Slyšela a četla jsem několik názorů, že prvních pár dílů se musí přetrpět, a plně s nimi souhlasím. Příběh mě začal pořádně zajímat až asi od 5. dílu. Takže pokud je mezi vámi někdo, kdo má na sledování seriálu zálusk, ale první epizoda ho odradí, doporučuji vytrvat, stojí to za to.
Ještě jsem se snad nesetkala s dílem (knižním, filmovým, jakýmkoli), kde by bylo tak efektivně využito huštění děje. Obzvláště v první polovině se toho stihne udát opravdu hodně. Pouhých 13 pětadvacetiminutových epizod, z nichž navíc velkou část zaujímají znělky, souhrn předchozího děje a ukázky z dalších dílů. A do tohoto krátkého času se podařilo vměstnat velkou spoustu událostí, které jsou navíc často dost detailně vykresleny. Aby toho nebylo málo, tak se ještě našlo místo pro statické záběry, které demonstrují tíhu některých situací, a důkladný rozbor myšlenek některých postav. Část z nich se i opakuje, ale toto opakování nepůsobí zbytečně nebo rušivě. Ve zbylých 12 dílech se potom poněkud zpomalilo tempo. Několik epizod se věnovalo jedné jediné operaci, odehrávalo se v jednom prostředí a trochu to zavánělo nudou a protahováním. Ale přesto nezačal být děj monotónní. Tuto táhlou chvíli osvěžovaly Erenovy výlety do minulosti.
Charaktery postav nejsou zdlouhavě popisované, ale přesto jsou dostatečně čitelné, dokonce i jejich vývoj. Většinou jsou vedeny krátké dialogy. Všechno je prostě stručné a jasné. Celý seriál má díky tomu velmi rychlý spád a nehrozí, že by začal nudit. Akcí je zde přímo nabito.
Zmiňované souhrny děje umožňují snadnou orientaci v příběhu a sledování je tudíž svým způsobem oddychové. Nemusíte se snažit pochopit úplně vše, protože vám anonymní hlas v příštím díle pravděpodobně všechno vysvětlí.
V počáteční recenzi jsem hodně bájila o hudbě, konkrétně o úvodní i závěrečné znělce. Tyto obě se v polovině změní. Od okamžiku, kdy jsem začala seriál sledovat, do chvíle, kdy došlo ke změně, uplynulo asi 14 dní. A po většinu tohoto času mi buď jedna nebo druhá z původních znělek hrála v hlavě. Prostě nešlo se toho zbavit. A nevadilo mi to. Druhým verzím jsem nějakou chvíli nemohla přijít na chuť. Po čase jsem v nich našla zalíbení, ale těm prvním se nevyrovnaly. Sem tam jsem ve spoilerech zmínila i hudební doprovod některých scén. Ten, i ten nezmíněný, byl na špičkové úrovni. Hudbě prostě není co vytknout.
Jako velmi soucitnému a nekonfliktnímu člověku mi byl ohromě příjemný fakt, že se v příběhu nevyskytuje žádný „lidský“ záporák. Ani jedna z postav mi nebyla nesympatická a ani v jediném okamžiku mi ničí chování nelezlo na nervy. Každé jednání mělo svůj pochopitelný důvod a s každým jsem musela souhlasit. Na druhou stranu mi ale žádná z postav nijak výrazně nepřirostla k srdci. Nelitovala jsem ničí smrti a žádný smutek bych pravděpodobně necítila ani v případě úmrtí kterékoli z postav, které přežily. Jednoduše řečeno, postavy nesvádí k tomu, aby si k nim divák vybudoval citový vztah. Pro spoustu sledujících je to možná škoda, ale mně to moc vyhovuje, protože jsem byla ušetřena jakýchkoli emocionálních otřesů.
Z čeho jsem byla posazena na zadek, byl výskyt sprostých výrazů. Neočekávala jsem pohádku vhodnou pro děti, ale slova jako sráč mi vyrazila dech. Nehodnotím to však ani pozitivně, ani negativně. Do děje tato slova seděla, nepůsobila nijak nepatřičně, ale zároveň by se nic nestalo, kdyby tam nebyla. Chci prostě jen říct, že množství a druh použitých expresiv mě překvapily.
Shingeki no Kyojin je dokonale namixovaný mišmaš akčního seriálu a psychologického dramatu. Je plný neuvěřitelné kombinace filosofických úvah, morálních poselství a napínavých soubojů, při kterých nestihnete vydechnout. Pokud to z předchozích dvou vět nebylo dostatečně poznat, chtěla jsem tím říct, že tento výtvor v sobě v podstatě spojuje téměř nespojitelné aspekty.
Každé slovo, gesto i jen výraz tváře – a to považuji u animovaného díla za obzvlášť těžké – je naprosto uvěřitelné a přirozené. Nemluvě o atmosféře vyvolané skvělou hudbou a animací – například strnulé záběry, barevné efekty, pohybující se detaily.
Když jsem se do sledování seriálu pustila, vlastně jsem vůbec nevěděla, co od něj čekat. Mým úmyslem bylo jen to zkusit, poznat. Otázkou tedy je, jestli jsem vůbec mohla být zklamaná. Rozhodně ale nejsem. Nelituji jediné minuty strávené u Shingeki no Kyojin. Po počátečním odstupu si mě seriál získal a už teď vím, že nebýt druhé řady, kterou začnu bezodkladně sledovat, stýskalo by se mi po něm. Na druhou sérii se tedy těším.
Jen dvě věci shledávám na seriálu negativní. O první už jsem mluvila v úvodu. Je velká škoda, že první díly nemají takovou sílu zaujmout. Druhým nedostatkem je, že informace v zápisníku známých faktů se často opakují a jsou čím dál méně zajímavé. Původně jsem zápisník považovala za fajn věc, která pomůže orientaci v příběhu, ale postupně ztrácí důležitost.
Budu citovat část ze své počáteční recenze:
„Fanoušky animáčů je Shingeki no Kyojin řazen mezi vrcholová díla. Nechápu proč. Nechápu, co je na něm tak skvělého. Faktem ovšem je, že naprosto nedokážu říct, co je na něm špatně. Moje nepochopení jistě pramení z toho, že já nejsem fanoušek animáčů.
A jako nefanoušek dávám tomuto příběhu po zhlédnutí třech dílů prozatím odtažité hodnocení 60%. Vrátím se na konci 1. série, kdy snad budu způsobilejší recenzovat, zatím se jedná jen o první dojem.“
Ani za těch 25 dílů se ze mě fanoušek anime nestal. Asi se ze mě ale stal fanoušek Shingeki no Kyjoin. A jako stále-nefanoušek-animáčů tentokrát hodnotím jen a jen kladně.
