Teorie všeho - Místa v srdci

Jako šéfo­vé jed­né z vedou­cích svě­to­vých fil­mo­vých pro­dukč­ních spo­leč­nos­tí děla­li pro­du­cen­ti Tim Bevan a Eric Fellner fil­my po celém svě­tě – a také v mís­tech blíz­ko domo­vu. Pro natá­če­ní Teorie vše­ho v brit­ských loka­cích dosta­li fil­ma­ři vel­ko­rysý pří­stup do Cambridge, měs­ta a cam­pu­su, kde začal milost­ný pří­běh Jane a Stephena Hawkingových, a kde se také usa­di­li a měli rodi­nu.

Mezi mís­ta natá­če­ní pat­ři­la i St. John’s College; Stephen ve sku­teč­nos­ti navště­vo­val Trinity Hall, ale 50 let poté se uká­za­lo, že není pro fil­mo­vá­ní tak vhod­ná. Scenárista a pro­du­cent Anthony McCarten říká, „St. John’s je jed­nou z nej­krás­něj­ších, pokud ne rov­nou nej­krás­něj­ší, fakul­tou v Cambridge. Hlavní hale se říká ‘sva­teb­ní dort,’ pro­to­že je jed­no­du­še syno­ny­mem vel­ko­le­posti.“

Další klí­čo­vou loka­cí byla Cavendishova labo­ra­toř, kde byl popr­vé roz­ště­pen atom a od kte­ré dostal Stephen klíč, jako sym­bo­lic­kou šta­fe­tu pře­dá­va­nou nové­mu kole­go­vi, kte­rý uči­nit nový objev. „Místa jako je Cavendish dodá­va­jí fil­mu kouz­lo, pro­to­že vše, co se tam ode­hrá­vá, vypa­dá vel­mi dob­ře,“ říká McCarten.

Režisér James Marsh sou­hla­sí a dodá­vá že „natá­če­ní v Cambridge nám poskyt­lo doko­na­lou před­sta­vu o podo­bě uni­ver­zit­ní­ho a aka­de­mic­ké­ho živo­ta; Stephen strá­vil znač­nou část své­ho živo­ta v aka­de­mic­kém svě­tě. Mohli jsme tam týden natá­čet exte­ri­é­ry a někte­ré z inte­ri­é­rů, naštěs­tí včet­ně zásad­ní scé­ny uni­ver­zit­ní­ho Májového ple­su, kte­rý Stephenovi a Jane při­ne­sl roman­tic­ký život­ní zlom.“

Profesor Stephen Hawking se natá­če­ní ple­su v May Ball účast­nil, stej­ně jako Lucy a Timothy Hawkingovi – dvě z dětí, kte­ré má s Jane. Jane se na natá­če­ní v May Ball při­je­la podí­vat spo­lu s Jonathanem Hellyerem Jonesem. Jindy Jane pro­vá­dě­la fil­ma­ře po Cambridge mís­ty, kte­rá byla pro ni a pro Stephena význam­ná.

Středověkou archi­tek­tu­ru a nad­ča­so­vost Cambridge na obra­zov­ce zosob­ňu­je Trinity Lane, před­náš­ko­vý sál umě­lec­ké ško­ly, ve kte­rém se natá­če­ly scé­ny z Rutherfordovy labo­ra­to­ře a učeb­ny.

Cmabridge v poza­dí dává fil­mu uce­le­nost a záro­veň uka­zu­je na její důle­ži­tost v živo­tě Hawkingových více než dvě dese­ti­le­tí, a to i přes­to, že výtvar­ník John Paul Kelly musel spo­leč­ně se svým týmem zno­vu vytvo­řit caven­dishskou kni­hov­nu v jiných inte­ri­é­rech, pro­to­že ta původ­ní byla v roce 1970 pře­mís­tě­na; naštěs­tí moh­li fil­ma­ři čer­pat z doku­men­ta­ce a fil­mo­vých týde­ní­ků a zábě­rů, kte­ré byly k dis­po­zi­ci.

