Relic (2020)

Babi? Mami? Můžeme tě olou­pat…?

Kay dosta­ne nalé­ha­vý tele­fon, že se již něko­lik dní pohřešu­je její mat­ka Edna a jest­li by nemoh­la při­jet pomo­ci s hle­dá­ním. Ta samo­zřej­mě nevá­há a spo­leč­ně se svou dce­rou Sam se vydá­vá do odlehlé­ho domu. Ponurý dům se změ­nil téměř k nepo­zná­ní, všu­de lze nalézt sto­py podiv­né čer­né plís­ně, nepo­řá­dek, ale to hlav­ní, sta­rá žena není k nale­ze­ní. Až jed­no­ho rána se Edna náh­le zje­ví, dez­o­ri­en­to­va­ná, s podiv­nou skvr­nou na prsou, celá vystra­še­ná, přes­to si nic nepa­ma­tu­je. Kay i Sam jsou rády, že je zdra­vá a zpět a roz­hod­nou se něko­lik dní zůstat v domě. Jenomže s babič­kou není vidi­tel­ně něco v pořád­ku. Jakoby se domů vrá­til někdo úpl­ně jiný. Nejenomže se změ­ní její cho­vá­ní, je agre­siv­něj­ší, z její­ho pohle­du jde strach, ale i se samot­ným domem se začnou dít podiv­né věci, kte­ré postup­ně začnou vydá­vat nejed­no tajem­ství a pobyt v něm se změ­ní v noč­ní můru…

Celkem čas­to se mě dost lidí (nejen mých blíz­kých ale i lidí na inter­ne­tu) ptá, proč nevě­nu­ji více pozor­nos­ti úpl­ným novin­kám, nebo pros­tě nověj­ším fil­mům vše­o­bec­ně. No a já jim stá­le odpo­ví­dám úpl­ně stej­ně – pro­to­že mě moc neba­ví, vět­ši­na z nich je pořád na jed­no „brdo“, kopí­ru­jí již xkrát vidě­né téma­ta (samo­zřej­mě všech­na čest někte­rým výjim­kám) a já dávám pros­tě před­nost star­ším fil­mům a bizar­ním (někdy až úchyl­ným) – uje­tým kous­kům. Navíc se sna­žím kom­bi­no­vat růz­né sub­žán­ry, abych se u toho neu­nu­dil k smr­ti (tím mys­lím hlav­ně díky obe­hra­ným zápletkám). Relic se sice vymy­ká svým zvlášt­ním poje­tím, přes­to ani z něj jsem zrov­na dva­krát odva­ře­ný nebyl. Proč, pro­to­že je to film dvou tvá­ří…

 

Na jed­nu stra­nu jsem si říkal, ty vole zas film o starém domě na samo­tě, kde bude něko­mu jebat v pali­ci, ale musím uznat, že začí­na­jí­cí reži­sér­ka si nejen pro mne při­pra­vi­la něko­lik vel­mi zají­ma­vých momen­tů, kte­ré roz­hod­ně zau­ja­li mou pozor­nost. Zvláště pak posta­va sta­ré bab­ky. Ta hereč­ka doká­za­la navo­dit šíle­ný škleb, ze kte­ré­ho šel až mráz po zádech, při­tom hned v dal­ším zábě­ru vypa­da­la jako milu­jí bab­ča z domo­va důchod­ců, co nor­mál­ně potká­vám, když jdu na návště­vu za tou svou. Dále bych chtěl pochvá­lit i hudeb­ní a zvu­ko­vý dopro­vod, kte­rý dopo­mohl navo­dit (ale­spoň mís­ty vcel­ku sluš­nou atmo­sfé­ru) a ten postup­ně hni­jí­cí a mění­cí se barák (zevnitř) taky nebyl vůbec špat­ný. Dokonce to mělo mís­ty i sluš­né grá­dy. Jenomže nevy­zrá­lost tvůr­ky­ně to sem tam srá­že­la zase do prů­mě­ru. Navíc ten až „omlou­vám se, ale mě to tak při­šlo femi­nis­tic­ky emoč­ní závěr“ se mi taky zrov­na moc nelí­bil. Láska ale pře­ce muse­la zví­tě­zit!

 

Dokážu ale oce­nit sluš­né herec­ké výko­ny hlav­ní­ho tria i sna­hu samot­né reži­sér­ky nato­čit netra­dič­ní a tro­chu i zvrá­ce­nou podí­va­nou. Za to jí dávám palec naho­ru. Rozhodně se mi ten­to film nevy­kou­ří hned z hla­vy a neu­pad­ne do zapo­mně­ní. Kdyby se jí poda­ři­lo odstra­nit těch pár slab­ších pasá­ží, více při­tvr­dit – při­dat něja­ké ty nechut­nos­ti navíc a víc si pohrát s posled­ní pěti­mi­nu­tov­kou, mohl být finál­ní výsle­dek mno­hem lep­ší. Tedy ale­spoň z mého úhlu pohle­du. Australská tvor­ba pat­ří mezi moje oblí­be­né, ale tohle řadím spí­še k prů­mě­ru, co jsem měl zatím mož­nost vidět – a že jsem viděl od pro­ti­nož­ců dost lep­ších fil­mů (ale i mno­hem hor­ších).

Hodnocení:

50% 

---