Ohlédnutí za sexy Art Film Festem Košice 2019

Východoslovenské Košice žily letos pře­de­vším Mistrovstvím svě­ta v led­ním hoke­ji. Základnu si na zdej­ším zim­ním sta­di­o­nu zří­dil mimo jiné slo­ven­ský repre­zen­tač­ní výběr, aby potě­šil domá­cí fanouš­ky také mimo hlav­ní měs­to. Bohužel pří­liš se mu nako­nec v tur­na­ji neda­ři­lo a nepo­stou­pil ze své sku­pi­ny ani do vyřa­zo­va­cích bojů play-off. Košice jsou už pár let ale také základ­nou pro jiný druh mezi­ná­rod­ní akce, kte­rou je fil­mo­vý fes­ti­val Art Film Fest. Letošní 27. roč­ník se od 14. do 22. červ­na 2019 sice pár dní vzác­ně zno­vu pře­krý­val s para­lel­ním mis­trov­stvím svě­ta, kona­ném opět na košic­kém zim­ním sta­di­o­nu, ten­to­krát ovšem v hokej­ba­lu, přes­to fil­mo­vá akce byla ve výcho­do­slo­ven­ské met­ro­po­li už na prv­ní pohled více vidi­tel­něj­ší, než spor­tov­ní výko­ny hoke­jis­tů bez brus­lí. Zásluhu na tom má pře­de­vším pro­gre­siv­ní dra­ma­tur­gie fes­ti­va­lu, kte­rá kro­mě sou­tě­že hra­ných fil­mů, vybí­rá vel­mi svě­do­mi­tě rov­něž důle­ži­tá fil­mo­vá díla, kte­rá pro­šly jiný­mi svě­to­vý­mi pres­tiž­ní­mi fes­ti­va­ly a řada z nich dokon­ce zís­ka­la oce­ně­ní v Berlíně, Cannes nebo Benátkách. A zapo­me­nout nesmí­me ani na pre­zen­ta­ci nových slo­ven­ských sním­ků, kte­ré evi­dent­ně domá­cí pub­li­kum při­ta­ho­va­ly nej­ví­ce. Art Film Fest má taky kro­mě fil­mo­vých pro­jek­cí řadu dopro­vod­ných akcí, udě­lu­jí se tady oce­ně­ní, letos si napří­klad cenu Hercova misia odne­sl slo­ven­ský herec Roman Luknár a jeho čes­ký kole­ga Jiří Lábus, pořá­da­jí se auto­gra­mi­á­dy, dis­ku­ze s her­ci a tvůr­ci, worksho­py pro fil­mo­vé pro­fe­si­o­ná­ly, může­te navští­vit výsta­vy, kon­cer­ty a vůbec si užít pří­jem­nou atmo­sfé­ru let­ních dnů v tom­to krás­ném his­to­ric­kém měs­tě.

Svým způ­so­bem se Art Film Fest stal za posled­ních něko­lik let divác­ky mno­hem vstříc­něj­ším fes­ti­va­lem, než tře­ba MFF v Karlových Varech, kde sice při­jíž­dě­jí davy návštěv­ní­ků, ale z pozi­ce běž­né­ho divá­ka, na roz­díl od VIP hos­ta, jsou odká­zá­ni neu­stá­le vystá­vat dlou­hé fron­ty na líst­ky, aby se vůbec dosta­li na něja­kou z pro­jek­cí. Nic tako­vé­ho se v Košicích pro­za­tím úpl­ně nedě­je. Možná i díky sofis­ti­ko­va­něj­ší­mu sys­té­mu rezer­va­cí Cinepass. Pravda, orga­ni­zá­to­ři Art Film Festu by si jis­tě přá­li, aby fes­ti­val zvět­šil svou návštěv­nost, což se po pře­su­nu do Košic zatím ne úpl­ně daří. Na dru­hou stra­nu je ale dale­ko pří­jem­něj­ší zvlá­dat nabi­tý fes­ti­va­lo­vý pro­gram a nemuset trpět frustra­cí z toho, že bys­te se na vybra­né fil­my nedo­sta­li. Co tedy letos stá­lo za to na 27. Art Film Festu v Košicích vidět?

