Podnájem na Champs Ellysées (1990)

Starší muž hle­da­jí­cí pod­ná­jem v Paříži, pad­ne do spá­rů psy­chic­ky naru­še­né­mu páru, kte­rý ho jen tak pus­tit ze svých spá­rů roz­hod­ně nehod­lá…

Starší pán Georges se roz­hod­ne na sta­rá kole­na, že se odstě­hu­je z Bretaně do Paříže, kde hod­lá důstoj­ně dožít. Na inze­rát si najde pod­ná­jem u movi­té­ho páru, kte­rý má i vlast­ní služ­ku Felicii. Během prvot­ní pro­hlíd­ky své­ho poten­ci­o­nál­ní­ho nové­ho byd­le­ní, však brzy pocho­pí svou osu­do­vou chy­bu. Přátelský pár se totiž záhy pro­mě­ní ve dvo­ji­ci psy­chic­ky naru­še­ných jedin­ců, kte­ří jej nehod­la­jí pus­tit ze svých spá­rů…

Režie: Jiří Krejčík

Rok výro­by: 1990

Délka: 49 min

Země: Československo

Hrají:

Otto Šimánek...(Georges De Rillettes)

Oleg Reif...(Jacques Boulangrines)

Marie Spurná...(Madamme Boulangrines)

Barbora Leichnerová...(Felicie)

...a dal­ší

Televizní adap­ta­ce povíd­ky fran­couz­ské­ho tvůr­ce (Georges Courteline), kte­rý se spe­ci­a­li­zo­val pře­de­vším na diva­del­ní hry. Zpočátku jsem si říkal, že by to nemu­se­lo být vůbec špat­né – zvláš­tě když jsem viděl herec­ké obsa­ze­ní. Pan Tau Otto Šimánek, Oleg Reif, Marie Spurná či slič­ná Barbora Leichnerová – jo to bylo doce­la láka­dlo. Navíc jsem se těšil, co všech­no nám tato záplet­ka může nabíd­nout. Jenomže postu­pem času se dosta­vi­lo dost vel­ké zkla­má­ní.

Absurdní kome­die hra­ni­čí­cí s šílen­stvím, psy­chic­kým nátla­kem a poz­dě­ji i fyzic­kým tero­rem – to vše v rádo­by humor­ném kabát­ku, kte­rý zpo­čát­ku doká­zal jakž­takž poba­vit, ale postu­pem času se z toho sta­la nata­ho­va­ná omáč­ka, kte­rá mi mís­ty zača­la lézt i tak tro­chu krkem. Herecké výko­ny neby­li špat­né, ale cha­rak­te­ris­ti­ka postav byla ke kon­ci už doce­la otrav­ná. Hlavnímu hrdi­no­vi jsem bez­rad­nou situ­a­ci vůbec nezá­vi­děl a bylo mi ho i doce­la líto.

Jelikož je však ten­to kou­sek čás­teč­ně řazen i do žán­ru „horor“, pořád jsem tak nějak dou­fal, že se to roz­je­de i jiným smě­rem, než jen pře­ta­ho­va­nou o sta­ří­ka, jeho sako a poz­dě­ji i muž­ství. Jenomže to bylo jen zbož­né přá­ní. Absurdních momen­tů tu bylo dost, někte­ré scé­ny pove­de­né – jiné otrav­né až hrůza, ale jako celek to pros­tě nedo­ká­za­lo napl­no upou­tat mou pozor­nost. Postupem času jsem si totiž spíš přál, aby to už celé skon­či­lo. Kankánové taneč­ni­ce neby­ly úpl­ně nej­hor­ší, ale ani ony to nevy­trh­ly ale­spoň k prů­měr­né­mu ohod­no­ce­ní.

Hodnocení:

40%