Otevřené moře

Susan a Daniel jsou dob­ře situ­o­va­ný man­žel­ský pár. Jejich vztah je v posled­ní době vzhle­dem k pra­cov­ní­mu nasa­ze­ní napja­tý. Což takhle na chví­li pole­vit a vyra­zit si, jen sami dva, bez mobi­lů a lap­to­pů, někam na malé prázd­ni­ny? Slunná dovo­le­ná na Bahamách spo­je­ná s rela­xač­ním potá­pě­ním vypa­dá jako vyni­ka­jí­cí nápad – ovšem jen do oka­mži­ku, kdy se dvo­ji­ce roz­hod­ne zúčast­nit turis­tic­ké­ho výle­tu ke korá­lo­vé­mu ato­lu.

Po půl­ho­din­ce strá­ve­né v leh­kých potá­pěč­ských oble­cích obdi­vo­vá­ním pod­moř­ských krás se Susan a Daniel vyno­ří na hla­di­nu a zjis­tí, že loď s ostat­ní­mi turis­ty a jejich prů­vod­ci, kte­rá je sem dopra­vi­la, beze sto­py zmi­ze­la. K nej­bliž­ší pev­ni­ně je to nepře­ko­na­tel­ných pat­náct mil. Kdy někdo zjis­tí, že se nevrá­ti­li s ostat­ní­mi, a zahá­jí po zmi­ze­lých pát­rá­ní?

Manželé se na plných čty­ři­a­dva­cet hodin oci­ta­jí sami na vol­ném moři, vysta­ve­ni všem před­sta­vi­tel­ným úto­kům vod­ní­ho svě­ta, kte­rý dosud pova­žo­va­li jen za zají­ma­vý objekt pozo­ro­vá­ní. Během kru­tě poma­lu uplý­va­jí­cí­ho času se z nich stá­va­jí akté­ři zou­fa­le a ze všech sil boju­jí­cí o to, aby se nesta­li sou­čás­tí míst­ní­ho potra­vi­no­vé­ho řetěz­ce.

Působivé dra­ma, nato­če­né s děsi­vou rea­lis­tič­nos­tí a pod­le sku­teč­ných udá­los­tí, kom­bi­nu­je žra­lo­čí dyna­mi­ku Čelistí (Jaws, 1975) s tem­nou děsi­vos­tí Záhady Blair Witch (The Blair Witch Project, 1999).

O FILMU:

Scenárista a reži­sér Chris Kentis a pro­du­cent­ka Laura Lau posta­vi­li pří­běh své­ho fil­mu na sku­teč­ných udá­los­tech a nato­či­li ner­vy­drá­sa­jí­cí thriller o man­žel­ské dvo­ji­ci, kte­rá je omy­lem zane­chá­na upro­střed oce­á­nu. Film byl natá­čen o víken­dech a vol­ných dnech a neob­sa­hu­je ani jeden laci­ný spe­ci­ál­ní efekt nebo počí­ta­čo­vě gene­ro­va­nou scé­nu. Herci Blanchard Ryan a Daniel Travis muse­li strá­vit přes 120 hodin ve vodě, vzdá­le­ni přes dva­cet mil od nej­bliž­ší­ho bře­hu a obklo­pe­ni vše­mi dru­hy vod­ní fau­ny včet­ně sku­teč­ných žra­lo­ků, kte­ří fil­mu pro­půj­či­li mra­zi­vou auten­ti­ci­tu.

Stejně jako Susan a Daniel jsou i lidé v poza­dí toho­to fil­mu part­ne­ry a zku­še­ný­mi potá­pě­či. Lau při natá­če­ní zasta­la roli pro­du­cent­ky a Kentis film napsal, zre­ží­ro­val a sestří­hal - jejich úlo­hy se však čas­to vzá­jem­ně pře­krý­va­ly. Film nasní­ma­li oba spo­leč­ně.

