V knize „Zimní lidé“ se prolínají osudy hrdinů z roku 1908 s osudy hrdinů ze současnosti. A i když se zdá, že všichni zúčastnění nemají spolu pranic společného, spojuje je jedno velké tajemství, které lze jen těžko pohřbít… protože mrtví se skutečně můžou vrátit. Ne jako duchové, nýbrž jako žijící, dýchající tvorové…
West Hall, zima roku 1908
Hlavní hrdinkou příběhu z roku 1908 je již dospělá Sára, provdaná za Martina, s kterým má malou devítiletou dcerku Gertie, kterou oba nade vše milují.
Když bylo Sáře 9 let, tak poprvé spatřila náměsíčníka. Bylo to na jaře ještě v době, než její otec z domu vyhodil tetičku, a než její bratr Jacob tragicky zemřel. Tetička byla pro Sáru nejmoudřejší ženou na světě, anebo alespoň kterou kdy poznala, neboť to byla právě ona, co znala odpovědi na všechny i „nevyřčené“ otázky.
Tetička ale ve skutečnosti nebyla její příbuzná, byla to pouze žena, která pečovala o ní a její sourozence, když byly ještě malé děti, když matka zemřela.
„Tetiččini předkové pocházeli ze severu, odněkud z Québeku. Její otec byl lovec a matka indiánka. Mluvila plynule francouzsky. Vždycky měla u sebe lovecký nůž a nosívala dlouhý kabát z jelení kůže, pošitý barevnými korálky a dikobrazími ostny. Na pravém ukazováčku se jí skvěl prsten vyřezaný ze zažloutlé kosti, na němž byly vyryté podivné znaky, což v prazvláštních písmenech a symbolech znamenalo: „ŽIVOT JE NEKONČÍCÍ PŘÍBĚH“.“
Lidé z města se tetičky báli, ale strach jim nebránil chodit za ní, když potřebovali její pomoc. Mlčky kráčeli po prošlapané stezce lesem za Ďáblovým pařátem, která vedla až k její chýši, a nosili jí mince, med, whisky, prakticky cokoli, co mohli směnit za léčbu, léky, nápoje lásky, a dokonce i zaklínadla, která jim měla zajistit bohatou úrodu.
Ještě, když Sára byla malá holka, tetička jí svěřila spoustu tajemství, a jednou ji dokonce z ohně předurčila osud:
„Sáro, nejsi obyčejné děvče, máš v sobě něco, díky čemu jsi jiná než ostatní. Máš v sobě dar. Vnitřní světlo, které ti dává stejnou moc jako mám já. Máš dar vidět věci, které ostatní nevidí, a máš také schopnost kouzlit. Díky tomu jsi mnohem silnější, než si myslíš. A řeknu ti ještě něco, Sáro. Pokud se dožiješ dospělosti a porodíš holčičku, ten dar jí předáš dvojnásobně. Tvoje dcera bude přecházet mezi světy. Bude stejně mocná jako já, možná mocnější. To jsem v tom ohni viděla.“
Sára byla jiná. Když jí na vlasy zasvítilo slunce, měnily barvu na sytě kaštanovou a oči neměla temné, nýbrž zářivě měděné, jako by jimi zevnitř prosvítalo světlo. Martinovi připadala jako bytost z jiného světě, jako siréna či víla. Připomínala mu kouzelná stvoření, o kterých četl v pohádkách, ale nevěřil, že by mohla existovat doopravdy.
Martin byl oproti ní tak trochu podivín. Ruce měl ke zbytku těla neúměrně dlouhé, takže mu všechny rukávy byly příliš krátké, a nepřetržitě byl začtený do nějaké knížky. Tehdy to ještě nevěděl, ale Sára měla dar nahlédnout do budoucnosti, ve střípcích a náznacích, jako kdyby měla kouzelný dalekohled.
Martin znal Sáru celý život. Pocházela z rodiny žijící na statku na samém okraji městečka, na úpatí hory nedaleko hřebenu. Lidé tomu místu říkali Ďáblův pařát. Ve skutečnosti to byl kus skály, který trčel ze země a připomínal obří ruku s drápy namířenými k obloze. Všichni tvrdili, že je to místo prokleté a že tam žijí nejrůznější stvůry.