Úvodní a závě­reč­ná scé­na Teorie vše­ho, kte­ré se ode­hrá­va­jí v Buckinghamském palá­ci, byly ve sku­teč­nos­ti nato­če­ny v Lancaster House v Londýně a v Hampton Court Palace v Richmondu nad Temží. Další lon­dýn­ské loka­ce zahr­no­va­ly Královskou ope­ru v Covent Garden, kte­rá před­sta­vo­va­la budo­vy ope­ry v Ženevě. Interiéry Stephenovy fakul­ty Trinity Hall byly posta­ve­ny v his­to­ric­ké Harrow School v seve­ro­zá­pad­ním Londýně.

Bez ohle­du na loka­ce oce­ňu­je Marsh prá­ci kame­ra­ma­na Benoîta Delhommea, kte­rý vytvo­řil neza­po­me­nu­tel­né čis­tě vizu­ál­ní oka­mži­ky. Marsh vyzdvi­hu­je, že „v urči­té čás­ti fil­mu se neob­je­vu­je moc dia­lo­gů; pou­ze sle­du­je­te lidi. S Benoîtem jsme při­šli na nápad vyu­žít domá­cí videa Hawkingových, abychom film divá­kům více při­blí­ži­li. Benoît tyto scé­ny nato­čil na Super 8 a 16milimetrový film, aby vytvo­řil uni­kát­ní atmo­sfé­ru, kte­rá by půso­bi­la intim­ně­ji a umož­nil nám lépe rodi­nu poznat. Můžete vidět, jak si děti hra­jí se svým otcem i přes­to, že je na vozí­ku, jsou při­ro­ze­né a berou to jako nor­mál­ní.”

Domácí scé­ny byly umoc­ně­ny Stephenovým sou­hla­sem, kte­rým Kellymu umož­nil pou­žít ve fil­mu své vlast­ní cer­ti­fi­ká­ty, medai­le a oce­ně­ní. Jane navíc stá­le žije v domě, ve kte­rém se Stephenem byd­le­li hned po svat­bě, a umož­ni­la tam Kellymu plný pří­stup, tak­že ho mohl se svým týmem pře­tvo­řit na ate­li­ér Jejich dru­hý domov už byl bohu­žel zni­čen, tak­že jeho inte­ri­ér vytvo­ři­li pod­le rodin­ných foto­gra­fií.

Kelly pou­ka­zu­je na to, že na plát­ně se „pro­stře­dí domác­nos­tí poma­lu stá­vá ome­zu­jí­cí. Bylo tam hod­ně scho­dů, kte­ré Stephen brzy nebu­de scho­pen nikdy pou­žít. Jak pří­běh postu­pu­je a on se stá­vá celebri­tou, inte­ri­é­ry se začí­na­jí zvět­šo­vat a zrca­dlí tak Stephenovu emo­ci­o­nál­ní ces­tu.”

Dalším klí­čo­vým prv­kem byla pro výtvar­ní­ka moder­ni­za­ce koleč­ko­vých kře­sel, kte­rá Stephen v prů­bě­hu živo­ta pou­ží­val a Kelly udě­lal vše, co bylo v jeho silách, aby je vytvo­řil přes­ně. Výtvarník o tom říká: „Stephen začal oby­čej­ným inva­lid­ním vozí­kem, potom si poří­dil elek­tric­ký vozík a nako­nec měl křes­lo, kte­ré v sobě obsa­ho­va­lo počí­tač a elek­tro­nic­ký hla­so­vý syn­te­zá­tor. Provedli jsme roz­sáh­lý výzkum, abychom je vytvo­ři­li co nej­věr­něj­ší ori­gi­ná­lu. “Potřebovali jsme ale také rady tech­ni­ků, abychom měli jis­to­tu, že se křes­la budou pohy­bo­vat tam a teh­dy, kdy mají – a že počí­tač a hla­so­vý syn­te­zá­tor fun­gu­jí v přes­ně sta­no­ve­nou chví­li.“

Filmový pří­jem­ný, roman­tic­ký vzhled ješ­tě zvý­raz­nil kos­tým­ní výtvar­ník Steven Noble, kte­rý se musel vypo­řá­dat s úko­lem pro­vést posta­vy něko­li­ka dese­ti­le­tí­mi a záro­veň rekon­stru­o­vat styl brit­ské­ho oblé­ká­ní od 60. do 80. let minu­lé­ho sto­le­tí.

