Sbírka ctností aneb V napnutém labyrintu pražské magie a nitek osudu

Dávej pozor, Prestone. Šlapeš po mých snech.“

Dupont, Equilibrium

Pokud bude­te někdy dělat Jahodového Klátila dle Gyty Oggové, pama­tuj­te na jed­nu věc: tva­ru­je se ve flét­nách na sekt a podá­vá se s dvě­ma kopeč­ky jaho­do­vé zmrz­li­ny po stra­nách. Můžete to dělat i jinak, ale kaž­dý věci jen tro­chu zna­lý jedi­nec bude vědět, že to dělá­te blbě.

Knihy sester Lukačovičových může­te číst rych­le, ve spě­chu a v ruš­ném pro­stře­dí MHD nebo nákup­ních cen­ter. Ale cel­kem rych­le zjis­tí­te, že to není ono.

Stejně jako svaz­ky Glorie Devereux chtě­jí svůj čas a pro­stor. Ideálně se sklen­kou vína nebo šál­kem dob­ré­ho čaje.

Seběhlo se něko­lik zají­ma­vých nitek spo­le­čen­ské­ho i tvůr­čí­ho dění a mně se dosta­la do ruky Sbírka ctnos­tí s čer­s­tvým věno­vá­ním od autor­ky. Upřímně, posled­ní dobou nemám extra čte­cí obdo­bí, a kdy­by se mě na ocho­tu sva­zek zre­cen­zo­vat neze­pta­la autor­či­na sest­ra, Lucka Lukačovičová, asi bych na kni­hu tolik nespě­chal. Přečetl bych si ji, to urči­tě, ale něja­ký ten týden navíc by nehrál roli.

Takhle jsem k tomu byl lehoun­ce dokopnut a jsem za to rád, pro­to­že občas potře­bu­ju usměr­nit.

Začátek nená­pad­ný jako vln­ky na jezer­ní hla­di­ně

Jako u mno­ha dob­rých pří­bě­hů začí­ná­me v nená­pad­ném baru. Mladík s cen­nou infor­ma­cí neví, jak oslo­vit obslu­hu­jí­cí dív­ku. Nakonec na ni počká ven­ku a při­ple­te se k…události. Když úde­ry o auto nedě­la­jí s člo­vě­kem to, co je nor­mál­ně zvy­kem (tedy zlo­me­ni­ny a otřes moz­ku), je tady něco div­né­ho. Něco, co je nej­lep­ší pro­brat nad paná­kem.

Pak se nám zje­vu­jí posta­vy, jako když svět­lo Měsíce jen tak mimo­děk zali­je oso­bu, kte­rá zrov­na vystou­pi­la ze stí­nů. Jejich inter­ak­ce nejsou vlast­ně ničím kon­krét­ní, ale…ale zase­ká­va­jí háček po háč­ku do čte­ná­řo­vy zvě­da­vos­ti a vyta­hu­jí z útrob zatím mož­ná stá­le lehce letar­gic­ké­ho vědo­mí to, co je cílem kaž­dé autor­ky i auto­ra – vést čte­ná­ře dál.

A tady si už za moment říká­te ono magic­ké: O co tady jde? O čem ti dva mlu­ví? Co je mezi nima? Co maj her­got v plá­nu?

Dvě a více věží, jeden a více vzta­hů a tichý dia­log autor­ky s návštěv­ní­kem

 Petra Lukačovičová pro­vá­dí své­ho čte­ná­ře trpě­li­vě budo­va­ným rébu­sem, obra­zem a mozai­kou v jed­nom. Je jed­no, jakým smě­rem a jak rych­le se hne­te. S kaž­dým vaším pohy­bem se obje­ví něco dal­ší­ho a mezi oso­ba­mi a udá­lost­mi, kte­ré se ode­hrá­va­jí na růz­ných mís­tech magic­ké Prahy (nejen při­rov­ná­ní), ros­te jed­na sou­vis­lost za dru­hou. Beze spě­chu, bez bom­bas­tic­kých efek­tů a bez auto­ma­tic­ké střel­by. Tihle jsou mož­ná zlí, ale niko­li divo­cí. Neztrácí ovšem na atmo­sfé­ře, uvě­ři­tel­nos­ti a nema­jí prak­tic­ky žád­né hlu­ché mís­to.

