Nespoutaný Django

Šílenec Tarantino po 3 letech, kdy byl zalez­lý v útro­bách Hollywoodu a peč­li­vě tam při­pra­vo­val svo­je vele­dí­lo, nyní při­vá­dí na kol­biš­tě svě­to­vé fil­mo­gra­fie dal­ší ze svých vypipla­ných děl. Tentokrát však zabrousil do řeky nepo­zna­né a to wes­ter­nu. Příběhů z divo­ké­ho zápa­du bylo zpra­co­vá­no již stov­ky, ale jak už Tarantino má ve zvy­ku, změ­nil žánr, resp. při­způ­so­bil si ho pod­le svých poža­dav­ků. Velký Quentin si vzal na paškál kon­tro­verz­ní téma, jakým otroc­tví čer­no­chů v USA nepo­chyb­ně je, a ztvár­nil ho pod­le sebe – div­ně. Je para­dox­ní, že ačko­liv někte­ří reži­sé­ři tvo­ří div­né fil­my, jsou zavr­ho­vá­ní, ne tak Tarantino, ten vklá­dá do svých fil­mů praš­tě­nost s tako­vou grá­cií, že ho milu­jí jak divá­ci, tak kri­ti­ko­vé. Nejinak tomu je v Nespoutaném Djangovi.

„I count 6 shots nig­ga“. „I count 2 guns nig­ga“.

Tarantino má skvě­lý čuch na dob­rý pří­běh a nelze se divit, že si pro svůj wes­ter­no­vý debut vybral prá­vě pří­běh osvo­bo­ze­né­ho otro­ka Djanga (Jamie Foxx), kte­rý hle­dá za pomo­ci dr. Schultze (Christoph Waltz) svou “ztra­ce­nou” ženu. Pro ústřed­ní dvo­ji­ci je hlav­ním zápo­rá­kem nej­vět­ší otro­kář na jihu Calvin Candy, kte­ré­ho může­me vidět v podo­bě Leonarda DiCapria. Ten dostá­vá rok od roku důle­ži­těj­ší a hlav­ně vidi­tel­něj­ší role a zjev­ně mu to pro­spí­vá, pro­to­že hra­je skvě­le. Candyův hlav­ní dia­lo­go­vý sou­put­ník – býva­lý zubař a sou­čas­ný lovec lidí dok­tor Schultz je zde bra­vůr­ně ztvár­ně­ný Christophem Waltzem, kte­rý svo­ji schop­nos­ti už nazna­čil v Hanebných Panchartech, ale až tady se mu dosta­lo nále­ži­té­ho pro­sto­ru, což se nako­nec uká­za­lo v oce­ně­ní v podo­bě oska­ro­vé soš­ky. Proč nemlu­vím spí­še o hlav­ní posta­vě Djangovi? Zkrátka pro­to­že je mlčen­li­vý a vět­ši­nu času se o chod kon­ver­za­cí sta­rá dvoj­ka Candy – Schultz, ale i tak jsou roz­ho­vo­ry odmě­ře­né­ho Djanga s podi­ví­nem Schultzem hlav­ní šťá­vou prv­ní čás­ti fil­mu.

Dialogy jsou něco, v čem je Tarantino napros­to spe­ci­fic­ký, uká­zal to už ve svém prv­ním fil­mu (Reservoir dogs), kdy posta­vil geni­ál­ní pří­běh 2 hodi­no­vé­ho bijá­ku v jed­né míst­nos­ti (říkal tu někdo Občan Kane?). V Nespoutaném Djangovi bude­te milo­vat jakou­ko­liv pro­mlu­vu postav, neje­nom, že se oso­by navzá­jem “stí­ra­jí” a hláš­ku­jí o sto­šest, ale hlav­ně to všech­no dává smy­sl a zapa­dá do pří­bě­hu. Ale zkrát­ka vtip a nad­hled je to, s čím musí­te do toho­hle fil­mu jít, pro­to­že Nespoutaného Djanga nelze brát doslo­va. Je to pou­ze film, kte­rý se tvá­ří drs­ně, ale v jádře je to jen dal­ší Tarantinova hříč­ka, hříč­ka přes­ně tako­vá, kte­rou bude­te milo­vat.

Navíc tím, že Tarantino upus­til od dal­ších ze svých spe­ci­fik – mega­kr­vác­kých scén, se tenhle sní­mek stá­vá ješ­tě více ote­vře­ný “neta­ran­ti­nov­ské­mu” pub­li­ku, což ve výsled­ku je jen a jen ku pro­spě­chu věci. Dostáváme tedy spaghet­ti wes­tern posta­ve­ný na bri­lant­ně odvy­prá­vě­ném pří­bě­hu, kte­rý neztra­tí ani na minu­tu tem­po, a vy se doslo­va těší­te na kaž­dé slo­vo vypad­nuvší z jed­not­li­vých postav. Navíc jen Tarantino si v dneš­ní době dovo­lí posa­dit 4 posta­vy ke sto­lu a nechat je přes půl hodi­ny pou­ze “tla­chat”, ale svě­te div se… Vy si uží­vá­te kaž­dou (nejen) toho­to minu­tu roz­ho­vo­ru. Nelze snad něco vytknout tako­vé­mu fil­mu jako je Nespoutaný Django – skvě­lý pří­běh, výteč­né posta­vy, výbor­né herec­ké výko­ny, osl­ňu­jí­cí dia­lo­gy, super hud­ba, Tarantino (!!)… Ovšem když se na to podí­vá­me jako na celek, není to film, kte­rý by měl měnit ději­ny a být zapsán v učeb­ni­cích fil­mo­gra­fie, zkrát­ka “jen” Nespoutaný Django vítě­zí na poli pro sebe urče­ném a nestá­vá se dal­ší iko­nou, jakou nepo­chyb­ně je tře­ba Pulp ficti­on nebo Kill Bill.

---

---