Vlčí muž: Vlkodlačí film od studia Blumhouse má říz, ale není to žádný Neviditelný muž

Prokletí lykan­tro­pie je meta­fo­rou domá­cí­ho nási­lí, když se mat­ka s dce­rou sna­ží čelit tomu, co se sta­lo s tatín­kem ve fil­mu Vlčí muž, kte­rý prá­vě běží v praž­ských kinech. Po vyni­ka­jí­cím Neviditelném muži z roku 2020 se reži­sér Leigh Whannell pokou­ší vdech­nout nový život kla­sic­ké­mu mon­st­ru od Universalu tím, že ho pře­tvo­ří moder­ní opti­kou; ale ačko­li je tato sna­ha obdi­vu­hod­ná a je zde mno­ho zají­ma­vé­ho, ten­to sní­mek se nako­nec mine účin­kem.

Vlčí muž začí­ná efek­tiv­ní pat­nác­ti­mi­nu­to­vou retrospek­ti­vou, kdy se otec Grady (Sam Jaeger) a malý syn Blake (Zac Chandler) vydá­va­jí na lov jele­nů na seve­ro­zá­pa­dě Pacifiku. Jejich lov pře­ru­ší záhad­ná zví­ře­cí pří­tom­nost a dvo­ji­ce se uchý­lí do neda­le­ké jele­ní sle­pé ulič­ky - ale zatím­co je nevi­di­tel­né mon­strum pro­ná­sle­du­je, Grady agre­siv­ně vyna­dá své­mu syno­vi za to, že se zatou­lal, a my pře­mýš­lí­me, co přes­ně zde může být sku­teč­nou hroz­bou.

V tom­to úvod­ním díle se Vlčí muž před­vá­dí v té nej­lep­ší for­mě: nád­her­né zábě­ry (novozéland­ský Queenstown si hra­je na loka­ce na ore­gon­ském ven­ko­vě), půso­bi­vé nos­né moti­vy (otec je téměř stej­ně hro­zi­vý jako domně­lá lykan­tro­pic­ká hroz­ba) a neza­po­me­nu­tel­ná horo­ro­vá insce­na­ce, kdy zpo­za stěn sle­pé ulič­ky hro­zi­vě stou­pá vlkodla­kův dech. Je to tak dob­ře pro­pra­co­va­ná sek­ven­ce, že ji Whannell moud­ře zno­vu pou­ži­je pro finá­le.

Většina Vlčího muže se ode­hrá­vá během jedi­né­ho veče­ra o něko­lik desí­tek let poz­dě­ji, kdy se nyní dospě­lý Blake (Christopher Abbott) a jeho rodi­na - man­žel­ka Charlotte (Julia Garner) a malá dce­ra Ginger (Matilda Firth) - po smr­ti otce stě­hu­jí zpět do Blakeova domu z dět­ství. V jed­né z prv­ních scén se Blake na Ginger obo­ří, když ho na uli­ci igno­ru­je; tím je nasto­le­no hlav­ní téma fil­mu, kte­ré by mělo být dota­že­no do kon­ce v poz­děj­ších scé­nách, kdy se pro­mě­ní ve vlkodla­ka a poku­sí se ji sníst zaži­va.

Ale nepřed­bí­hej­me. Ještě než se rodi­na dosta­ne na ven­kov­skou cha­tu v Oregonu, napad­ne ji osa­mě­lý vlkodlak, kte­rý se důmy­sl­ně posta­ví doprostřed pro­vo­zu v nadě­ji, že řidič sje­de ze sil­ni­ce, zří­tí se do rokle pod ní a naser­ví­ru­je mu nákla­ďák plný čer­stvé­ho masa. Trojici se poda­ří ujet a zaba­ri­ká­do­vat se v cha­tě, ale ne dřív, než je Blake vlkem poškrá­bán a osud mu při­sou­dí, že se sám pro­mě­ní v mon­strum.

Zapomeňte na kla­sic­ké inter­pre­ta­ce toho­to pří­bě­hu, kte­ré zahr­nu­jí úplň­ky, stří­br­né kul­ky a pro­mě­ny, kte­ré by moh­ly před­sta­vo­vat dro­go­vé nebo alko­ho­lo­vé opo­je­ní - v noci se pro­mě­ní­me v nepo­zna­tel­ná stvo­ře­ní, abychom se násle­du­jí­cí den pro­mě­ni­li zpět v sebe sama. Téměř kaž­dý film o vlkod­la­cích, včet­ně nedáv­ných Vlkodlaků, hra­je pod­le těch­to pra­vi­del, ale Vlčí muž chce ten­to žánr odmy­to­lo­gi­zo­vat. Vlčí pro­kle­tí je zde téměř oka­mži­té, podob­ně jako ve fil­mu o zom­bie: jakmi­le se sta­ne­me zlý­mi, není ces­ty zpět.

Škoda chudá­ka Blakea: na vlast­ní kůži zaží­vá­me jeho pro­mě­nu, kte­rá je pěk­ně sty­li­zo­va­ná, když se kame­ra otá­čí a vstu­pu­je do Predátorské, nebo spí­še Vlčí vize. Už nero­zu­mí své rodi­ně, kte­rá z jeho pohle­du jako by mlu­vi­la jazy­ky, a jeho vlast­ní poku­sy o komu­ni­ka­ci se mu neda­ří pro­sa­dit. Trochu mu sice naros­te obvyk­lá srst, drá­py a špi­čá­ky, ale design vlkodla­ka, kte­rý se nevy­rov­ná ani původ­ní­mu fil­mu z roku 1941, zde zane­chá­vá mno­ho nedo­ta­že­né­ho.

V jádru je Vlčí muž meta­fo­rou domá­cí­ho nási­lí, ale posel­ství se ztrá­cí v ces­tě: tím, že je Blake tak sym­pa­tic­ká posta­va, se nezto­tož­ňu­je­me s jeho ženou a dce­rou. Měli bychom sle­do­vat, jak Charlotte a Ginger boju­jí o život, pro­to­že jejich patri­ar­cha byl odha­len jako mon­strum, kte­rým vždyc­ky byl; mís­to toho sle­du­je­me, jak Blake chřad­ne na gau­či a není scho­pen je ochrá­nit před dal­ší, vněj­ší, hroz­bou.

Vlčí muž se nako­nec sna­ží plně rea­li­zo­vat svá ambi­ci­óz­ní téma­ta a zane­chá­vá zma­te­ný dojem z toho, co chce říct. Whannell potvr­zu­je svůj kre­dit horo­ro­vé­ho reži­sé­ra a děje se tu mno­hem víc než v typic­ké led­no­vé novin­ce od Blumhouse (srov­nej­te s loň­skou Noční plav­bou), ale ten­to sní­mek zda­le­ka nedo­sa­hu­je vrcho­lu, kte­ré­ho dosá­hl s Neviditelným mužem. Vlčí muž má říz, ale neza­ne­chá­vá v divá­ko­vi trva­lou sto­pu.

---