Spider-Man 3 - Peter Parker vs Venom poprvé.

SP3

Zatímco v pro­lo­gu před­cho­zí­ho dílu jsme sle­do­va­li, jak se mla­dé­mu super­hr­di­no­vi hrou­tí život před oči­ma - nestí­há prá­ci, ško­lu, lidé se ho bojí, jeho lás­ka si ho nevší­má - nyní se vše daří: Má stá­lou prá­ci, Manhattan zbož­ňu­je své alter ego a plá­nu­je se ože­nit se svou celo­ži­vot­ní lás­kou. Věci se však brzy změ­ní.

Zatímco před­cho­zí dva fil­my o dotěr­né kopři­v­ce nás postup­ně záso­bo­va­ly padou­chy, obrov­ská reklam­ní kam­paň na Spider-Mana 3 nám sli­bu­je tři pavou­ky, kte­ří nená­vi­dí padou­chy. Výsledek je ale tro­chu jiný: Hned na začát­ku se Spidey podě­lí o prv­ní­ho pána na hole­ní, kte­ré­ho nám Raimi dlu­ží z prv­ní­ho dílu, a sice Harryho Osborna (James Franco), syna boha­té­ho prů­my­sl­ní­ka Normana Osborna, kte­rý na sobě jako prv­ní tes­to­val plyn, jenž člo­vě­ka pro­mě­ní v ultra­sil­né­ho blb­ce, a i když v závě­reč­ném sou­bo­ji se Spider-Manem vlast­ní rukou zemře, Harry žije v domně­ní, že ho Peter zabil, a pomstil se po otco­vě neu­ro­to­xic­kém ply­nu. Ale co. Po efek­tiv­ní letec­ké bitvě, kdy Parker musí hlí­dat prs­ten pro své­ho vyvo­le­né­ho, Harry v důsled­ku čet­ných zra­ně­ní ztrá­cí krát­ko­do­bou paměť a Peter je opět jeho nej­lep­ším pří­te­lem. Jak poho­dl­né to je? Máme ho (ale­spoň pro­za­tím) z krku. Jdeme dál.

Dalším super­pa­dou­chem je pod­ří­ze­ný chma­ták Flint Marko (Thomas Haden Church), kte­rý se při útě­ku před poli­cií zaple­te do vědec­ké­ho expe­ri­men­tu, kte­rý jeho mole­ku­ly pro­mě­ní v písek. Marko, nyní už Písečný muž, se roz­hod­ne vyu­žít své nové schop­nos­ti a pro­mě­nit se ve vel­kou píseč­nou bugi­nu a zís­kat pení­ze pro svou nemoc­nou dce­ru. Nicméně i když se zábě­ry na roz­je­té mik­ro­sko­pic­ké čás­teč­ky pís­ku, respek­ti­ve zro­ze­ní samot­né­ho Sandmana, oprav­du pove­dou, podob­ných lukra­tiv­ních super­pa­dou­chů jsme tu už měli desít­ky. Třetina fil­mu je téměř pryč a vy začí­ná­te pře­mýš­let, proč Raimi stá­le scho­vá­vá své nej­vět­ší eso v ruká­vu. Tím je nezná­mý sli­zo­id­ní sym­bi­ont z vesmí­ru, kte­rý ve svých hos­ti­te­lích vzbu­zu­je agre­si, až je nako­nec zce­la ovlád­ne. Než si ho ale divák koneč­ně pořád­ně vychut­ná, ješ­tě ho čeká, pro­to­že osob­ní život Petera Parkera jde ruku v ruce se Spider-Manovými eska­pá­da­mi.