Podle hereč­ky Blanchard Ryan byl týmo­vý prvek, kte­rý Lau a Kentis do natá­če­ní vnes­li, důle­ži­tou sou­čás­tí prá­ce na fil­mu. „Při spo­lu­prá­ci s autor­skou dvo­ji­cí jsme se cíti­li lépe, pro­to­že natá­če­ní toho­to fil­mu bylo z mno­ha růz­ných důvo­dů pře­ce jenom poměr­ně nároč­né - chví­le­mi jsme hrá­li nazí, voda oko­lo nás se hem­ži­la žra­lo­ky, natá­če­ní pro­bí­ha­lo upro­střed oce­á­nu a navíc jsme byli dva nezná­mí her­ci, kte­ří muse­li být opo­rou celé­ho fil­mu... Důvěřovali jsme jim a vědě­li jsme, že se nebu­dou hádat jako ostat­ní fil­mo­vé štá­by, což bylo vel­mi pří­jem­né.“

Stejně důle­ži­tým akté­rem jako dva hlav­ní před­sta­vi­te­lé je také samot­ný oce­án. Všudypřítomná, krás­ná i děsi­vá a stá­le se mění­cí voda byla pro fil­ma­ře zdro­jem inspi­ra­ce a sta­la se také tře­tím čle­nem mini­a­tur­ní­ho štá­bu (sestá­va­jí­cí­ho z Kentise, Lau, její sest­ry a kapi­tá­na lodi). Voda čas­to zastá­va­la roli osvět­lo­va­če, když se na hla­di­ně či ve vlnách zales­kl odraz slun­ce, oblo­hy, měsí­ce či zlo­věst­né­ho bles­ku. Posloužila jako pře­prav­ce, kte­rý s pomo­cí vět­ru a vod­ních prou­dů pře­sou­val her­ce a štáb z mís­ta na mís­to, a byla také rekvi­zi­tá­řem, jenž fil­ma­řům čas od času obsta­ral trsy cha­luh, hej­no med­úz či barra­cu­du se zuby ost­rý­mi jako břitvy. Kdyby však byl oce­án sku­teč­ným čle­nem štá­bu, Lau a Kentis by jej v někte­rých dnech zřej­mě vyho­di­li.

„Scénář byl vel­mi detail­ní a kon­krét­ní,“ říká Lau. „Když se změ­ni­la oblo­ha, muse­li jsme pře­sko­čit k natá­če­ní jiné scé­ny. Ke kon­ci jsme ztra­ti­li něko­lik dní jen díky tomu, že bylo fan­tas­tic­ké poča­sí - mod­rá oblo­ha a pra­ží­cí slun­ce se zkrát­ka vůbec neho­di­lo ke scé­nám, kte­ré zbý­va­ly.“

„Matka pří­ro­da nám ale pře­váž­nou vět­ši­nu času vychá­ze­la vstříc,“ říká Kentis. „Když jsme napří­klad měli natá­čet scé­nu s med­úza­mi, zni­če­ho­nic se obje­vi­ly. A to bylo jedin­krát za celé natá­če­ní, kdy jsme něja­kou zahléd­li. Původně jsem měl v úmys­lu vyra­zit na zvlášt­ní mís­to, kde bychom je našli a nato­či­li sou­vi­se­jí­cí scé­ny, ale ony si mezitím našly nás.“

Námět fil­mu se zaklá­dá na sku­teč­né udá­los­ti, kte­rá před něko­li­ka lety plni­la strán­ky potá­pěč­ských časo­pi­sů a bulle­ti­nů. Týkala se dvou potá­pě­čů, kte­ří byli omy­lem zane­chá­ni své­mu osu­du upro­střed ote­vře­né­ho moře. Kentis se začal zají­mat o to, zda se jed­ná o zce­la oje­di­ně­lou nebo čas­těj­ší neho­du, a postu­pem času vypá­t­ral, že se podob­ná udá­lost sta­la již více­krát. Kromě toho zužit­ko­val také infor­ma­ce o mužích, kte­ří se ocit­li na ote­vře­ném moři během vál­ky - díky těm­to svě­dec­tvím se dozvě­děl více o psy­cho­lo­gic­kých i fyzi­o­lo­gic­kých změ­nách, kte­rý­mi pro­chá­zí mysl a tělo člo­vě­ka ve stre­su z nasta­lé situ­a­ce a při vysta­ve­ní podob­ným fyzic­kým pod­mín­kám.