Martin se Sárou se skutečně po několika letech vzali a usadili se v Sářině domově. Sáře se narodila malá Gertie. Ze Sáry a Gertie se stala nerozlučná dvojka, neustále se jedna druhé držely za ruce a komunikovaly tak, že si do dlaní ukazováčky vypisovaly tajemná slůvka. Zdálo se, že si ty dvě rozumí i beze slov, že si čtou myšlenky.
„S maminkou jsme si vlezly pod přikrývku. Kolem nás je tma, jako bychom byly hluboko pod zemí, jako zvířátka zalezlá v noře. Je nám moc dobře a krásně teplo. Někdy, když si hrajeme na schovávanou, si vlezu pod přikrývku nebo pod postel. Zatím jsem malá a vejdu se skoro všude, i do stísněných míst, a maminka mě musí hledat hodně dlouho. Nejraději se ale schovávám v šatní skříni u maminky a táty v ložnici. Je mi příjemné vnořit se do jejich oblečení, je to jako bych se procházela hustým lesem, mezi měkkými stromy, které voní po domovu, mýdle, kouři a růžovém kterému, kterým si maminka maže ruce. Na zadní straně skříně je uvolněná deska, kterou stačí otočit, a a za ní je ukrytá tajná chodba. Tou prolezu až do předsíně, kde stojí skříň na prádlo. V ní se pak vynořím rovnou mezi prostěradla, ručníky a přikrývky. Někdy to udělám obráceně, nejprve vlezu do skříně v předsíni a projdu tajnou chodbou až do skříně u maminky a táty v ložnici a dívám se, jak spí. Mám přitom zvláštní pocit, jako bych byla spíše stín, a ne živý člověk. Maminka s tátou spokojeně spí, zatímco já jsem vzhůru a bdí nade mnou usměvavý měsíc.“
Nitku tohoto poklidného života však již brzy přetrhne sled děsivých událostí a nečekaných tragédií, které odstartuje právě nález jednoho kostěného prstenu, který Martin náhodně vykope při práci na nedalekém poli, a s kterým bude chtít udělat radost své milované Sáře.
Sára s hrůzou v očích však prsten odmítá a nařizuje Martinovi, aby jej ihned zakopal tam, kde jej našel. On se ho však nedokáže jen tak zbavit a Sáru poprvé ve svém životě neposlechne a prsten si nechá.
Možná, kdyby dal na ní, mohlo být všechno jinak! Gertie by se neztratila, nezemřela a později i nenašla mrtvá kousek za jejich domem. A kdo ví, možná, že by se neodehrály ani ty další příšerné události následované právě po smrtí malé Gertie, tj. záhadná a brutální vražda samotné Sáry, smrt Martina a tajemné běsnění v okolí „Ďáblova pařátu“, kde i sto let po této tragédii i dál záhadným způsobem mizí lidi, jak pára nad hrncem…. Jaké tajemství ve svém nitru skrývá tahle hora s nelichotivým jménem?
Příběh ze současnosti:
Hlavní hrdinkou je devatenáctiletá Ruthie, která tak strašně moc touží vypadnout ze zapadlého a ponurého městečka West Hall, a to za každou cenu, chce jít studovat a žít si svůj vlastní život po svém. Nežije však sama.
Spolu se svojí matkou Alicí a mladší sestrou Fawn žije v osamělém domě, kde kdysi před sto lety žila i ubohá Sára, a kde se odehrála ona velká „krvavá tragédie“. Ruthie o této děsivé historie jejich domu nemá ani zdání a k výběžkům „Ďáblova pařátu“, jež se tyčily nedaleko jejich domova, tam se svojí sestrou nesměli chodit ani ve dne ani v noci, ostatně toho místa se neobávaly pouze ony, ale i všichni obyvatelé městečka.
Každý ve městě znal nějakou historku o Ďáblově pařátu, a přestože se ty povídačky lišily v detailech, jedna věc zůstávala stejná – bylo to místo, kde sídlilo něco hodně zlého a bylo lepší se mu vyhýbat. Že prý tam venku v lesích na kraji města něco je.