Je tu padouch, kte­ré­ho svým způ­so­bem chá­pe­te. Je ele­gant­ní, zce­la korekt­ní a stý­ká se s krás­nou ženou. Nějakým způ­so­bem spo­lu­pra­cu­jí a asi to nebu­de zce­la nevin­né. On rád pod­ma­ňu­je, ona milu­je sta­ré svaz­ky. Oba jsou čle­ny okult­ní komu­ni­ty a byl by v tom čert, kdy­by nemě­li postran­ní úmys­ly. Protože co si bude­me namlou­vat, v lás­ce, vál­ce a boji o moc je dovo­le­no všech­no. Ale musí se to podat ve vší sluš­nos­ti. Jsme okult­ní komu­ni­ta, žád­ná hos­po­da, kde se chla­pi perou roz­bi­tej­ma skle­nič­ka­ma. My jsme potvo­ry ze sta­ré ško­ly a máme vkus.

Tým i jed­not­liv­ci s vlast­ní hla­vou

Někdo by mož­ná čekal, že se hned na počát­ku před­sta­ví tým pod vede­ním moud­ré­ho men­to­ra. Zapomeňte, to by neby­lo ono. Tým mož­ná vznik­ne, ale nebu­de hned poslou­chat kaž­dé­ho a nikdo netvr­dí, že musí vydr­žet všech­no a že všich­ni půjdou po tom samém. Většinu času se nám tu pro­há­ní par­ta mla­dých lidí, kte­ří se jen sna­ží zjis­tit, co se s nimi sak­ra děje.

Něco asi ano, ale jejich zvlášt­nos­ti jsou sla­bou útě­chou za směs pros­té­ho stra­chu a obav z toho, že je jejich nadá­ní může stát život. Je, nebo podob­né lidi, kte­ré prá­vě pozna­li. Zatím to vypa­dá, že všich­ni kolem ví víc než oni, nejsou moc sdíl­ní a kdy­ko­li se poda­ří něja­ký pozna­tek vytlouct, vede jen k dal­ším otáz­kám a pro­blé­mům, kde to nemu­sí kon­čit jen ukon­če­ním pozem­ské­ho živo­ta.

Rám z ulic měs­ta a obraz bez prázd­né­ho mís­ta

„Nikdo ti neřek­ne, co je to Matrix. Musíš to vidět na vlast­ní oči.“

Morfeus

Teď si asi říká­te, že jste se vlast­ně nic nedo­vě­dě­li. A máte cel­kem prav­du. Kladem i nevý­ho­dou Sbírky ctnos­tí je totiž sku­teč­nost, že o ní zven­ku nic moc nezjis­tí­te. Někdo to může vní­mat jako zápor, ale je to spíš leh­ká daň za pro­po­je­nost, kon­zis­ten­ci, auten­ti­ci­tu a absen­ci hlu­chých pasá­ží. Mně osob­ně se už dlou­ho nesta­lo, abych dal polo­vi­nu kni­hy sko­ro na zátah.

Když jsem Petře posí­lal svo­je prv­ní dojmy, napadlo mě i pár drob­ných výtek. Ale ty bled­nou ve svět­le soudrž­nos­ti cel­ku, kte­rý je nád­her­nou ukáz­kou sku­teč­nos­ti, že atmo­sfé­ric­ký rébus se dá posta­vit z názna­ků, kon­ver­za­cí, drob­ných nápo­věd a vlast­ně jen jed­no­ho vystří­le­né­ho zásob­ní­ku.

A ano, i zde pla­tí, že titul kni­hy je uvnitř vyslo­ven. A tak nád­her­ně sar­kas­tic­ky…

Blog auto­ra: http://umenivyberu.cz

---