„Když jsem začal vymýš­let ten­to film, neměl jsem v úmys­lu psát pří­běh o těch kon­krét­ních dvou lidech,“ říká Kentis. „Nepátral jsem po nich. Nechtěl jsem psát o jejich vzta­hu či živo­tech – jed­nak z respek­tu k jejich sou­kro­mí, jed­nak kvů­li tomu, že to neby­lo pro pří­běh fil­mu nijak zvlášť důle­ži­té. Také jsme nechtě­li, aby se film ode­hrá­val na něja­kém kon­krét­ním mís­tě, pro­to­že bychom nera­di něko­mu rui­no­va­li jeho turis­tic­kou živ­nost. To, co mě oprav­du zají­ma­lo, byl fakt, že podob­ná věc se zkrát­ka může stát a také se sta­la. Říkal jsem si, že je to skvě­lý varov­ný pří­běh.“

Převážná vět­ši­na fil­mu vznik­la ve vodách u Bahamských ost­ro­vů. Filmaři spo­lu­pra­co­va­li s míst­ním odbor­ní­kem na žra­lo­ky, kte­rý je sezná­mil s hej­nem, zvyk­lým na kon­takt s lid­mi.

Experti poté spo­lu s fil­ma­ři ovliv­ňo­va­li pohyb žra­lo­ků háze­ním tuňá­ků a krve do vody, čas­to i do bez­pro­střed­ní blíz­kos­ti her­ců. „Házeli jsme do vody návna­dy, aby se žra­lo­ci tro­chu zača­li hýbat,“ vysvět­lu­je Kentis. „Jakmile se mezi ně ale dosta­lo pří­liš mno­ho atrak­tiv­ní potra­vy, žra­lo­ci zdi­vo­če­li a her­ci muse­li vylézt z vody. Laura ale stá­le natá­če­la ze své­ho stu­pín­ku, kte­rý se během žra­lo­čí­ho běs­ně­ní chví­le­mi nořil pod hla­di­nu. Někdy si při tom i máče­la nohy ve vodě.“

„Blanchard z toho byla hod­ně ner­vóz­ní,“ dodá­vá Lau. „Pořád na mě vola­la‚ Lauro, dej si pozor, Lauro, buď opa­tr­ná, zejmé­na pak ve chví­lích, kdy jsme háze­li návna­dy z toho stu­pín­ku a on byl celý pokry­tý krví. Já jsem ale vědě­la, že žra­lo­ky neza­jí­mám, a navíc jsem plně důvě­řo­va­la exper­tům, se kte­rý­mi jsme spo­lu­pra­co­va­li.“

„Při natá­če­ní ve vodě do mě žra­lo­ci nará­že­li téměř neu­stá­le,“ říká Kentis. „Když jsem se v někte­rých chví­lích podí­val dolů, neby­lo tam vůbec mod­ro, jen komí­ha­jí­cí se šedá žra­lo­čí těla.“ „Filmové“ hej­no sestá­va­lo pře­váž­ně z šedých úte­so­vých žra­lo­ků, kte­ré dopl­ňo­va­lo něko­lik žra­lo­ků běla­vých. Jejich cel­ko­vý počet se pohy­bo­val mezi 45 a 50.

