Tři barvy: Bílá (Trois Couleurs: Blanc)

Druhý film z tri­lo­gie Krzysztofa Kiéslowského, kte­rý navo­zu­je aso­ci­a­ce barva­mi fran­couz­ské vlaj­ky a revo­luč­ním hes­lem Volnost, rov­nost, bra­tr­ství. Tento film je hlav­ně sati­rou na dobo­vé pomě­ry v Polsku, ale uka­zu­je i slo­ži­tost komu­ni­ka­ce mezi lid­mi a vypo­ví­dá o sta­vu dneš­ní spo­leč­nos­ti.Hlavním hrdi­nou je Polák Karel Karel, kte­rý se v úvo­du fil­mu oci­tá u roz­vo­do­vé­ho sou­du v Paříži. Jeho fran­couz­ská man­žel­ka Dominique chce roz­vod hlav­ně pro Karlovu neschop­nost plnit man­žel­ské povin­nos­ti. Soud její argu­men­ty uzná a roz­ve­de je. V ten­to moment při­chá­zí Karel o vše na čem mu zále­že­lo: o svou lás­ku i o svůj kadeř­nic­ký salón. Je na dně. Snaží se situ­a­ci urov­nat a vnik­ne své býva­lé ženě do bytu a dou­fá, že dojde ješ­tě k něja­ké domluvě. Takhle to pře­ce nemů­že skon­čit. Manželka si však část své­ho bytu zapá­lí a logic­ky to chce svést na něj. V tuto chví­li mu už nezbý­vá nic jiné­ho než se vzdát. Karel se oci­tá bez peněz, dokla­dů, je hle­da­ný poli­cií za žhář­ství a zou­fa­le hle­dá způ­sob jak se vrá­tit zpět do Polska. Snaha vydě­lat si ale­spoň něja­ké pení­ze pro něho zna­me­ná, že hra­je na hře­ben v pod­cho­du met­ra. Tady se sezná­mí se svým kra­ja­nem Mikolajem, kte­rý mu nabíd­ne prá­ci nájem­né­ho zabi­já­ka. S jeho pomo­cí se Karel nako­nec dosta­ne do Polska ukry­tý ve vel­kém kuf­ru. Jeho plán je jas­ný. Co nej­rych­le­ji zbo­hat­nout, při­lá­kat Dominique z Paříže do Varšavy a koneč­ně se jí pomstít.

Předcházející popis děje je zřej­mě nejdel­ší ze všech tří fil­mů. Učinil jsem tak hlav­ně pro­to, že z jeho sle­do­vá­ní bych to asi tak­to přes­ně nepo­cho­pil. Vysvětlím. Ve fil­mu se vysky­tu­je něko­lik scén, kdy mi neby­lo zce­la jas­né jak kdo došel k něja­ké­mu roz­hod­nu­tí, nebo co před­chá­ze­lo jiné scé­ně, kte­rá na ni pak nava­zu­je. Do polo­vi­ny fil­mu je to jas­né. Karel je zou­fa­lý, poda­ří se mu dostat do Polska atd. (viz. úvod) Jakmile se, ale ocit­ne v Polsku a chce rea­li­zo­vat svůj plán je to hor­ší. Karel dostá­vá něja­kou zakáz­ku na vraž­du. Na špi­na­vém tržiš­ti či co, si vyslech­ne instruk­ce a ode­jde. O pár minut poz­dě­ji (neví­me jest­li něko­ho zabil, natož jest­li za to zís­kal pení­ze) už je z něj sluš­ně upra­ve­ný muž v oble­ku, kte­rý si v něja­kém domě, číta­jí­cím něko­lik prázd­ných míst­nos­tí, domlou­vá to jak si zde zaří­dí kan­ce­lá­ře, kde bude fax apod. Nebo jedi­ný člo­věk, kte­ré­ho má Karel zabít a my vidí­me o koho jde, je nako­nec Mikolaj, kte­rý mu v úvo­du dal tu zbraň a nabí­dl mu prá­ci zabi­já­ka. Snad jste pocho­pi­li co jsem chtěl vysvět­lit. Jako by pros­tě někam zmi­ze­lo vždy pár vte­řin, mezi dvě­ma scé­na­mi násled­kem čehož mi někdy návaz­nost neby­la zce­la jas­ná. Ale patr­ně to sou­vi­sí s tím, že Krzysztof Kiéslowski nebyl doslov­ný reži­sér a nechá­vá na divá­cích jed­not­li­vé drob­nos­ti si domys­let.

Ve všech ostat­ních slož­kách pla­tí to co jsem psal před­tím tj. herec­ké výko­ny, režie, kame­ra, vše opět spolehlivé.I přes­to, že Bílou pova­žu­ji z tri­lo­gie za nej­slab­ší, nejed­ná se zase o tak vel­ký roz­díl abych nemohl říct násle­du­jí­cí. Celá tri­lo­gie je co se týče kva­li­ty jed­not­li­vých dílů a mého hod­no­ce­ní ve stej­ném duchu a bez výky­vů. Ještě se slu­ší při­po­me­nout ale­spoň obsa­ze­ní hlav­ních rolí. Karla hra­je nám prak­tic­ky nezná­mý Zbigniew Zamachowski (Ohněm a mečem) jeho man­žel­ku ztvár­ni­la, již zná­měj­ší Julie Delpyová (Před úsvi­tem, Před sou­mra­kem.)

Závěrem tra­dič­ně ceny. Bílá byla v roce 1994 oce­ně­na napří­klad Stříbrným med­vě­dem na MFF v Berlíně.

Hodnocení:  80%

---

---