Oppenheimer – Recenze – 90 %

Oppenheimer je ame­ric­ký vel­ko­film reži­sé­ra a sce­náris­ty Christophera Nolana (Dunkerk, Tenet), jenž líčí pří­běh J. Roberta Oppenheimera, ame­ric­ké­ho teo­re­tic­ké­ho fyzi­ka, jemuž se s jeho vědec­kým týmem poda­ři­lo v rám­ci tzv. pro­jek­tu Manhattan jako prv­ní­mu vyro­bit jader­nou zbraň, díky čemuž násled­ně pro­slul coby „otec ato­mo­vé bom­by“. Právě on byl spo­lu s něko­li­ka dal­ší­mi posta­va­mi hyba­te­lem klí­čo­vých udá­los­tí v his­to­rii Spojených stá­tů, o nichž sní­mek vyprá­ví na poza­dí svě­to­vých dějin zahr­nu­jí­cích začá­tek i konec dru­hé svě­to­vé vál­ky. Film si kla­de otáz­ky týka­jí­cí se mimo jiné etic­ké strán­ky pou­ží­vá­ní jader­ných zbra­ní a ocho­ty lidí ris­ko­vat kvů­li slá­vě či nad­vlá­dě zni­če­ní svě­ta a zamýš­lí se nad pro­mě­nou civi­li­za­ce po vyná­le­zu ato­mo­vé bom­by, což má rele­vant­ní pře­sah i do sou­čas­nos­ti.

Photo © Universal Pictures

 

Jako před­lo­ha poslou­žil fil­mu živo­to­pis Oppenheimera oce­ně­ný v roce 2006 Pulitzerovou cenou, sym­bo­lic­ky nazva­ný „American Prometheus“ pod­le Titána z řec­ké myto­lo­gie, jenž byl potres­tán bohem za to, že při­ne­sl lidem oheň. V Nolanově fil­mo­vém podá­ní však nejde ani tak o živo­to­pis­né dra­ma jako spíš o napí­na­vý poli­tic­ký thriller, v němž se stří­da­jí per­spek­ti­vy dvou mužů, z nichž jed­ním je samot­ný Oppenheimer (Cillian Murphy) a dru­hým je obchod­ník a poli­tik Lewis Strauss (Robert Downey Jr.), jenž se s fyzi­kem popr­vé setká jako před­se­da ame­ric­ké vlád­ní Komise pro ato­mo­vou ener­gii. Film je navíc vyprá­věn ve dvou časo­vých lini­ích, kte­ré se mezi sebou pro­plé­ta­jí a vzá­jem­ně na sebe rea­gu­jí. Pro pře­hled­nost jsou tak scé­ny nato­če­né ze Straussova pohle­du čer­no­bí­lé, zatím­co zby­tek fil­mu je barev­ný. To z Oppenheimera dělá vůbec prv­ní film, při jehož natá­če­ní byly pou­ži­ty IMAX kame­ry s čer­no­bí­lým fil­mo­vým pásem.

Christopher Nolan se záro­veň roz­ho­dl nadá­le držet své­ho zvy­ku vyu­ží­vat co nej­ví­ce prak­tic­ké efek­ty a nato­čil celý film bez pou­ži­tí počí­ta­čo­vých tri­ků. Což je doce­la kumšt, vzhle­dem k tomu, že sní­mek obsa­hu­je mimo jiné výbuch ato­mo­vé bom­by – a celá pasáž zamě­ře­ná na his­to­ric­ky prv­ní jader­ný test zva­ný Trinity je i díky stři­hu, zvu­ku a hud­bě dechbe­rou­cí, navíc v kině s kva­lit­ním zvu­ko­vým sys­té­mem pocí­tí­te tla­ko­vou vlnu i fyzic­ky. Bylo by ale chyb­né čekat od fil­mu hro­ma­du explo­zí nebo epic­ké zábě­ry na destruk­ci způ­so­be­nou sho­ze­ním bom­by na měs­to. I když ve fil­mu figu­ru­je pro­mí­tá­ní foto­gra­fií zachy­cu­jí­cích důsled­ky sho­ze­ní ato­mo­vé bom­by na Hirošimu, tak vidí­me jen reak­ce postav na ně, niko­li sním­ky samot­né.

