Tři přání pro Popelku

V pří­bě­hu odva­hy, lás­ky, dob­ré­ho srd­ce a magie bude Popelka (Astrid S) po smr­ti své­ho otce zno­vu bojo­vat s tyran­skou mace­chou (Ellen Dorrit Petersen) a nevlast­ní sestrou Dorou (Ingrid Giaever), pře­ka­zí lov třem mla­dí­kům a díky kou­zel­ným oříškům se zúčast­ní úchvat­né­ho ple­su, kde zís­ká prin­co­vo (Cenzig Al) srd­ce a na útě­ku ztra­tí svůj stře­ví­ček. 

Tři oříš­ky pro Popelku pla­tí za stá­li­ci čes­kých tele­vi­zí během vánoč­ních svát­ků, uspě­li ovšem i za kopeč­ky. Snímek reži­sé­ra Václava Vorlíčka a sce­náris­ty Františka Pavlíčka tak uspěl i v Německu, Polsku, Španělsku nebo Severských zemích. Do těch spa­dá i Norsko a prá­vě zde si pohád­ku ve svém dět­ství zami­lo­va­la fil­mař­ka Cecilie A. Mosli. Právě ta se poté cho­pi­la moder­ní pře­dě­láv­ky Tří oříš­ků pro Popelku a dle vlast­ních slov chtě­la svůj film rea­li­zo­vat jako poctu prá­vě Vorlíčkovým Třem oříškům pro Popelku. Především u nás to měla toto moder­ní zpra­co­vá­ní auto­ma­tic­ky hod­ně těž­ké i kvů­li prak­tic­ky až patri­ot­ské lás­ce k zná­mé vánoč­ní pohád­ce. Problém ovšem nebu­de pou­ze v nos­tal­gii.

Dá se říct, že Tři přá­ní pro Popelku jsou Třem oříškům pro Popelku vel­mi věr­né. Zhruba tak v 90 %. Dochází tak k opa­ko­vá­ní zná­mých momen­tů, zná­mých hlá­šek a poci­tu, že ten­to film sku­teč­ně nato­čil někdo, kdo Tři oříš­ky pro Popelku milo­val. Tato moder­ní adap­ta­ce má poté pocho­pi­tel­ně výho­du v tom, že opro­ti původ­ní­mu fil­mu z roku 1973 se může opřít o moder­ní vizu­ál­ní efek­ty a také po strán­ce kame­ry ten­to­krá­te může sázet na zábě­ry z dro­nu. Právě maleb­né zábě­ry na nor­skou zim­ní kra­ji­nu jsou na fil­mu jed­nou z těch nej­pů­vab­něj­ších věcí a na Tři přá­ní pro Popelku se i díky kame­ře Tronda Tøndera dá dívat. Pak je to tro­chu slo­ži­těj­ší.

Osobně jsem nikdy oné patri­o­tic­ké váš­ni k Třem oříškům pro Popelku nepro­pa­dl a o Vánocích vždy pre­fe­ro­val rad­ši S čer­ty nejsou žer­ty nebo Tři vete­rá­ny. Přesto mě ovšem pokus adap­to­vat prá­vě Tři oříš­ky pro Popelku do nové podo­by při­jde zvlášt­ní, i díky tomu, že prá­vě lás­ka k ní po 48 letech pře­tr­va­la i v Norsku a krom moder­ní­ho kabá­tu pros­tě Tři přá­ní pro Popelku nic nepři­ná­ší.

I drob­né úpra­vy (pře­de­vším ve finá­le, kte­ré se poku­sí udě­lat závě­reč­nou ´´ akci ´´ se sáně­mi epič­těj­ší) půso­bí nesku­teč­ně zvlášt­ně  a i osu­do­vá teč­ka za klí­čo­vým momen­tem roz­lousk­nu­tí hádan­ky při­chá­zí o své kouz­lo. Celkově poté obsa­ze­ní půso­bí dosti podiv­ně. Norský Vladimír Menšík pros­tě není Vladimír Menšík, Ellen Dorrit Petersen je jako mace­cha mís­to Caroly Braunbock sty­li­zo­va­ná do děsi­vé a nesku­teč­ně ruši­vé podo­by a ani ústřed­ní dvo­ji­ce Astrid S a Ingrid Giaever pros­tě do rolí nepad­nou. Cenzig Al je ješ­tě méně výraz­ný než Pavel Trávníček své­ho času, Astrid S poté pros­tě není Libuše Šafránková. Nová hereč­ka, kte­rá má nahra­dit neza­mě­ni­tel­nou Helenu Růžičkovou v roli Droběny je poté kapi­to­lou sama o sobě. Tohle byl pře­dem pro­hra­ný boj.

Celkově je rea­li­za­ce této nor­ské pře­dě­láv­ky sku­teč­ně zby­teč­ná. Tři oříš­ky pro Popelku dodnes nic ze své­ho kouz­la neztra­ti­li a i po téměř 50 letech jsou nadá­le milo­vá­ni stej­ně.  Nová ver­ze má mož­ná vel­ko­le­pěj­ší výpra­vu, efek­ty a kos­týmy, k niče­mu to ovšem není, pro­to­že se tu pořád s ničím novým nepři­chá­zí. Mosli se sice sna­ži­la o poctu, až pří­liš se ovšem drží původ­ní­ho mate­ri­á­lu, čímž pro­hrá­la na plné čáře. Na roz­díl od Guse Van Santa, kte­rý v roce 1998 dopře­du pro­hrál boj, když se poku­sil pře­dě­lat Hitchcockovo Psycho ale­spoň zde při­chá­zí sna­ha o něco nové­ho, přes­to se to ovšem celé nezba­ví pachu­ti zby­teč­nos­ti. A sty­li­za­ce se v prů­bě­hu jeví ošk­li­vě­ji a ošk­li­vě­ji.

Zbytečný pro­jekt, kte­rý má sice něja­ké řeme­sl­né kva­li­ty, v prů­bě­hu ovšem půso­bí až pří­liš umě­le a pře­de­vším se pořád drží vzo­ro­vé­ho mate­ri­á­lu. Šlo o pře­dem pro­hra­ný sou­boj? Dost mož­ná ano. Třem přá­ním pro Popelku totiž nejde upřít sluš­né řemes­lo, jejich exis­ten­ce ovšem zůstá­vá zby­teč­ná.  Ani podiv­ně ruši­vé cameo Kristofera ´´ Tormunda ´´ Hivjua tenhle zby­teč­ný rema­ke neza­chrá­ní......

PS: Gay poli­bek ve fil­mu je! Takže zastán­ci kla­sic­kých křes­ťan­ských hod­not by se měli od fil­mu držet dál.

PS 2: Sova Rozárka ve fil­mu je, v někte­rých pří­pa­dech ovšem půso­bí digi­tál­ně, pře­de­vším její oči. Což vyvo­lá­vá nadě­ji, že se neo­pa­ko­va­la his­to­rie z roku 1973 a nikdo ten­to­krát soví hereč­ku sexu­ál­ně neob­tě­žo­val šťouch­ná­ním špej­lí do zad­ku.

Verdikt: 40 %

---

Photo © Nordisk Film

---

---