A prá­vě v tom byl původ­ní komiks vždy tak jedi­neč­ný. Jakmile Batman nebo Superman skon­čí se zlem, jejich osob­ní život jde stra­nou, ale poci­ty nado­po­va­né­ho tee­nage­ra jsou čas­to pra­vým opa­kem. V prv­ních dvou fil­mech se Raimimu poda­ři­lo udr­žet rov­no­váhu mezi akcí a osob­ním živo­tem hlav­ní­ho hrdi­ny (i když někdy s přesla­ze­ným pod­tó­nem), ale tady reži­sér pro­hrá­vá na plné čáře. Parkerovo trá­pe­ní z před­cho­zích dílů pře­ne­sl na jeho pří­tel­ky­ni Mary Jane Watsonovou (Kristen Dunstová), jejíž broadwa­yská kari­é­ra je v tros­kách a u své­ho v posled­ní době poně­kud sebestřed­né­ho pří­te­le nena­chá­zí útě­chu. Když si pak Harry vzpo­me­ne na udá­los­ti z posled­ní doby a vyu­ži­je Mary Jane k „úto­ku na svou mízu“, začnou padat per­ly, kte­ré bys­te neče­ka­li ani v Rodinných pou­tech.

Ale pak se koneč­ně vrá­tí zpět! Vesmírný sym­bi­ont se zmoc­ní Spider-Mana a film rázem potem­ní, ale bohu­žel ne tak, jak bys­te od reži­sé­ra horo­ro­vé tri­lo­gie Evil Dead čeka­li. Když se pak uká­že, že sku­teč­ný vrah Marka, Peterův strýc, je sym­bi­ont žive­ný nená­vis­tí, je to úpl­ná hos­ti­na. A při­chá­zí neče­ka­né a vel­mi pří­jem­né pře­kva­pe­ní: Zatímco jako hrdin­ný tee­nager vypa­dal Tobey Maguire jen jako hezká tvá­řič­ka, jeho zlé já s vla­sy na čele je napros­to doko­na­lé. Když se s pře­hna­ným sebe­vě­do­mím pro­chá­zí po uli­ci, vypa­dá to směš­ně, ale vůbec ne směš­ně.

Bohužel se z toho­to sním­ku nebu­de­me těšit pří­liš dlou­ho, pro­to­že na pořa­du dne je ješ­tě jed­na polož­ka, Venom, kte­rý je výsled­kem kom­bi­na­ce Petrem odmít­nu­té­ho sym­bi­on­ta a Spider-Manem pohr­da­jí­cí­ho Eddieho Brocka. Kdybyste se ho zepta­li něja­ké­ho komik­so­vé­ho exper­ta, téměř jis­tě by vám řekl, že je to jeden z nej­pod­lej­ších, nejdě­si­věj­ších a nej­ne­lid­štěj­ších Spider-Manových pro­tiv­ní­ků. Proto mi stá­le nedá spát, proč k němu reži­sér musel napa­so­vat dal­ší dva zápo­rá­ky, pro kte­ré v pří­bě­hu logic­ky nezby­lo mís­to na Venoma. A sku­teč­ně, když se Venom obje­ví na scé­ně, film se chý­lí ke kon­ci.

Vložit pri­mi­tiv­ní­ho Sandmana do tako­vé­ho esa, jakým je Venom, je zásad­ní kámen úra­zu, kte­rý si Raimi bohu­žel postu­pem času neu­vě­do­mil, a i když se reži­sér sna­ží fil­mu dodat reál­ný nádech roz­tře­se­nou kame­rou nahá­ně­jí­cí Sandmana nebo poli­cej­ní­mi zábě­ry na úto­čí­cí­ho Venoma (jako vystři­že­ný­mi z Vetřelců) či závě­reč­nou bit­kou, kde šachov­ni­ce pro­tiv­ní­ků pří­jem­ně posko­čí, závěr napros­to selhá­vá a tlus­tou čer­ve­nou čarou pod­tr­hu­je sen­ti­men­tál­ní a pře­cit­li­vě­lý náboj, kte­rý bohu­žel ovlá­dl celý film.

Verdikt: Raimi si ten­to­krát ukou­sl hod­ně vel­ké sous­to a z fil­mu udě­lal pře­kom­bi­no­va­nou matla­ni­nu s jed­ním z nej­lep­ších zápo­rá­ků v komik­so­vé his­to­rii nevy­u­ži­tou o celých 50 pro­cent.

Photo © Columbia Pictures Corporation