Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Myslel jsem si, že po shlédnutí několika kultovních zahraničních, tzv. umělecky náročnějších, filmů, je již má duše očištěna a připravena přijmout téměř jakýkoli filmový materiál.
Leč jak již v Základním manuálu, dodávaném ke každému nově vyrobenému předmětu značky Živočich, typu Člověk, psáno jest, člověk je tvor, v jehož základní matrici je zakódováno právo mýlit se. Toto právo mají pak všechny produkty až na poruchovou sérii s krycím označením Matka.
Mýlil jsem se, och jak jen jsem se mýlil. Mé zraky shlédly řádku filmů, nezáživných, nudných, téměř bez děje, filmů, jejichž děj vzniká až posléze, když se o něm mluví v restauračním zařízení, pokud možno co nejnižší cenové kategorie, filmů dokumentárních, jež postrádají jakýkoli děj vůbec. Jednou jsem dokonce ve stavu vyhoření zvládl půl dne sledovat mistrovství světa v závodním rybářství. Ne. Možná. Ne. Ledaže by… Ne. V žádném případě se Lazarová ta Markéta s ničím, co jsem viděl před ní, rovnati nedá. Pa dam, pa dam, pam pšš.
Poezii mám vcelku rád. Ne, nemám! Mám, nebo se s ní alespoň úspěšně míjím. Lyriku z celého srdce nesnáším. Kdo to řekl? Zdá se mi, že lyrika je výplod chorého psychopatického mozku, vědomí. Hm, hm, hm. Proto jsem možná, ne, určitě, možná zaujatým. U básně v tištěné podobě se ještě, když přivřeme oči, dá jistá dávka lyričnosti, nesnáším lyriku z celého srdce, tolerovat. NE!
Ale když někdo pokusí se hrát si s básní jako dítě s plastelínou, formelou, a uplácá z ní audiovizuální tovar, koleduje si o vážné potíže;-( Nesnáším lyriku z celého srdce.
Je velmi smutné, kam až masová zábava konzumního člověka může upadnout. Františku, Františku. Ty, ty!
Tento film připomíná mi silně hamburger bez masa a kečupu. Suchou housku. Markéta Lazarová je opravdu takovým filmovým Lazarem, jenž nás učí vážit si závodního rybářství, jako vysoce akčního sportu s množstvím zásadních nečekaných zvratů.
Dovedu si představit, ne, nedovedu! Já vím, to se tak říká. Fráze. Dovedu si představit, že lidé, kteří filmu rozumí, se musí rozplývat nad úžasnou kamerou, nad dokonalým zvukem, skvělou režií a v neposlední řadě brilantními hereckými výkony. Já se rozplývat nemohu a nechci. Egoisto!
Četl jsem rozhovor s Františkem Vláčilem, v němž říká, že nám film má zapůsobit na emoce, že má v nás vyvolat nějaké pocity. Nemohu říci, jestli je u mě vyvolal. Nejsem psycholog a nevím, jestli se absolutní znuzenost a frustrace bytím dá zahrnout pod pojem pocit.
Možná ale není chyba na straně režiséra. Je docela možné, že jsem pouze viděl nesprávnou verzi filmu. Protože kameraman, jehož pohledem je děj - ha ha ha děj, děj, to se povedlo ha, ha, ha - nám divákům líčen, trpí zřejmě silnou nervózou. Pokaždé, když se totiž podle zvuků odehrává nějaká zásadní událost, - ha, ha, ha, zásadní událost, ha, ha, ha, to se povedlo - kameraman dostane akutní nával strachu a musí urychleně odvrátit zrak. Většinou si pak na uklidněnou volí pole, ať už zasněžené či před sklizní, nebo vysoce interesantní pohled na nebe skrz větvoví stromu. Někdy pak cudně klopí zrak, čímž se nám nabízí pohled na hliněné podloží. Tyto záběry na nás mohou sice vizuálně zapůsobit - ha, ha, zapůsobit, to se povedlo - ale hluboko v nás zůstává hlodavý pocit, že nám něco důležitého uniká.
A taky, že ano. Mně takto esteticky unikl celý film. Tím nechci říci, že tento film je „něco důležitého“. Chraň Bůh! To je jen taková fráze. Výtvarně je film opravdu pojat hezky. Od začátku se na nás valí barevná smršť různých výjevů. Myriády odstínů černé a bílé nám na sítnici defilují v koloristicky extatické touze dokázat, že i dvě barvy, když se hodně snaží, dokáží vyvolat u slabších jedinců epileptický záchvat.
Ještě bych se zastavil, respektive bych se rád vrátil, k výrazu „smršť různých výjevů“. To se mi opravdu povedlo. Ano podařené. Se zájmem si výraz prohlížím a napadá mě: „Jo, to je ono.“
Kdybyste se mě zeptali, jak jsem to udělal, odpovím vám: „Čoveče, ani vám nevím. Znáte ten pocit, - no jak se tak na vás dívám, tak asi to nebude váš případ - kdy se dlouho v něčem babřete a furt to ňák není vono. A pak najednou, bez jakéhokoli varování… To přijde. Fakt krutej pocit. Pocit absolutní spokojenosti se sebou samým. Hm. Konečně do sebe zapadnou dílky puzzle, postavíte vajíčko na špičku. Chvíle, kdy se vás na zlomek sekundy dotkne absolutní poznání, kdy jste s Bohem.“
Když totiž mezi slova různých a výjevů vložím přívlastky typu nesourodých, spolu naprosto nesouvisejících, smysl postrádajících apod., shrnu lakonicky celý film.
SMRŠŤ RŮZNÝCH, NESOURODÝCH, SPOLU NAPROSTO NESOUVISEJÍCÍCH A JAKÝKOLIV SMYSL POSTRÁDAJÍCÍCH VÝJEVŮ
Říct o této krátké a výstižné recenzi, že je geniální, mi brání jen vrozená a odmala pěstovaná skromnost.
Nakonec si nalijme čistého vína. Další fráze. Nedovedu si představit člověka, kterému by se tento film upřímně líbil. Rozhodně si nemyslím, že je to nejlepší český film. Můj názor je, že Markéta Lazarová patří do kategorie „pseudointelektuálské“ umění, kam řadím např. Joicova Odissea. V jistých vrstvách, nesnáším pokrytce, je ceněno, že člověk zná a líbí se mu díla, jejichž pouhý název u nás obyčejných budí zhnusení.
Nesnáším lyriku, pokrytce a egoisty z celého srdce.
(4,91 z 5)
Jak je to s názvem? Markéta Larova a nebo Lazarová?? Ona se přeci Lazarová nejmenovala
Ona nebyla Markéta Lazarová, ale Markéta Lazarova. tzn. dcera Lazara. V té době se užívala jen křestní jména a k rozlišení se používala různá přízviska.
Podle mě je Markéta Lazarová je samozřejmě jeden z nejlepších světových filmů. Navzdory zdání, že je film lyrický, se toho děje ve filmu velmi mnoho, vždyť je to převyprávěná sága dvou českých zemanských rodů 13. století se vším napětím a nadčasovou tragikou lidského osudu, se všemi společenskými změnami, které tohle století do života české a středoevropské společnosti přineslo. Čili je to o vnímání.
Nechť si pan Karlík myslí, že jsem pokrytec a egoista. Přeju mu hodně hlubokých zážitků při sledování popřevratových českých filmových dramat typu Pupendo, anebo ještě lépe ať spočne u seriálů typu Kobra 11, tam bude mít jistotu, že se vždycky stane opravdu všechno.