Východoslovenské Košice žily letos především Mistrovstvím světa v ledním hokeji. Základnu si na zdejším zimním stadionu zřídil mimo jiné slovenský reprezentační výběr, aby potěšil domácí fanoušky také mimo hlavní město. Bohužel příliš se mu nakonec v turnaji nedařilo a nepostoupil ze své skupiny ani do vyřazovacích bojů play-off. Košice jsou už pár let ale také základnou pro jiný druh mezinárodní akce, kterou je filmový festival Art Film Fest. Letošní 27. ročník se od 14. do 22. června 2019 sice pár dní vzácně znovu překrýval s paralelním mistrovstvím světa, konaném opět na košickém zimním stadionu, tentokrát ovšem v hokejbalu, přesto filmová akce byla ve východoslovenské metropoli už na první pohled více viditelnější, než sportovní výkony hokejistů bez bruslí. Zásluhu na tom má především progresivní dramaturgie festivalu, která kromě soutěže hraných filmů, vybírá velmi svědomitě rovněž důležitá filmová díla, která prošly jinými světovými prestižními festivaly a řada z nich dokonce získala ocenění v Berlíně, Cannes nebo Benátkách. A zapomenout nesmíme ani na prezentaci nových slovenských snímků, které evidentně domácí publikum přitahovaly nejvíce. Art Film Fest má taky kromě filmových projekcí řadu doprovodných akcí, udělují se tady ocenění, letos si například cenu Hercova misia odnesl slovenský herec Roman Luknár a jeho český kolega Jiří Lábus, pořádají se autogramiády, diskuze s herci a tvůrci, workshopy pro filmové profesionály, můžete navštívit výstavy, koncerty a vůbec si užít příjemnou atmosféru letních dnů v tomto krásném historickém městě.
Svým způsobem se Art Film Fest stal za posledních několik let divácky mnohem vstřícnějším festivalem, než třeba MFF v Karlových Varech, kde sice přijíždějí davy návštěvníků, ale z pozice běžného diváka, na rozdíl od VIP hosta, jsou odkázáni neustále vystávat dlouhé fronty na lístky, aby se vůbec dostali na nějakou z projekcí. Nic takového se v Košicích prozatím úplně neděje. Možná i díky sofistikovanějšímu systému rezervací Cinepass. Pravda, organizátoři Art Film Festu by si jistě přáli, aby festival zvětšil svou návštěvnost, což se po přesunu do Košic zatím ne úplně daří. Na druhou stranu je ale daleko příjemnější zvládat nabitý festivalový program a nemuset trpět frustrací z toho, že byste se na vybrané filmy nedostali. Co tedy letos stálo za to na 27. Art Film Festu v Košicích vidět?
K divácky rozhodně nejnavštěvovanějším patřily nové slovenské snímky. Některé si už své uvedení odbyly dříve, což byl příklad vítězného filmu letošního Febiofestu Ostrým nožom režiséra Teodora Kuhna, jiné měly premiéru právě zde, jako kupříkladu povídkový film Casino.sk, který se pokouší propojit svět hazardních her, politiky a života jedinců, kteří musí občas riskovat, aby v tomto oportunistickém světě přežili. Zatímco režisér Ján Sabol se v tomto svém celovečerním hraném debutu pokusil o sondu do politické reality současného Slovenska, jiný debut tentokrát rodinné dvojice syna Richarda a otce Viťa Staviarských s názvem Loli paradička se snaží nabídnout tragikomickou romanci z východního Slovenska z jarmarečního prostředí. Kromě zřejmých etnografických prvků, ale story Cigánky Veroniky a prodejce cukrovinek Milana, který nemá nohu, selhává svou naivitou a neživotnými pitoreskními postavami. Ještě že slovenskou kinematografii v posledních letech zachraňují především dokumentaristé. Za pozornost určitě stojí atmosférický portrét trojice mnichů ve snímku režiséra Erika Prause Volanie, který zdařile pracuje s mystikou pravoslavného kláštera Počájivska lávra na západě Ukrajiny. Svérázný poetický styl ve formě dokumentaristické road-movie si udržují Osamelí běžci režiséra Martina Repky, kteří představují historii legendární stejnojmenné básnické skupiny. A tematicky určitě nejambicióznější, a pro českého diváka zvlášť atraktivní, je nový dokument tvůrce Petera Kerekese Batastories, který zachycuje důležité milníky a omyly spojené s budováním velkolepého baťovského impéria.