Při oblé­ká­ní Felicity Jones jako Jane, měl Noble na zře­te­li psy­chic­ký vývoj její posta­vy – od mla­dé stu­dent­ky k ženě a mat­ce a pečo­va­tel­ce na plný úva­zek. „V 70. letech pro­chá­ze­la Jane hor­ším obdo­bím, byla tro­chu depre­siv­ní, a pro­to jsme zvo­li­li spíš nevý­raz­né bar­vy,” pro­zra­zu­je Noble. „Poté, co potká Jonathana, se z toho dosta­ne a začne se oblé­kat při­taž­li­vě­ji.”

Na Májový ples oblé­kl Noble se svým týmem více než 200 kom­par­zis­tů. „Byla to legra­ce,” vzpo­mí­ná nad­še­ně. „Zvolili jsme let­ní a pas­te­lo­vé bar­vy. Soustředili jsme se na ple­so­vé šaty. Moc mě potě­ši­lo zejmé­na to, jak vypa­da­la Felicity; měla na sobě svět­le mod­ré ple­so­vé šaty bez ruká­vů. Byly jed­no­du­ché, ale na kame­ře vypa­da­jí ohrom­ně.”

V roli Stephena Hawkinga v Teorii vše­ho vystří­dal Eddie Redmayne 77 kos­tý­mů. Oblečení, kte­ré Nobleův tým navr­hl, zůsta­lo věr­né pro­fe­so­ro­vu vlast­ní­mu výstřed­ní­mu sty­lu oblé­ká­ní. „Vždycky byl poně­kud neu­pra­ve­ný.,“ říká o pro­fe­so­ro­vi Noble. „Nikdy neměl kra­va­tu úpl­ně rov­ně. Někde mu vyle­zl podo­lek nebo mu chy­běl knof­lík. To mu dáva­lo nad­po­zem­ský aka­de­mic­ký vzhled.“

„Začali jsme Stephenem jako stu­den­tem v roce 1963,“ pokra­ču­je Noble, „kdy se oblé­kal nor­mál­ně a potom jsme oble­če­ní zvět­šo­va­li, jak nemoc postu­po­va­la. Čím vět­ší měl bun­dy, tím vypa­dal hube­něj­ší. Požádali jsme také mas­ké­ra Jana Sewella, aby vytvo­řil  umě­lé náhra­dy pro někte­ré „kos­tě­né“ čás­ti jeho těla: kole­na, lok­ty, rame­na - kte­rá mu pro­půj­čo­va­la poně­kud defor­mo­va­ný vzhled.“

Sewell jako mas­kér, kte­rý měl v popi­su prá­ce při­pra­vo­vat různá stá­dia Stephenova one­moc­ně­ní, pou­ka­zu­je na to, že „Stephen nestárl tak, jako my ostat­ní, pro­to­že nemohl pou­ží­vat sva­ly; to mu změ­ni­lo tvář i tělo. Když se Eddie setkal s lid­mi, kte­ří mají amy­o­t­ro­fic­kou late­rál­ní skleró­zu, vši­ml si, jak moc se změ­ni­ly jejich ruce, a tak jsme to zahr­nu­li do jeho role.”

„Jednou z věcí, kte­ré jsem udě­lal, bylo, že jsem změ­nil tvar Eddieho uší. Když zvět­ší­te něčí uši nebo nos, zby­tek tvá­ře změ­ní tvar a vypa­dá men­ší. Také jsme jinak vytva­ro­va­li zuby, což změ­ni­lo tvar jeho úst.”

V pří­pa­dě Felicity Jones byly Sewellovy úko­ly dale­ko běž­něj­ší, ale i k nim musel při­stu­po­vat s vel­kou peč­li­vos­tí. „Felicity vždy trva­la na tom, aby se zacho­va­la pod­sta­ta Jane Hawking, zatím­co já jsem se moc chtěl pro­střed­nic­tvím Jane sou­stře­dit na postu­pu­jí­cí dobu,” komen­tu­je to Sewell. „Pro scé­nu z Májového ple­su jsme Felicity uče­sa­li tro­chu ve sty­lu Audrey Hepburn. Celkově se dá říct, že Jane pře­šla postup­ně z krát­kých vla­sů na tro­chu del­ší, což jsme si ově­ři­li i na foto­gra­fi­ích.”

---