K divác­ky roz­hod­ně nej­na­vště­vo­va­něj­ším pat­ři­ly nové slo­ven­ské sním­ky. Některé si už své uve­de­ní odby­ly dří­ve, což byl pří­klad vítěz­né­ho fil­mu letoš­ní­ho Febiofestu Ostrým nožom reži­sé­ra Teodora Kuhna, jiné měly pre­mi­é­ru prá­vě zde, jako kupří­kla­du povíd­ko­vý film Casino.sk, kte­rý se pokou­ší pro­po­jit svět hazard­ních her, poli­ti­ky a živo­ta jedin­ců, kte­ří musí občas ris­ko­vat, aby v tom­to opor­tu­nis­tic­kém svě­tě pře­ži­li. Zatímco reži­sér Ján Sabol se v tom­to svém celo­ve­čer­ním hra­ném debu­tu poku­sil o son­du do poli­tic­ké rea­li­ty sou­čas­né­ho Slovenska, jiný debut ten­to­krát rodin­né dvo­ji­ce syna Richarda a otce Viťa Staviarských s názvem Loli para­dič­ka se sna­ží nabíd­nout tragi­ko­mic­kou roman­ci z východ­ní­ho Slovenska z jar­ma­reč­ní­ho pro­stře­dí. Kromě zřej­mých etno­gra­fic­kých prv­ků, ale sto­ry Cigánky Veroniky a pro­dej­ce cuk­ro­vi­nek Milana, kte­rý nemá nohu, selhá­vá svou nai­vi­tou a neži­vot­ný­mi pito­resk­ní­mi posta­va­mi. Ještě že slo­ven­skou kine­ma­to­gra­fii v posled­ních letech zachra­ňu­jí pře­de­vším doku­men­ta­ris­té. Za pozor­nost urči­tě sto­jí atmo­sfé­ric­ký por­trét tro­ji­ce mni­chů ve sním­ku reži­sé­ra Erika Prause Volanie, kte­rý zda­ři­le pra­cu­je s mysti­kou pra­voslav­né­ho kláš­te­ra Počájivska láv­ra na zápa­dě Ukrajiny. Svérázný poe­tic­ký styl ve for­mě doku­men­ta­ris­tic­ké road-movie si udr­žu­jí Osamelí běž­ci reži­sé­ra Martina Repky, kte­ří před­sta­vu­jí his­to­rii legen­dár­ní stej­no­jmen­né bás­nic­ké sku­pi­ny. A tema­tic­ky urči­tě nejam­bi­ci­óz­něj­ší, a pro čes­ké­ho divá­ka zvlášť atrak­tiv­ní, je nový doku­ment tvůr­ce Petera Kerekese Batastories, kte­rý zachy­cu­je důle­ži­té mil­ní­ky a omy­ly spo­je­né s budo­vá­ním vel­ko­le­pé­ho baťov­ské­ho impé­ria.

Program Art Film Festu ale letos zdo­bi­ly pře­de­vším už fil­my oce­ně­né na jiných pres­tiž­ních mezi­ná­rod­ních fes­ti­va­lech. Jeden z nej­vět­ších zážit­ků při­ne­sl režij­ní debut holly­wo­od­ské­ho her­ce Paula Dano s názvem Wildlife. Psychologicky přes­nou stu­dii dospí­va­jí­cí­ho chlap­ce v Americe 60. let zdo­bí skvě­lé herec­ké výko­ny Carey Muligan a Jakea Gyllenhaala v rolích jeho rodi­čů, kte­ří se postup­ně cito­vě odci­zí a fatál­ně tak pozna­me­na­jí syno­vo vní­má­ní vlast­ní rodi­ny a život­ních hod­not. Jinak se ale uka­zu­je, že ame­ric­ký nezá­vis­lý film už zda­le­ka tak nere­zo­nu­je jako v 90. letech, kte­rá zro­di­la výraz­né fil­mo­vé tvůr­ce. Natočit film je sice dnes dale­ko dostup­něj­ší, než kdy­ko­liv před­tím, ale i tady pla­tí obec­ná prav­da, že pokud nemá­te co říct, zůsta­ne váš film jen zou­fa­lým výkři­kem v moři fil­mo­vé nad­pro­duk­ce. A ta zrov­na ve Spojených stá­tech před­sta­vu­je neu­vě­ři­tel­ně sil­né kon­ku­renč­ní pro­stře­dí. Zaujmout tak mohou hlav­ně vyhra­ně­né sním­ky.

