­ší dospě­lé hla­vě je vše jinak a je nut­né volit jinou stra­te­gii pře­ži­tí. Muž, kte­rý ese­sá­kovi vyna­dá do svi­ní a pliv­ne mu na botu, je na mís­tě zastře­len. Chlapec ese­sá­kovi botu vyleští a zůstá­vá naži­vu. Naživu pro dal­ší strá­dá­ní, pro dal­ší ces­tu k nekon­krét­ní­mu a spíš jen tuše­né­mu cíli... Ale co si člo­věk počne se svou hrdos­tí o samo­tě na onom svě­tě? Chlapec se postup­ně v někte­rých ohle­dech při­způ­so­bu­je pro­stře­dí a tak záro­veň před­čas­ně dospí­vá; i on se nau­čí nespra­ved­li­vě ude­řit, když potře­bu­je kabát, i on umí okrást umí­ra­jí­cí­ho o pev­né boty, i on se umí straš­li­vě pomstít. „Pamatuj si to: Oko za oko, zub za zub!“ říká mu rudo­ar­mě­jec, když odpo­čí­tá­vá nesmy­sl­né obě­ti své­ho odstře­lo­vá­ní, aby jich bylo stej­ně jako jeho pad­lých přá­tel. Pro vál­ku nejsou důle­ži­tí sku­teč­ní původ­ci zla, vál­ka umí jen porov­ná­vat ztrá­ty. Čtyři na jed­né stra­ně a čty­ři na dru­hé, a někdy čty­ři a čty­ři­cet nebo čty­ři sta, to je váleč­ný model spra­ve­dl­nos­ti. Válka nejde dohro­ma­dy s odpuš­tě­ním a na všech stra­nách toli­ka růz­ný­mi způ­so­by vzý­va­ný Bůh, kte­rý má odpouš­tě­ní v popi­su prá­ce, po vět­ši­nu času mlčí.

Foto © Jan Dobrovský, foto­gra­fie ze strá­nek dis­tri­buč­ní spo­leč­nos­ti Bioscop

Nemyslím si, že film neob­sa­hu­je žád­ná opti­mis­tic­ká mís­ta, tak­že divák dosta­ne v kině jen tři hodi­ny napros­té­ho zma­ru. Naopak, v tako­vém pro­stře­dí kaž­dý drob­ný závan nor­mál­nos­ti a lid­skosti půso­bí jako oáza s živou vodou: Vypouštění ptá­ků z kle­cí po smr­ti ptáč­ní­ka, při­ro­ze­ně lid­ské cho­vá­ní němec­ké­ho vojá­ka, kte­rý má „na kon­ci ces­ty“, pro­to­že kole­je už dál neve­dou, chlap­ce zastře­lit, ote­vře­né srd­ce ves­nic­ké­ho fará­ře, dotek kříž­ku na krku, vlast­ně i „léči­vé“ zahra­bá­ní do země ze stra­ny lido­vé šaman­ky (což ale v trai­le­ru vypa­dá spíš na něja­ký děsu­pl­ný způ­sob muče­ní), to jsou všech­no ost­rův­ky živo­ta v jedo­va­tém pří­bo­ji zčás­ti hna­ném vál­kou a zčás­ti stád­nos­tí stra­chu. Budou ale ty malič­ké „ost­rův­ky pozi­tiv­ní devi­a­ce“ sta­čit na dal­ší ces­tu, kte­rá už nebu­de prvo­plá­no­vě váleč­ná, ale budou se na ní vysky­to­vat podob­ní lidé a podob­né nebez­peč­né lesy jako na chlap­co­vě vel­ké ces­tě za nezná­mým domo­vem? Pro mne osob­ně je napros­to stě­žej­ní krát­ká mlčen­li­vá scé­na těs­ně před kon­cem fil­mu: Navzájem nezná­mí lidé se v rui­nách měs­ta spo­leč­ně hře­jí u ohně a v jejich tvá­řích osvět­lo­va­ných pla­me­ny jsou vepsá­ny desít­ky podob­ných pří­bě­hů, jaký jsme prá­vě detail­ně absol­vo­va­li s „nabar­ve­ným ptá­če­tem“. Nic o těch pří­bě­zích neví­me, ale z ana­lo­gií může­me vytu­šit, že kaž­dý z nich je jiným způ­so­bem straš­ný. Po třech hodi­nách strá­ve­ných s jed­ním kon­krét­ním lid­ským pří­bě­hem, jsme během jed­né minu­ty přeš­ven­ko­va­li desít­ky dal­ších. Podobných? Klidnějších? Ještě hor­ších? Kdoví.