Program Art Film Festu ale letos zdobily především už filmy oceněné na jiných prestižních mezinárodních festivalech. Jeden z největších zážitků přinesl režijní debut hollywoodského herce Paula Dano s názvem Wildlife. Psychologicky přesnou studii dospívajícího chlapce v Americe 60. let zdobí skvělé herecké výkony Carey Muligan a Jakea Gyllenhaala v rolích jeho rodičů, kteří se postupně citově odcizí a fatálně tak poznamenají synovo vnímání vlastní rodiny a životních hodnot. Jinak se ale ukazuje, že americký nezávislý film už zdaleka tak nerezonuje jako v 90. letech, která zrodila výrazné filmové tvůrce. Natočit film je sice dnes daleko dostupnější, než kdykoliv předtím, ale i tady platí obecná pravda, že pokud nemáte co říct, zůstane váš film jen zoufalým výkřikem v moři filmové nadprodukce. A ta zrovna ve Spojených státech představuje neuvěřitelně silné konkurenční prostředí. Zaujmout tak mohou hlavně vyhraněné snímky.
To byl také případ nového filmu oscarového režiséra Adama McKaye, který se pustil do portrétu jednoho z nejmocnějších viceprezidentů USA Dicka Cheneyho. McKayovi se podařilo v titulu Vice satirickým způsobem zachytit kariéru byrokrata a znalce washingtonských poměrů, který pro mnohé ztělesňuje odporného a po moci bažícího politika, jenž tahá za nitky důležitých politických a obchodních rozhodnutí v období prezidentování George Bushe mladšího. Přesvědčivosti napomáhá i mimořádný herecký výkon Christiana Balea, který neváhal pro tuto roli přibrat dokonce několik kilogramů, aby autenticky ztvárnil i fyzickou poživačnost své reálné postavy.
Obdobné herecké nasazení předvedla také Nicol Kidman ve filmu Destroyer režisérky Karyn Kusama. Její policistka, která v minulosti selhala při dopadení nebezpečného gangu, se po letech vrací k nevyřešenému případu, ale mezitím si její trauma z práce vybralo svou daň v psychicky i fyzicky zkroušeném stavu, ve kterém se nyní nachází. Kidmanová se pro tuto roli odmítla líčit a naopak ještě zvýraznila strhané rysy tváře. Její výkon tak kriminální thriller povyšuje na existenciální drama.
Mimořádně citlivou studii o potřebě dětské lásky, bezpečnosti a permanentním pocitu násilí a ohrožení, představuje německé drama Systemsprenger režisérky Nory Fingsheidtové. Desetiletá Benni je vzteklé dítě, které odmítá respektovat pravidla. Vlastní matka se jí dokonce zřekla, protože si s její výchovou plnou výbuchů zlosti a násilí neví rady. Dítě už dokonce nechtějí přijmout ani v sociálně-terapeutických nápravných zařízeních. Přesto Benni touží stále po návratu domů k matce. Jeden z vychovatelů se jí rozhodne pomoci, ale i on záhy zjišťuje, že nebude dlouhodobě schopen se vyrovnat s jejím nevypočitatelným chováním, které ohrozí posléze i jeho vlastní rodinu. Film ukazuje, že každý systém má své slabiny, které v důsledku vedou k tomu, že takto psychicky narušené jedince není schopen, i přes veškeré trpělivé úsilí psychologů a lékařů, integrovat do normální společnosti.
Dětské hrdiny představuje také italské drama La Paranza Dei Bambini režiséra Claudia Giovannesiho. Ten adaptoval stejnojmennou knižní předlohu úspěšného krajana Roberta Savianiho z prostředí neapolské camorry a zejména místních dětských gangů. Šokující obraz zdejší mládeže, která jezdí na skútrech, vybírá výpalné, obchoduje s drogami a neváhá dokonce s vidinou peněz a moci vytáhnout zbraně a zabíjet, je posílený autentickými hereckými výkony dětských neherců z oblasti, kde se film odehrává. Tak syrová story o světě mladé generace, kde se bojuje doslova o holé přežití, je skoro neuvěřitelná v kontextu relativně vyspělého současného západního státu, o to víc publikum při sledování tragických osudů dospívajících mrazí při představě, že něco takového je vůbec možné v relativně civilizovaném světě moderní Evropy.
Příběh dítěte, zasaženého vášní náboženské radikalizace, nabídli v Cannes letos čerstvě oceněná bratrská režisérská dvojice Jaen-Pierre a Luc Dardennové. Jejich Le jeune Ahmed poukazuje na kořeny rodícího se fanatismu u dvanáctiletého školáka, který je rozhodnut zabít kvůli víře svou učitelku. Přesto vyprávění vyznívá trochu jako teze, autoři totiž divákovi nikdy ani nenaznačí přesné příčiny chlapcova fatálního rozhodnutí.