To byl také pří­pad nové­ho fil­mu osca­ro­vé­ho reži­sé­ra Adama McKaye, kte­rý se pus­til do por­trétu jed­no­ho z nej­moc­něj­ších vice­pre­zi­den­tů USA Dicka Cheneyho. McKayovi se poda­ři­lo v titu­lu Vice sati­ric­kým způ­so­bem zachy­tit kari­é­ru byro­kra­ta a znal­ce washing­ton­ských pomě­rů, kte­rý pro mno­hé ztě­les­ňu­je odpor­né­ho a po moci baží­cí­ho poli­ti­ka, jenž tahá za nit­ky důle­ži­tých poli­tic­kých a obchod­ních roz­hod­nu­tí v obdo­bí pre­zi­den­to­vá­ní George Bushe mlad­ší­ho. Přesvědčivosti napo­má­há i mimo­řád­ný herec­ký výkon Christiana Balea, kte­rý nevá­hal pro tuto roli při­b­rat dokon­ce něko­lik kilo­gra­mů, aby auten­tic­ky ztvár­nil i fyzic­kou poži­vač­nost své reál­né posta­vy.

Obdobné herec­ké nasa­ze­ní před­ved­la také Nicol Kidman ve fil­mu Destroyer reži­sér­ky Karyn Kusama. Její poli­cist­ka, kte­rá v minu­los­ti selha­la při dopa­de­ní nebez­peč­né­ho gan­gu, se po letech vra­cí k nevy­ře­še­né­mu pří­pa­du, ale mezi­tím si její trau­ma z prá­ce vybra­lo svou daň v psy­chic­ky i fyzic­ky zkrou­še­ném sta­vu, ve kte­rém se nyní nachá­zí. Kidmanová se pro tuto roli odmít­la líčit a nao­pak ješ­tě zvý­raz­ni­la str­ha­né rysy tvá­ře. Její výkon tak kri­mi­nál­ní thriller povy­šu­je na exis­ten­ci­ál­ní dra­ma.

Mimořádně cit­li­vou stu­dii o potře­bě dět­ské lás­ky, bez­peč­nos­ti a per­ma­nent­ním poci­tu nási­lí a ohro­že­ní, před­sta­vu­je němec­ké dra­ma Systemsprenger reži­sér­ky Nory Fingsheidtové. Desetiletá Benni je vztek­lé dítě, kte­ré odmí­tá respek­to­vat pra­vi­dla. Vlastní mat­ka se jí dokon­ce zřek­la, pro­to­že si s její výcho­vou plnou výbuchů zlos­ti a nási­lí neví rady. Dítě už dokon­ce nechtě­jí při­jmout ani v sociálně-terapeutických náprav­ných zaří­ze­ních. Přesto Benni tou­ží stá­le po návra­tu domů k mat­ce. Jeden z vycho­va­te­lů se jí roz­hod­ne pomo­ci, ale i on záhy zjiš­ťu­je, že nebu­de dlou­ho­do­bě scho­pen se vyrov­nat s jejím nevy­po­či­ta­tel­ným cho­vá­ním, kte­ré ohro­zí poslé­ze i jeho vlast­ní rodi­nu. Film uka­zu­je, že kaž­dý sys­tém má své sla­bi­ny, kte­ré v důsled­ku vedou k tomu, že tak­to psy­chic­ky naru­še­né jedin­ce není scho­pen, i přes veš­ke­ré trpě­li­vé úsi­lí psy­cho­lo­gů a léka­řů, inte­gro­vat do nor­mál­ní spo­leč­nos­ti.

Dětské hrdi­ny před­sta­vu­je také ital­ské dra­ma La Paranza Dei Bambini reži­sé­ra Claudia Giovannesiho. Ten adap­to­val stej­no­jmen­nou kniž­ní před­lo­hu úspěš­né­ho kra­ja­na Roberta Savianiho z pro­stře­dí nea­pol­ské camor­ry a zejmé­na míst­ních dět­ských gan­gů. Šokující obraz zdej­ší mlá­de­že, kte­rá jez­dí na skútrech, vybí­rá výpal­né, obcho­du­je s dro­ga­mi a nevá­há dokon­ce s vidi­nou peněz a moci vytáh­nout zbra­ně a zabí­jet, je posí­le­ný auten­tic­ký­mi herec­ký­mi výko­ny dět­ských neher­ců z oblas­ti, kde se film ode­hrá­vá. Tak syro­vá sto­ry o svě­tě mla­dé gene­ra­ce, kde se boju­je doslo­va o holé pře­ži­tí, je sko­ro neu­vě­ři­tel­ná v kon­tex­tu rela­tiv­ně vyspě­lé­ho sou­čas­né­ho západ­ní­ho stá­tu, o to víc pub­li­kum při sle­do­vá­ní tra­gic­kých osu­dů dospí­va­jí­cích mra­zí při před­sta­vě, že něco tako­vé­ho je vůbec mož­né v rela­tiv­ně civi­li­zo­va­ném svě­tě moder­ní Evropy.