Podle mne je Nabarvené ptá­če mimo­řád­ným fil­mem i v evrop­ském kon­tex­tu, o tom čes­kém ani nemá cenu mlu­vit, jak moc je to zřej­mé. Z fil­mu doslo­va sálá uma­nu­tost reži­sé­ra nedě­lat za žád­nou cenu kom­pro­mi­sy. Ano, jis­tě by ty nároč­né tři hodi­ny dél­ky šly zkrá­tit na sne­si­tel­něj­ší hodi­nu a půl a ješ­tě by mno­hé z toho, co chvá­lím, zůsta­lo. Jistě by bylo mož­né při­dat posta­vu las­ka­vé hos­po­dy­ně, kte­rá dá chlap­ci na dal­ší ces­tu hře­ji­vé pohla­ze­ní a do uzlíč­ku buch­tu. Nebo že bychom při­da­li aspoň něja­kou pla­to­nic­kou dět­skou love sto­ry, pár zvě­da­vých pohle­dů plných vzá­jem­né­ho pocho­pe­ní, co? Jenže to už by nebyl Václav Marhoul, reži­sér, kte­rý byl v tom­to fil­mu nesmír­ně nároč­ný na sebe i na všech­ny zúčast­ně­né. A obzvlášť nároč­ný je Marhoul prá­vě na divá­ky, se kte­rý­mi počí­tá jako s aktiv­ní­mi spo­lu­tvůr­ci, ať už jde o domýš­le­ní nená­pad­ných sko­ko­vých posu­nů v jinak jen zvol­na ply­nou­cím ději nebo pře­de­vším o řadu čas­to jen nazna­če­ných fyzic­kých útrap chlap­ce. Vždyť sku­teč­ně zob­ra­ze­né­ho nási­lí na hlav­ním hrdi­novi je vlast­ně ve fil­mu mini­mum, vět­ši­na násil­ných scén se dohrá­vá mimo obraz, „dobí­há“ v divá­ko­vě před­sta­vě, kaž­dý běž­ný holly­wo­od­ský kus by zpo­dob­ně­ný­mi násil­nost­mi pora­zil Nabarvené ptá­če na hla­vu. Jenže... V těch holly­wo­od­ských kusech všich­ni spo­leč­ně - tvůr­ci i divá­ci - hra­je­me hru na ilu­zi, mno­zí obdi­vu­jí „zmák­nu­té spe­ci­ál­ní efek­ty“. Ale u Nabarveného ptá­če­te není nic pohád­kou a ilu­zí, po kte­ré spo­ko­je­ně lusk­ne­te při odcho­du z kina prs­tem a dáte si na rohu náměs­tí piz­zu. Opravdovost a nalé­ha­vost Marhoulova fil­mu smr­dí po čer­tech sku­teč­nos­tí a vy - poté, co vyjde­te ze sálu - nechá­pe­te, co tam děla­jí ti lidé popí­je­jí­cí u sto­leč­ků kávu. Vždyť ješ­tě před chví­lí jsme byli ve vál­kou roz­bo­ře­ném měs­tě, dotý­ka­li jsem se vlast­ní­ho stra­chu, sly­še­li jsme svist sku­teč­ných výstře­lů a naše boty byly plné blá­ta z deš­těm roz­mě­k­lých cest. Že musí­me opus­tit sál do tří minut, pro­to­že už čeka­jí lidé na dal­ší pro­jek­ci? Cože, jaký sál, jaká pro­jek­ce? Copak v tros­kách naše­ho měs­ta někde fun­gu­je elektři­na?

