O KNIŽNÍ ADAPTACI OČIMA REŽISÉRA
Už od chvíle, když jsem adaptoval Účastníky zájezdu, dobře vím, že snažit se nacpat kompletně celý mnohasetstránkový román do relativně útlého scénáře a nanejvýš dvouhodinového filmu je snaha marná a hlavně pro film zkázonosná. Vždyť v Poslední aristokratce je postav jako na orloji. Kdybych je měl ve filmu divákům ukázat všechny, musel bych ten orloj roztočit takovou rychlostí, že by se přihlížejícím před očima míhaly jen nezřetelné šmouhy. Každá figura by dostala na plátně jen pár vteřin a diváci by si její zvláštnosti a vtipnosti vůbec neužili. Proto jsem musel při psaní scénáře nemilosrdně oddělit nejpodstatnější od méně podstatného. Nechat jen hlavní figury, aby měly v ději dostatek prostoru a času, a herci tak dostali příležitost je divákům náležitě předvést, pobavit je a dát jim šanci se do postav vcítit a zamilovat si je.
Když mi některé opouštěné postavy nebo situace bylo příliš líto, sám jsem se v duchu uklidňoval tím, že bude-li se divákům Poslední aristokratka líbit, můžou se věci, které se zatím do filmu nevešly, objevit v pokračování. Už teď spřádám plány, co by se v něm mohlo dít.
Pro začátek mi zatím bylo inspirací prvních několik desítek stran románu Poslední aristokratka. V mém podání je filmová Poslední aristokratka příběhem čechoamerické šlechtické rodiny, která si na své čerstvě nabyté šlechtické „letní“ sídlo přijíždí užít zimní prázdniny a Vánoce. Nikdy předtím v Čechách nebyli, znají zámek a zemi pouze z vyprávění rodičů a prarodičů, takže je to pro ně takové rande naslepo.