Příběh dítě­te, zasa­že­né­ho váš­ní nábo­žen­ské radi­ka­li­za­ce, nabíd­li v Cannes letos čer­s­tvě oce­ně­ná bra­tr­ská reži­sér­ská dvo­ji­ce Jaen-Pierre a Luc Dardennové. Jejich Le jeu­ne Ahmed pou­ka­zu­je na koře­ny rodí­cí­ho se fana­tis­mu u dva­nác­ti­le­té­ho ško­lá­ka, kte­rý je roz­hod­nut zabít kvů­li víře svou uči­tel­ku. Přesto vyprá­vě­ní vyzní­vá tro­chu jako teze, auto­ři totiž divá­ko­vi nikdy ani nena­zna­čí přes­né pří­či­ny chlap­co­va fatál­ní­ho roz­hod­nu­tí.

Jiné oce­ně­ní, pro změ­nu z letoš­ní­ho Berlinale, si při­psal nový film uzná­va­né­ho fran­couz­ské­ho tvůr­ce Fracoise Ozona s titu­lem Grace A Dieu. Jde o dal­ší pří­spě­vek k pro­ble­ma­ti­ce sexu­ál­ní­ho zne­u­ží­vá­ní dětí kně­ží­mi. Tentokrát však o to pozo­ru­hod­něj­ší, že se jed­ná o stá­le ješ­tě pro­bí­ha­jí­cí kau­zu z lyon­ské diecé­ze, kde kato­lic­ký kněz Bernard Preynat má od počát­ku 80. let na svě­do­mí víc jak 70 zdo­ku­men­to­va­ných pří­pa­dů sexu­ál­ní­ho zne­u­ži­tí. Film je nekom­pro­mis­ní a adres­nou kri­ti­kou nejen toho­to kně­ze, ale i dal­ších špi­ček fran­couz­ské kato­lic­ké církve, kte­ré o jed­ná­ní své­ho duchov­ní­ho vědě­ly, ale odmí­ta­ly je řešit. Snímek je spíš kon­ver­zač­ní, ale přes­to nako­nec pře­svěd­či­vou výpo­vě­dí o odhod­lá­ní dospě­lých mužů, kte­ří po letech doká­za­li najít odva­hu a vydat šoku­jí­cí a trau­ma­ti­zu­jí­cí svě­dec­tví.

Na Berlinale zare­zo­no­val sil­ně také make­don­ský sní­mek Gospod postoi, ime­to I´e Petrunija reži­sér­ky Teony Strugar Mitevské. Hlavní hrdin­ka Petrunija má 32 let, vystu­do­va­nou his­to­rii, ale nemů­že najít prá­ci. Během slav­nos­ti Tří krá­lů, kdy se mla­dí muži vrha­jí do řeky pro posvát­ný kříž hoze­ný kně­zem, se ale zni­če­ho­nic roz­hod­ne také do stu­de­ných vln sko­čit těl­na­tá mla­dá žena a kříž vylo­ví jako prv­ní. Tím ale poru­ší archaic­ká pra­vi­dla muž­ské­ho svě­ta a záhy se stá­vá ter­čem vyhro­žo­vá­ní a nená­vis­tí své­ho oko­lí. Melancholická sati­ra zpo­chyb­ňu­je stav změn v mla­dé demo­kra­tic­ké make­don­ské spo­leč­nos­ti a pou­ka­zu­je i na pokry­tec­tví církve. Téma je ale v době boje žen za vět­ší rov­no­práv­nost v sou­čas­ném svě­tě uni­ver­zál­ně plat­né a sro­zu­mi­tel­né ve kte­ré­ko­liv zemi.