Ano, zce­la jis­tě se naštvu, až si zase v něja­ké dis­ku­si pře­čtu názor těch, co film „shléd­li“ maxi­mál­ně na strán­kách bul­vár­ních časo­pi­sů, že „na lží­cí vydlou­ba­né oči a na sou­lo­že­ní s koz­lem“ byl hřích dávat „tomu úchyl­né­mu kome­di­an­tovi“ něja­ké pení­ze, a že za 175 mili­ó­nů moh­lo být mís­to tako­vé blbos­ti spous­ta uži­teč­ných věcí (tře­ba celý 1 km dál­ni­ce). Já si zase nao­pak mys­lím, že ve fil­mu Nabarvené ptá­če vznik­la trva­lá hod­no­ta, ke kte­ré se budou vra­cet celé dal­ší gene­ra­ce čes­kých i zahra­nič­ních milov­ní­ků fil­mu okouz­le­ných oprav­do­vos­tí pří­bě­hu i vel­mi věro­hod­ný­mi herec­ký­mi výko­ny, a stej­ně jako já doslo­va ohro­me­ných fas­ci­nu­jí­cí­mi obra­zy kame­ra­ma­na Vladimíra Smutného, kte­ré jsou vlast­ně sle­dem úžas­ných čer­no­bí­lých umě­lec­kých fotek. Možná nemám jako foto­graf a „nemo­to­ris­ta“ to správ­né měřít­ko, ale já bych něco tako­vé­ho za kus sil­ni­ce nevy­mě­nil, ani kdy­by měla sem tam i něja­ká ta zla­tá svo­di­dla.

Vlastně jedi­né, co mi ve fil­mu oprav­du nela­di­lo, byla para­dox­ně asi jedi­ná del­ší věta jinak prak­tic­ky zce­la nemluv­né­ho Petra Kotlára v hlav­ní roli, po jejímž vyřče­ní jsem si na chví­li vyko­le­je­ně uvě­do­mil, že jsem jenom v kině a něja­kou dobu mi trva­lo, než jsem se do fil­mu zase vrá­til. Je mož­ná tro­chu pře­kva­pi­vé, že jsem měl ten­den­ci sle­do­vat spíš herec­ké kre­a­ce dospě­lých her­ců (např. Udo Kiera jako děsi­vé­ho staré­ho mly­ná­ře, ze kte­ré­ho jde oprav­du čirý strach, Stellana Skarsgårda jako němec­ké­ho vojá­ka Hanse či Harveyho Keitela jako fará­ře) než herec­ký výkon hlav­ní posta­vy, kte­rá prak­tic­ky celý film nesle­ze z plát­na. Ale Petr Kotlár je nejen typo­vě přes­ný, ale doká­zal i dob­ře postih­nout postup­nou, nená­pad­nou a vlast­ně i logic­kou vnitř­ní pro­mě­nu své posta­vy z čiré obě­ti přes chlad­ně prag­ma­tic­ký „zku­še­ný“ pří­stup až k vlast­ním aktiv­ním zása­hům do běhu věcí a v někte­rých situ­a­cích dokon­ce v neu­stá­va­jí­cím kon­flik­tu obě­tí a násil­ní­ků pře­šel zce­la na dru­hou stra­nu bari­ká­dy. Jako divá­kovi mi vyho­vu­je, že mi film nena­bí­zí žád­ný „erár­ní klíč“ k pocho­pe­ní toho, co se na plát­ně děje, nesmě­ru­je mě v posu­zo­vá­ní, co je dob­ro a zlo a jaké jsou důvo­dy jeho exis­ten­ce, nevnu­cu­je mi svou vlast­ní před­sta­vu, co je v dané situ­a­ci správ­né a spra­ved­li­vé, ale pone­chá­vá výklad na mně. Ano, čas­to je to pro divá­ka nesmír­ně těž­ké, vlast­ně je tak pone­chán stej­ně napo­spas nemi­lo­srd­né­mu pří­bě­hu jako malý hrdi­na napo­spas nemi­lo­srd­né­mu svě­tu. Stejně jako malý chla­pec neví, kudy má vést jeho ces­ta, pro­to­že nemá jas­nou před­sta­vu, kde má být její cíl, ani divák netu­ší, kudy vede ces­ta k pocho­pe­ní a katar­zi a jest­li tako­vý vysně­ný cíl vůbec exis­tu­je. Právě to, domní­vám se, je smys­lem toho­to fil­mo­vé­ho díla. Jestli záměr­ným, vtě­le­ným fil­mu jeho tvůr­ci, nezbý­vá mi než smek­nout před jejich doved­nos­tí, jest­li nezá­měr­ným a bezděč­ným, slu­ší se vzdát hold jejich umě­lec­ké intu­i­ci.