Jiné ocenění, pro změnu z letošního Berlinale, si připsal nový film uznávaného francouzského tvůrce Fracoise Ozona s titulem Grace A Dieu. Jde o další příspěvek k problematice sexuálního zneužívání dětí kněžími. Tentokrát však o to pozoruhodnější, že se jedná o stále ještě probíhající kauzu z lyonské diecéze, kde katolický kněz Bernard Preynat má od počátku 80. let na svědomí víc jak 70 zdokumentovaných případů sexuálního zneužití. Film je nekompromisní a adresnou kritikou nejen tohoto kněze, ale i dalších špiček francouzské katolické církve, které o jednání svého duchovního věděly, ale odmítaly je řešit. Snímek je spíš konverzační, ale přesto nakonec přesvědčivou výpovědí o odhodlání dospělých mužů, kteří po letech dokázali najít odvahu a vydat šokující a traumatizující svědectví.
Na Berlinale zarezonoval silně také makedonský snímek Gospod postoi, imeto I´e Petrunija režisérky Teony Strugar Mitevské. Hlavní hrdinka Petrunija má 32 let, vystudovanou historii, ale nemůže najít práci. Během slavnosti Tří králů, kdy se mladí muži vrhají do řeky pro posvátný kříž hozený knězem, se ale zničehonic rozhodne také do studených vln skočit tělnatá mladá žena a kříž vyloví jako první. Tím ale poruší archaická pravidla mužského světa a záhy se stává terčem vyhrožování a nenávistí svého okolí. Melancholická satira zpochybňuje stav změn v mladé demokratické makedonské společnosti a poukazuje i na pokrytectví církve. Téma je ale v době boje žen za větší rovnoprávnost v současném světě univerzálně platné a srozumitelné ve kterékoliv zemi.
Vrcholem se pro mnohé stal vítězný snímek letošního festivalu v Cannes, korejská černá komedie Parasite režiséra Bong Joon-hoa. Důmyslně vystavěný příběh infiltrace chudé čtyřčlenné rodiny do zámožného rodinného společenství je znepokojující kritikou sociální nerovnosti, ale i nezdravého klimatu ve společnosti, které vede k třídnímu napětí a je příčinou mnohého zla mezi lidmi. Film navíc poskytuje přemýšlivou zábavu spojující hitchcockovské obrazy a buňuelovskou poetiku.
Sluší se na závěr dodat, že v soutěži hraných filmů získal hlavní cenu 27. ročníku Art Filmu Festu Košice Modrého anděla nakonec kolumbijský snímek Monos režiséra Alajandro Landese. Snímek vypráví o paramilitantní partyzánské jednotce složené z teenagerů, která působí v těžko dostupném horském terénu v džungli. Porota, stejně jako diváci, u tohoto díla ocenili především ztvárnění jakéhosi kolektivního úpadku do šílenství, které postupně proti sobě postaví do konfliktu jednotlivce vůči kolektivu. Akcent přitom režisér klade na vnitřní emoce mladých hrdinů. Znepokojivé drama na pomezí válečného filmu a thrileru v sobě zároveň nese silné humanistické poselství o hrůzostrašných dopadech vojenské zkázky. Kromě toho snímek vyniká také hypnotickou kamerou, podmanivou hudební kulisou, precizním střihem a strhujícími výkony herců.
Coby nejlepší režisér byl oceněn americký herec Jonah Hill, který v soutěži představil svůj režijní debut Mid90s. Jeho snímek je intenzivním a autentickým ztvárněním skateboardové subkultury v Los Angeles uprostřed 90. let. Především empatie, kterou Hill chová ke svým postavám, stejně jako pohlcující atmosféra doby mládí tvůrce, které skládá až nostalgický hold ve všech atributech, od hudebního soundtracku a výpravy počínaje, až po konkrétní rekvizity, činí ze snímku úžasně emotivní a osobitou podívanou, která si získá srdce každého, kdo se dokáže naladit na vlnu příběhu o snech a skrytých touhách dospívající mládeže, které se v tomto bezstarostném věku pomalu začínají srážet s každodenní realitou. Potěšující je zejména to, že film se zanedlouho objeví také v české distribuci.
Kdybychom se pokusili charakterizovat letošní Art Film Fest jako nějakou filmovou postavu, což byla mimo jiné tradiční otázka mladých filmařů pro hosty letošního festivalu v každodenním videožurnálu akce, pak bych se asi inspiroval plakátem samotné akce a řekl, že Art Film Fest je jako mladá sympatická žena v nejlepších letech (27), za kterou se určitě stojí za to ohlédnout a kvůli které se budete chtít do Košic za rok rozhodně zase vrátit.
Martin Novosad
