Petra Soukupová – rozhovor

Ve svých kni­hách pro dospě­lé někdy pou­ží­vá­te dět­ský pohled -  i pří­běh fil­mu Na krát­ko vlast­ně vní­má­me oči­ma malé­ho hrdi­ny?  Proč volí­te tenhle prin­cip dět­ské per­spek­ti­vy?

Protože mě dět­ský pohled hod­ně baví. Líbí se mi, že děti vidí dospě­lý svět s něja­kým ome­ze­ním, pro­to­že pros­tě ješ­tě vše­mu nemů­žou rozu­mět a vlast­ně je to tře­ba ani neza­jí­má.

Ve svých kníž­kách, a potaž­mo i v tom­to scé­ná­ři, nelí­čí­te děti jako naiv­ní šťast­né bytos­ti, kte­ré nevní­ma­jí pro­blémy kolem sebe.  Jako bys­te chtě­la dospě­lým stá­le při­po­mí­nat, že dět­ské hla­vy mohou tížit sta­ros­ti mno­hem vět­ší a závaž­něj­ší, než jsme si ochot­ni a schop­ni při­pus­tit….

To není otázka…ale ano, je to tak.

Váš scé­nář vypo­ví­dá o špat­né komu­ni­ka­ci v rodi­ně - mezi mat­kou a dět­mi, dět­mi navzá­jem, ale i rodi­nou a babič­kou.  Je to důsle­dek atmo­sfé­ry dneš­ní cha­o­tic­ké doby, cito­vé vyprah­los­ti, soci­ál­ní­ho pro­stře­dí, v němž rodi­na exis­tu­je…

Já si nemys­lím, že by to byl důsle­dek něja­ké doby, spíš je to důsle­dek špat­né komu­ni­ka­ce v rodi­nách. Ale já si vlast­ně mys­lím, že i když se kaž­dý sna­ží být co nej­lep­ší, stej­ně to nemů­že nikdy sta­čit. Že i když se sna­ží tomu dru­hé­mu poro­zu­mět, tak to pros­tě stej­ně někdy nevy­chá­zí.

Když píše­te scé­nář, před­sta­vu­je­te si, jak by měli vaši hrdi­no­vé vypa­dat? Měla jste ten­den­ci mlu­vit reži­sé­ro­vi do obsa­ze­ní?

Představuju, ale přes­to jsem do obsa­ze­ní nijak neke­ca­la. Třeba Jakuba jsem psa­la v kni­ze jako zrza­vé­ho chlap­ce, dokon­ce se ten scé­nář kdy­si jme­no­val Plamen a Vrána (tak se jme­nu­je otec).

Jako spi­so­va­tel­ka pouš­tí­te do svě­ta hoto­vé dílo pod­le svých před­stav, jako sce­nárist­ka dává­te všanc vlast­ně polo­to­var, jehož koneč­nou podo­bu nemů­že­te ze samé­ho  prin­ci­pu fil­mo­vé tvor­by ovliv­nit.  Netrpí tím vaše tvůr­čí ambi­ce?

Ne, netr­pí, prá­vě pro­to, že už jsem to napsa­la jako kni­hu. A navíc jsem s tím, že je scé­nář jen pří­pra­va k něče­mu, co mě pře­sa­hu­je, sro­zu­mě­ná, tak­že do toho navíc žád­né autor­ské ambi­ce nevklá­dám.

Přivádíte na scé­nu posta­vu babič­ky, kte­rá není z těch dob­ro­ti­vých chá­pa­vých bytos­tí, jak babič­ky býva­jí obvykle líče­ny.  Zatímco jed­ná­ní dět­ských hrdi­nů má zřej­mou moti­va­ci, nad babič­či­ný­mi posto­ji tápe­me…  Proč neu­mí své nej­bliž­ší pocho­pit?

To je otáz­ka, kdo umí své nej­bliž­ší pocho­pit. Babička v mém pří­bě­hu tře­ba zaži­la taky těž­ké časy, kte­ré ji pros­tě zatvr­di­ly. Třeba si mys­lí, že jedi­ně tvr­dost, jedi­ně to, když nebu­de­te sla­bý, vás může zachrá­nit, že jedi­ně tak jde ten život pře­žít. A tře­ba má svým způ­so­bem, ve svém svě­tě prav­du. V mých pří­bě­zích je málo­kdo jenom zlý. Snažím se pocho­pit všech­ny. Obvykle to všich­ni mys­lí dob­ře.

---