 

Na roz­díl od před­cho­zích Nolanových poči­nů, povět­ši­nou výraz­ně efekt­ních spek­tá­klů plných vizu­ál­ních atrak­cí, v nichž vel­ko­le­pá akce čas­to tvo­ři­la význam­nou slož­ku, je Oppenheimer spíš komor­ním fil­mem posta­ve­ném na dia­lo­zích. Jeho znač­ná část se ode­hrá­vá v inte­ri­é­rech škol­ních uče­ben, labo­ra­to­ří či kan­ce­lář­ských míst­nos­tí, při­čemž nej­vět­ší podíl na jeho ději má poli­tic­ké ple­ti­cha­ře­ní, taj­nůst­ka­ře­ní a vzá­jem­né intri­ky znač­né­ho množ­ství postav. Od začát­ku do kon­ce jde o infor­mač­ně mimo­řád­ně nahuš­tě­nou pře­hlíd­ku chyt­rých slov­ních výměn, kte­rá téměř nedá­vá pro­stor k vydech­nu­tí. I ke hbi­té­mu pře­lé­vá­ní infor­ma­cí mezi posta­va­mi totiž Nolan při­stu­pu­je s inten­ziv­ní fil­mař­skou razan­cí, jako kdy­by stá­le točil Temného rytí­ře nebo Počátek. Hrdinové hovo­ří téměř neu­stá­le, dokon­ce i v poste­li během sou­lo­že mají potře­bu ale­spoň před­čí­tat nahlas z kni­hy psa­né v san­skr­tu. Pokaždé ale mlu­ví k věci. Každá věta je v zása­dě důle­ži­tá, což od divá­ka vyža­du­je zvý­še­nou sou­stře­dě­nost.

Film ote­ví­rá scé­na zasa­ze­ná již do obdo­bí po vál­ce, při níž je Oppenheimer vyslý­chán kvů­li poten­ci­ál­ní­mu zamít­nu­tí pro­dlou­že­ní své bez­peč­nost­ní pro­věr­ky. Při objas­ňo­vá­ní jeho dáv­ných i nedáv­ných činů tak výslech zhus­ta pro­klá­da­jí fla­shbac­ky do minu­los­ti, v nichž ambi­ci­óz­ní vědec ces­tu­je kvů­li odbor­né­mu stu­diu teo­re­tic­ké fyzi­ky po Evropě a poté při­ná­ší nové poznatky zpět na ame­ric­kou aka­de­mic­kou půdu. Setkává se s vědec­ký­mi kapa­ci­ta­mi, anga­žu­je se v levi­co­vých hnu­tích a zapo­čí­ná vztah se dvě­ma inte­li­gent­ní­mi a inspi­ra­tiv­ní­mi žena­mi se šrá­mem v živo­to­pi­se v podo­bě člen­ství v komu­nis­tic­ké stra­ně – se cti­žá­dosti­vou man­žel­kou Kitty (Emily Blunt) a s psy­chic­ky nalo­me­nou milen­kou Jean (Florence Pugh).

 

Objev roz­bi­tí jádra ato­mu Oppenheimera dová­dí k myš­len­ce, že řetě­zo­vá štěp­ná reak­ce by moh­la poslou­žit k výro­bě bom­by. V důsled­ku toho je oslo­ven armád­ním gene­rá­lem Lesliem (Matt Damon), aby slo­žil tým za úče­lem vytvo­ře­ní jader­né zbra­ně. Kvůli tomu je vybu­do­vá­no celé měs­teč­ko upro­střed pouš­tě, kam se vědec se svý­mi spo­lu­pra­cov­ní­ky i s celý­mi rodi­na­mi na něko­lik let pře­sou­va­jí. Cílem je vyro­bit bom­bu dřív než nacis­tic­ké Německo, ihned ji pro­ti němu pou­žít a ukon­čit tak vál­ku. Německo nicmé­ně do té doby stih­ne samo kapi­tu­lo­vat, tak­že je jako nový cíl pro hoto­vou a při­pra­ve­nou zbraň hro­mad­né­ho niče­ní vybrá­no Japonsko, kte­ré v tu chví­li se Spojenými stá­ty stá­le boju­je.

Jenže ke sho­ze­ní bom­by na vše­mi nená­vi­dě­né nacis­ty měl Oppenheimer men­ší morál­ní zábra­ny a jako člo­věk židov­ské­ho půvo­du i osob­ní důvo­dy, zatím­co pou­žít ji na Japonce, kte­ří již bez­tak pozvol­na ustu­pu­jí, je úpl­ně jiná pís­nič­ka. Film jej vykres­lu­je jako nada­né­ho vědec­ké­ho génia, jehož inte­lek­tu však dělá spo­leč­nost nai­vi­ta a nedovtip­nost. Je člo­vě­kem s pev­nou mrav­ní výcho­vou, jenž si podá ruku tře­ba i s nepří­te­lem jen pro­to, že by bylo nesluš­né si s jím nabí­ze­nou pra­vač­kou nepo­třást. Sporadicky jsme svěd­ky toho, jak jej skli­ču­jí vize před­sta­vu­jí­cí jeho morál­ní pro­hřeš­ky, tře­ba když otrá­ví jabl­ko své­ho uči­te­le nebo strá­ví noc s milen­kou za man­žel­či­ný­mi zády.