Já na roz­díl od někte­rých výše zmí­ně­ných kri­ti­ků půjdu někdy v budouc­nu na ten­to film doce­la urči­tě ješ­tě jed­nou. Ne pro­to, že - slo­vy Josefa Hlinomaze z jiné­ho slav­né­ho fil­mu, prav­da, tro­chu jiné­ho žán­ru - „muče­níč­ko, to je moje potě­še­níč­ko“, ne pro­to, že bych se těšil na to, jak tím celým drs­ným pří­bě­hem od aspoň malé a rych­le ztra­ce­né jis­to­ty „nevlast­ní­ho domo­va“ až po zpro­pa­de­ně nejis­tou ces­tu kam­si do dálek nezná­mé budouc­nos­ti pro­jdu jako nevi­di­tel­ný dopro­vod hlav­ní­ho hrdi­ny ješ­tě jed­nou, ale pro­to, abych pro sebe obje­vil co nej­víc zna­ků, sym­bo­lů a vnitř­ních pro­va­zeb, kte­ré mi při prv­ním shléd­nu­tí muse­ly na mno­ha mís­tech nut­ně unik­nout. Teprve potom bych si trou­fal napsat o fil­mu pořád­ný kri­tic­ký člá­nek a ne jen těch dneš­ních pár povrch­ních pozná­mek. Ale vzhle­dem k tomu, co už jsem se taky všech­no o fil­mu Nabarvené ptá­če z růz­ných zdro­jů doče­tl, chtěl jsem zve­řej­nit ale­spoň své základ­ní a pro­za­tím nijak výraz­ně pro­pra­co­va­né a vyar­gu­men­to­va­né resumé: Už teď jsem si sko­ro jis­tý, že po dru­hém shléd­nu­tí toho­to fil­mu se bude popr­vé za posled­ních 20 let měnit můj sou­kro­mý a čis­tě sub­jek­tiv­ní seznam TOP20 čes­kých fil­mů a Nabarvené ptá­če z tep­lé­ho hníz­deč­ka po vzo­ru malé kukač­ky vyšoup­ne někte­ré­ho z dosa­vad­ních dva­ce­ti oby­va­tel.

Mezi námi, neu­mím si před­sta­vit, že by se v příš­tích nomi­na­cích na Oscara za kame­ru obje­vil film obra­zo­vě vytří­be­něj­ší. Černobílá kame­ra nejen evo­ku­je „sta­ré zla­té fil­mo­vé časy“ šede­sá­tých let, ale pod­le mne se i hodí víc ke ztvár­ně­né­mu téma­tu. Jen si říkám, jest­li se kvů­li své vlast­ní jina­kos­ti ve srov­ná­ní s běž­nou pro­duk­cí nedo­sta­ne film Nabarvené ptá­če sám v mno­ha ohle­dech do role nabar­ve­né­ho ptá­če­te postup­ně vyští­pá­va­né­ho z hej­na „těch správ­ných našich fil­mů“, v domá­cím i mezi­ná­rod­ním měřít­ku. Byl bych moc rád kdy­by ne, ale zná­te to - s lid­skou, pta­čí i fil­mo­vou při­ro­ze­nos­tí je někdy těž­ké poří­ze­ní.

P.S.: Jen pro ilu­stra­ci - nikdo z divá­ků, kte­ří se zúčast­ni­li naše­ho fil­mo­vé­ho před­sta­ve­ní Nabarveného ptá­če­te v kině Lucerna neo­de­šel před­čas­ně; nao­pak, všich­ni vytr­va­li až do kon­ce dlou­hých závě­reč­ných titul­ků a nebýt popo­há­ně­ní ze stra­ny uva­děč­ky, za níž už stá­la dal­ší sku­pi­na návštěv­ní­ků, mys­lím, že bychom se roz­chá­ze­li kaž­dý do své­ho vlast­ní­ho reál­né­ho svě­ta ješ­tě o pozná­ní poma­le­ji.

Scénář, režie, pro­duk­ce: Václav Marhoul

Kamera: Vladimír Smutný

Architekt: Jan Vlasák

Střih: Luděk Hudec

Zvuk: Pavel Rejholec

Kostýmy: Helena Rovná

Masky: Ivo Strangmüller

Petr Kotlár

Nina Shunevych

Alla Sokolova

Udo Kier

Michaela Doležalová

Zbyněk Pecha

Lech Dyblik

Jitka Čvančarová

Stellana Skarsgård

Harvey Keitel

Julian Sands

Júlia Valentová Vidrná­ko­vá

Alexander Kravchenko

Barry Pepper

Petr Vaněk

a mno­zí dal­ší

Podívejte se na hodnocení Nabarvené ptáče na Kinoboxu.