Vrcholem se pro mno­hé stal vítěz­ný sní­mek letoš­ní­ho fes­ti­va­lu v Cannes, korej­ská čer­ná kome­die Parasite reži­sé­ra Bong Joon-hoa. Důmyslně vysta­vě­ný pří­běh infil­tra­ce chudé čtyř­člen­né rodi­ny do zámož­né­ho rodin­né­ho spo­le­čen­ství je zne­po­ko­ju­jí­cí kri­ti­kou soci­ál­ní nerov­nos­ti, ale i nezdra­vé­ho kli­ma­tu ve spo­leč­nos­ti, kte­ré vede k tříd­ní­mu napě­tí a je pří­či­nou mno­hé­ho zla mezi lid­mi. Film navíc posky­tu­je pře­mýš­li­vou zába­vu spo­ju­jí­cí hit­chcockov­ské obra­zy a buňu­e­lov­skou poe­ti­ku.

Sluší se na závěr dodat, že v sou­tě­ži hra­ných fil­mů zís­kal hlav­ní cenu 27. roč­ní­ku Art Filmu Festu Košice Modrého andě­la nako­nec kolum­bij­ský sní­mek Monos reži­sé­ra Alajandro Landese. Snímek vyprá­ví o para­mi­li­tant­ní par­ty­zán­ské jed­not­ce slo­že­né z tee­nage­rů, kte­rá půso­bí v těž­ko dostup­ném hor­ském teré­nu v džun­g­li. Porota, stej­ně jako divá­ci, u toho­to díla oce­ni­li pře­de­vším ztvár­ně­ní jaké­ho­si kolek­tiv­ní­ho úpad­ku do šílen­ství, kte­ré postup­ně pro­ti sobě posta­ví do kon­flik­tu jed­not­liv­ce vůči kolek­ti­vu. Akcent při­tom reži­sér kla­de na vnitř­ní emo­ce mla­dých hrdi­nů. Znepokojivé dra­ma na pome­zí váleč­né­ho fil­mu a thri­le­ru v sobě záro­veň nese sil­né huma­nis­tic­ké posel­ství o hrů­zostraš­ných dopa­dech vojen­ské zkáz­ky. Kromě toho sní­mek vyni­ká také hyp­no­tic­kou kame­rou, pod­ma­ni­vou hudeb­ní kuli­sou, pre­ciz­ním stři­hem a str­hu­jí­cí­mi výko­ny her­ců.

Coby nej­lep­ší reži­sér byl oce­něn ame­ric­ký herec Jonah Hill, kte­rý v sou­tě­ži před­sta­vil svůj režij­ní debut Mid90s. Jeho sní­mek je inten­ziv­ním a auten­tic­kým ztvár­ně­ním ska­te­bo­ar­do­vé sub­kul­tu­ry v Los Angeles upro­střed 90. let. Především empa­tie, kte­rou Hill cho­vá ke svým posta­vám, stej­ně jako pohl­cu­jí­cí atmo­sfé­ra doby mlá­dí tvůr­ce, kte­ré sklá­dá až nos­tal­gic­ký hold ve všech atri­bu­tech, od hudeb­ní­ho soun­d­trac­ku a výpra­vy počí­na­je, až po kon­krét­ní rekvi­zi­ty, činí ze sním­ku úžas­ně emo­tiv­ní a oso­bi­tou podí­va­nou, kte­rá si zís­ká srd­ce kaž­dé­ho, kdo se doká­že nala­dit na vlnu pří­bě­hu o snech a skry­tých tou­hách dospí­va­jí­cí mlá­de­že, kte­ré se v tom­to bez­sta­rost­ném věku poma­lu začí­na­jí srá­žet s kaž­do­den­ní rea­li­tou. Potěšující je zejmé­na to, že film se zane­dlou­ho obje­ví také v čes­ké dis­tri­buci.

Kdybychom se poku­si­li cha­rak­te­ri­zo­vat letoš­ní Art Film Fest jako něja­kou fil­mo­vou posta­vu, což byla mimo jiné tra­dič­ní otáz­ka mla­dých fil­ma­řů pro hos­ty letoš­ní­ho fes­ti­va­lu v kaž­do­den­ním video­žur­ná­lu akce, pak bych se asi inspi­ro­val pla­ká­tem samot­né akce a řekl, že Art Film Fest je jako mla­dá sym­pa­tic­ká žena v nej­lep­ších letech (27), za kte­rou se urči­tě sto­jí za to ohléd­nout a kvů­li kte­ré se bude­te chtít do Košic za rok roz­hod­ně zase vrá­tit.

 

Martin Novosad

---