Ke zmí­ně­né­mu tes­tu Trinity a k bom­bar­do­vá­ní Japonska dojde ve dvou tře­ti­nách fil­mu, poté se k Oppenheimerovým trau­ma­tic­kým vizím při­dá­vá i špat­né svě­do­mí z viny nad smr­tí desí­tek tisí­ců lidí. V závě­reč­né tře­ti­ně, kon­ci­po­va­né do podo­by honu na komu­nis­tic­ké čaro­děj­ni­ce a pomstych­ti­vé­ho sou­bo­je dvou ego­is­tic­kých a mani­pu­la­tiv­ních mužů, svá­dí Oppenheimer záro­veň i boj o záchra­nu vlast­ní duše – a pří­znač­ně u toho čte bás­nic­kou sbír­ku Pustá země od T.S. Eliota, jejíž hrdi­na se sna­ží dosáh­nout téhož.

Se sto­pá­ží 180 minut je Oppenheimer zatím nejdel­ším fil­mem v Nolanově fil­mo­gra­fii. Tři hodi­ny v kině ale málo­kdy ute­čou tak rych­le, což je dané pře­de­vším tím, že film má kon­zis­tent­ní dra­vé tem­po, kte­ré by mu leckte­ré fil­mo­vé medai­lon­ky slav­ných osob­nos­tí moh­ly závi­dět. Žádná suchá aka­de­mic­ká ruti­na typic­ká pro tuc­to­vá živo­to­pis­ná dra­ma­ta (zdra­ví­me osca­ro­vou Teorii vše­ho o živo­tě Stephena Hawkinga, abychom zůsta­li u teo­re­tic­kých fyzi­ků), nýbrž nesku­teč­ně dyna­mic­ké vyprá­vě­ní zpro­střed­ko­va­né sil­ně autor­ským fil­mem, jehož zpra­co­vá­ní je od herec­kých výko­nů přes scé­nář a kame­ru až po tech­nic­ké aspek­ty, jako jsou střih nebo zvuk, na nej­vyš­ší mož­né úrov­ni, jaké lze dosáh­nout. Hudba Ludwiga Göranssona zní prak­tic­ky nepře­tr­ži­tě a činí tak z fil­mu tří­ho­di­no­vou audi­o­vi­zu­ál­ní sym­fo­nii.

Přesto je lep­ší vyra­zit na sní­mek se sní­že­ným oče­ká­vá­ním, nedou­fat pře­dem v Nolanův nej­lep­ší film, v mega-událost roku nebo v monu­men­tál­ní drti­vý záži­tek, kte­rý vás emo­ci­o­nál­ně roz­bi­je jako atom. S tro­chou nad­sáz­ky jde o dia­lo­go­vý dra­ma­tic­ký thriller nato­če­ný v něko­li­ka kan­ce­lá­řích IMAX kame­ra­mi, jehož extrém­ní dia­lo­go­vá zhuš­tě­nost je mís­ty na pře­káž­ku, byť se o pře­hled­nost mezi posta­va­mi a pro­lí­na­jí­cí­mi se dějo­vý­mi rovi­na­mi vhod­ně sta­rá barev­né ladě­ní i nápo­moc­ný střih. Snímek lze oce­nit spíš pro jeho chytrou výstav­bu, inte­li­gent­ní scé­nář a mis­tr­nou fil­ma­ři­nu než pro emoč­ní dopad jeho pří­bě­hu, posel­ství a herec­kých výko­nů. Na poli fil­mů o význam­ných osob­nos­tech svě­to­vých dějin je však Oppenheimer i tak vel­ko­fil­mem epic­ké­ho měřít­ka, jenž se v tom­to smě­ru řadí k napros­té špič­ce.

 

P.S. V praž­ském kině IMAX Flora je film pro­mí­tán ze 70 mm fil­mo­vé­ho pásu. V tom­to for­má­tu jej pro­mí­tá cel­kem 30 kin po celém svě­tě, praž­ský IMAX je mezi nimi jedi­ný v kon­ti­nen­tál­ní Evropě. Jde o ide­ál­ní způ­sob, jak film zhléd­nout, má to ale svá spe­ci­fi­ka. Prach a drob­ná smít­ka se v pro­mí­ta­ném obra­ze pro­je­vu­jí jako ten­ké čáreč­ky, poměr stran se neu­stá­le mění v důsled­ku stří­dá­ní růz­ných zábě­ro­vých for­má­tů a čes­ké titul­ky (skvě­le pře­lo­že­né, muse­lo to dát hroz­nou prá­ci) jsou pro­mí­tá­ny z pří­dav­né pro­mí­tač­ky, při­čemž jsou poměr­ně malé a ve tma­vých scé­nách je oko­lo nich vidět svět­lý ráme­ček. Na všech­no z toho se dá cel­kem rych­le zvyk­nout, nicmé­ně za upo­zor­ně­ní to sto­jí.

 

---

---