Terry Pratchett - Pod parou

Na Zeměplochu sestou­pi­la pára a jak už to tak má v obli­bě, pomí­cha­la pěk­ně celý tam­ní svět. Inu, pára je pros­tě pára..., kam se na ni hra­be magie.

Terry Pratchett letos v břez­nu bohu­žel zemřel a toto je s vel­kou prav­dě­po­dob­nos­tí posled­ní Zeměplocha (respek­ti­ve ješ­tě by měla vyjít jed­na - Pastýřská koru­na, ale to je ze série, kte­rou zrov­na nečtu), což je urči­tě ško­da. Knihy páně Terryho mě pro­vá­ze­ly někdy od roku 1997, tak­že se mnou pro­šly poměr­ně zásad­ní­mi život­ní­mi zvra­ty... a na to se neza­po­mí­ná.

Zeměplocha zača­la jako hod­ně humor­ná taš­ka­ři­ce, plná paro­dií na kla­sic­ké fan­ta­sy klišé (krás­né ženy s mečem a VELMI hlu­bo­kým dekol­tem, apod.), poz­dě­ji autor tro­chu tema­ti­ku změ­nil a více­mé­ně nabí­zel ana­lo­gic­ký vývoj našich pozem­ských dějin narou­bo­va­ný na Zeměplochu. Ke slo­vu se tak dostá­va­jí novi­ny, padlo, rocko­vá hud­ba, vla­ky a já nevím co ješ­tě. Pratchett opus­til i kli­šo­id­ní pro­stře­dí jaké­ho­si pseu­do­stře­do­vě­ku a pro­stře­dí knih se stá­le více blí­ži­lo vik­to­ri­án­ské Anglii.

A to bylo pod­le mě moc dob­ře.

Stejně tak v „Pod parou“ (v ori­gi­ná­le Raising Steam) se řeší mno­ho pro­blé­mů, kte­ré nejsou zce­la nepo­dob­né i těm z naše­ho reál­né­ho svě­ta. Tak před­ně tu jsou kra­ko­vé (už se v kni­hách obje­vi­li dří­ve), tem­ní trpas­lí­ci, kte­ří žijí ve stí­nech, prak­tic­ky necho­dí na den­ní svět­lo a chtě­jí se vrá­tit k „pra­vé­mu trpas­lic­tví“. Nedá moc vel­kou prá­ci poznat v nich někte­ré radi­kál­ní poli­tic­ké sku­pi­ny dneška. Stejně tak jako jejich boj pro­ti moder­ním vyná­le­zům (což je na Zeměploše prá­vě vlak a sig­na­li­zač­ní věže).

Katalyzátorem pří­bě­hu se tak stá­vá prá­vě par­ní loko­mo­ti­va pana Štědrovky (nová posta­va v sérii), kte­rá doslo­va zkra­cu­je vzdá­le­nos­ti, umož­ňu­je nové for­my pod­ni­ká­ní - a sta­ré zavr­hu­je - zkrát­ka mění svět. A jeli­kož je kaž­dá změ­na spja­ta s oba­vou, stra­chem, tak je to pocho­pi­tel­ně živ­ná půda pro růz­né extre­mis­tis­ty a jedin­ce, kte­ří jim kvů­li vlast­ní­mu stra­chu uvě­ří.

Ano, i toto je v posled­ní Zeměploše.

Kniha je samo­zřej­mě nadá­le nápa­di­tá a vtip­ná, nicmé­ně ke „zla­té­mu fon­du“ auto­ra asi pat­řit nebu­de. Úvodní část postrá­dá napí­na­vý děj, vti­pů je tu také o něco méně než v dří­věj­ších kni­hách (což zna­me­ná, že je to ješ­tě pořád cel­kem sluš­ná por­ce) a Pratchett pod­le mě chce více než „jen“ odvy­prá­vět dal­ší napí­na­vý a humor­ný pří­běh, chce posu­nout svo­ji Zeměplochu někam dále. Není to roz­hod­ně špat­né, jen tro­chu jiné, než by čtenářka/čtenář čekal.