Užívej si, co to jde (Whatever Works)

Víte, čím se liší pří­z­niv­ci Miloše Formana od pří­z­niv­ců Woodyho Allena? Především tím, že zatím­co Miloš Forman nako­nec nato­čil jenom něko­lik fil­mů (byť skvě­lých), Woody Allen prás­ká rok co rok dal­ší a dal­ší opus, tak­že jeho věr­ní divá­ci jsou na tom sice o něco líp, na dru­hou stra­nu už v tom při zpět­ném pohle­du mají troš­ku guláš, zvlášť když téma­ta se opa­ku­jí v nesčí­sl­ných vari­a­cích. Mám to potě­še­ní pat­řit k pří­z­niv­cům obou reži­sé­rů a mohu tak říct, že oba pří­stu­py mají něco do sebe. U Woodyho jsem pros­tě rád, že se můžu podí­vat na dal­ší film s inte­li­gent­ním scé­ná­řem, kte­rý mě na něko­li­ka mís­tech sku­teč­ně umí roze­smát, kte­rý nepo­tře­bu­je ohro­mo­vat vizu­ál­ní­mi efek­ty a kte­rý umí najít neče­ka­né i v oby­čej­ném.

Hlavní posta­va - samozva­ný génius Boris Yelnikoff, neu­ro­tic­ký, morou­so­vi­tý a pesi­mis­tic­ký sta­řec pohr­da­jí­cí sko­ro vše­mi a vším oko­lo, je typic­ká alle­nov­ská posta­va. Samozřejmě mám rad­ši ty, kte­ré si před kame­rou „střih­nul“ sám pan reži­sér, ale Boris jako by jim z oka vypa­dl, jen byl o něco méně roz­to­mi­lý, asi jako je stá­ří o něco méně roz­to­mi­lé než „nej­lep­ší věk“. Do ces­ty se mu při­ple­te mla­dič­ká ven­kov­ská kra­sa­vi­ce na útě­ku ze své­ho ven­kov­ské­ho domo­va a vznik­ne zvlášt­ní a nepo­cho­pi­tel­ná sym­bi­ó­za dvou extrém­ně odliš­ných lidí.

 

Samozřejmě, že by to v nor­mál­ním rea­lis­tic­kém fil­mu nemoh­lo dopad­nout jinak než špat­ně, tím spíš, že za dív­kou časem dora­zí i její kon­zer­va­tiv­ní a vyko­ře­ně­ní rodi­če, začne se na ni lepit pohled­ný mla­dík a do toho se ješ­tě občas při­ple­te pokus o sebe­vraž­du. A zatím­co Boris nadá­vá svým neschop­ným žákům v šachu a odha­lu­je zlo­řá­dy a spik­nu­tí všu­de, kam se podí­vá, jeden z hlav­ních alle­nov­ských her­ců - samot­ný New York, ke kte­ré­mu se reži­sér po pře­chod­né evrop­ské nevě­ře pokor­ně navra­cí, mění zásad­ně cha­rak­te­ry lidí a jejich na pohled neměn­né hod­no­ty, jako by měl k dis­po­zi­ci kou­zel­ný prou­tek.

Woodyho humor umí být pořád pěk­ně břit­ký a umí tre­fit na solar (např.: z roz­ho­vo­ru s gayem, kte­ré­ho prá­vě opus­til „man­žel“: „…a vaše mat­ka byla žena?“). Zároveň ale roze­hrá­vá spous­tu kon­tras­tů, od toho nej­vi­di­tel­něj­ší­ho - věko­vé­ho - až po nábo­žen­ský, hod­no­to­vý nebo inte­lek­tu­ál­ní. Stokrát je mož­né říct, že Woody vykrá­dá sám sebe, ale pořád se na to dá dob­ře kou­kat a má to švih, i když pár zby­teč­ně užva­ně­ných pasá­ží by se taky našlo (napří­klad hned úvod fil­mu). Woody pou­ží­vá někte­ré své již dří­ve uží­va­né postu­py, např. Boris se prů­běž­ně obra­cí na divá­ky, čímž si ovšem mezi svý­mi přá­te­li jen upev­ní reno­mé podi­ví­na. I když opti­mis­tic­ké titul­ní úslo­ví je při­sou­ze­no Borisovi, mys­lím, že si ho tak úpl­ně neza­slou­ží, pro­to­že prá­vě on žije jako jedi­ná z postav tak, jako by si neu­ží­val nikdy a nic, ale jinak je to kré­do, kte­rým je film pro­dchnu­tý. A věřím, že to pla­tí i pro pana reži­sé­ra. Všechno tomu nasvěd­ču­je.

Samozřejmě, pokud bychom porov­na­li film s Woodyho nej­lep­ší­mi - a pro mne zůstá­vá v tom­to „port­fo­liu“ nedo­stiž­ným vzo­rem skvě­lá Annie Hallová - při­stih­li bychom ho při mno­ha­čet­né dýcha­vič­nos­ti, s vycpáv­ka­mi a občas v nená­la­dě, ale i tak je to pořád vel­mi sluš­né pokou­ká­ní, kte­ré člo­vě­ku - podá­va­né v pra­vý čas - doká­že výraz­ně zlep­šit nála­du. Mně ji to aspoň zlep­ši­lo dost. Díky!