Hlavní důraz klad­li fil­ma­ři na zajiš­tě­ní maxi­mál­ní bez­peč­nos­ti. „Přestože jsme měli níz­ký roz­po­čet, bez­peč­nost byla prvo­řa­dá,“ vysvět­lu­je Lau. „Nejen, že jsme oba her­ce necha­li pod­stou­pit kurs potá­pě­ní na ote­vře­ném moři, ale také jsme obě­to­va­li tro­chu více peněz kvů­li tomu, abychom moh­li natá­čet na Bahamách, kde jsou nej­vět­ší odbor­ní­ci na fil­mo­vá­ní se žra­lo­ky.“

Dvojice titul­ních her­ců nosi­la pod neo­pré­no­vý­mi kom­bi­né­za­mi ochran­ný drá­tě­ný oblek, kte­rý by v pří­pa­dě neho­dy zabrá­nil váž­něj­ším zra­ně­ním. Bez drob­něj­ších inci­den­tů se však natá­če­ní neo­be­šlo – žád­né­ho z her­ců sice nepo­kou­sal žra­lok, avšak hned prv­ní den natá­če­ní si uži­la Ryan drob­nou nepří­jem­nost s barra­cu­dou.

„Hodně jsem krvá­ce­la,“ říká hereč­ka. „Zajímala jsem se, jest­li se to poda­ři­lo nato­čit. Říkala jsem si, že když už mě něco pokou­sa­lo, mohl by to být aspoň pou­ži­tel­ný záběr.“

„Daniel se žra­lo­ků sko­ro nebál, ale já jsem byla pořád­ně vydě­še­ná,“ pokra­ču­je Ryan. „První natá­če­cí den sko­či­li Chris s Danielem do vody a pla­va­li oko­lo, zatím­co žra­lo­ci pojí­da­li tuňá­ky a nevší­ma­li si jich. Řekla jsem si ‚Jsem padav­ka. Musím tam taky sko­čit!‘ a šla za nimi. Bylo to ale děsi­vé.“

Producentka Laura Lau však trvá na tom, že i navzdo­ry chvil­kám hrů­zy, kte­ré si her­ci uži­li, bylo natá­če­ní mezi žra­lo­ky zce­la bez­peč­né. „Bylo to hej­no vycvi­če­ných žra­lo­ků a lidé, se kte­rý­mi jsme spo­lu­pra­co­va­li, se s nimi potá­pě­jí kaž­dý den. Žraloci jsou téměř jako holu­bi – vědí, že dosta­nou potra­vu a zvyk­li si igno­ro­vat potá­pě­če. Je prav­da, že se Daniel a Blanchard nesmě­li ve vodě pří­liš plá­cat, aby je žra­lo­ci nekous­li neú­mysl­ně. Pokaždé, když jste v blíz­kos­ti zví­řat s vel­ký­mi a ost­rý­mi zuby, musí­te být veli­ce opa­tr­ní. Během celé­ho natá­če­ní jsem ale ani jed­nou nemě­la pocit, že by byl někdo v ohro­že­ní.“

„Práce se sku­teč­ný­mi žra­lo­ky byla z mého pohle­du pro film klí­čo­vá,“ říká Kentis. „Připadá mi, že v sou­čas­ných fil­mech jsou všech­ny tri­ky zalo­že­ny na digi­tál­ních efek­tech, kte­ré nema­jí tako­vé kouz­lo jako pocti­vá kaska­dér­ská prá­ce ze 70. a 80. let. Při sle­do­vá­ní fil­mů z této éry vám běhal mráz po zádech, pro­to­že jste vědě­li, že v tom autě, kte­ré se prá­vě ošk­li­vě nabou­ra­lo, musel oprav­du někdo sedět.“

„Bylo důle­ži­té pra­co­vat se sku­teč­ný­mi žra­lo­ky, kte­ří svý­mi oca­sy vytvá­ře­li dojem, že to ve vodě vře, jako kdy­by se tam mle­ly obrov­ské kry­sy – opro­ti kla­sic­ké holly­wo­od­ské plout­vi, kte­rá jen tak fleg­ma­tic­ky krou­ží po hla­di­ně,“ dodá­vá Kentis.

---