Něco zlého, co nelze racionálně vysvětlit. Za ty roky člověk slyší spoustu báchorek, ale na druhou stranu, stalo se tady hodně divných věcí. Několik lidí beze stopy zmizelo, další v lese viděli podivná světla nebo slyšeli divné zvuky, prý se tam potuluje tajemná postava v bílém.
Příběh ze současnosti se začíná odehrávat jednoho večera, kdy se Ruthie zpozdí na jednom z večírků spolu se svým přítelem Buzzem, Když dorazí pozdě domů, je sice malinko překvapená, že na ni matka nečeká, aby ji zas vyčinila a vynadala za pozdní příchod, a ani jí není divné, že je všude rozsvíceno a v kuchyni je studená, netknutá káva a nakousnutý koláč, prostě nic neřeší a jde si lehnout.
Ráno ji ale čekalo dost mrazivé zjištění. Matka zmizela, úplně se po ní slehla zem. Co si teď počne a co bude dělat? Musí svoji matku najít, nejen už kvůli sobě, ale hlavně kvůli své malé sestře Fawn.
Fawn, stejně jako kdysi před sto lety malá Gertie, i ona milovala hru na schovávanou a ráda se ve starém době schovávala tak obratně, že ji občas Ruthie nemohla najít. Dům byl plný úkrytů, tajných míst, ale nikdy v žádném z úkrytů nic nenašly, všechny byly prázdné.
Když něco hledáš, musíš začít tam, kde to není. Všechno prohledaly několikrát, ale máma nikde. Auto na dvoře, takže nikam jet nemohla, ale ona nikde.
Do máminy ložnice měly odjakživa vstup zakázán, byla to její svatyně. Ale teď když tu máma nebyla a ony jí potřebovaly najít, nebo najít nějakou stopu, kam se ztratila, toto pravidlo porušily.
Nic však nenašly, jen šatní skříň přibitou prkny tak, aby nešla otevřít. Proč byly dveře do skříně v matčině ložnici přibity prkny? Jaké hrozivé tajemství ukrývají? Proč máma nechtěla, aby se někdo do té skříně dostal? Anebo ji spíš nešlo ani tak o to, aby se nikdo nedostal do skříně, ale aby něco naopak udržela uvnitř….
A co znamenají věci nalezené v krabici schované v podlaze pod máminou postelí? Proč v krabici ležela nabytá pistole, a co ty dvě peněženky úplně cizích lidí spolu s malým dětským náramkem? Kdo ti lidé byli, kam zmizeli a co se jím stalo? A co s těmito věcmi má společného i přiložený denik „Návštěvníci ze záhrobí: tajný deník Sáry Harrisonové Sheaové“?
Jaké děsivé tajemství jejich matka před nimi tak bedlivě střežila? Proč jim matka nikdy neřekla o té „hrůzostrašné události“, která se kdysi odehrála na poli za jejich domem? Proč jim to matka zatajila? Měla k tomu snad nějaké svoje důvodu?
Tolik nevyřčených otázek, tolik neznámých odpovědí, na které by teď Ruthie znala odpověď, a které by jí možná mohli i pomoci nalézt její matku. Proto se pouští do hledání nejen své matky, ale hlavně nějakých stop, náznaků, jež by jí k ní dovedli, nebo na místo, kam zmizela.
A jak s tím vším souvisí Katherine, žena úplně z jiného města, kterou do West Hall přivedla nečekaná smrt jejího manžela? Co tam hledal? Proč jí lhal, že jede fotit svatbu a mezitím se tady ve West Hall v malé kavárničce setkal s tajemnou ženou? Kam anebo proč po jeho havárii zmizel batoh s fotoaparátem. Nafotil snad něco, kvůli čemu musel zemřít?
Katherine je velmi zvědavá a strašně moc touží najít pravdu, a tak se pouští do vlastního pátrání. A když jednoho dne na dně kufříku svého manžela objeví knihu „ Návštěvníci ze záhrobí: tajný deník Sáry Harrisonové Sheaové“ vůbec netuší, že už brzy se její osud proplete s osudy Alice, Ruthie a Fawn…
NĚKTERÁ TAJEMSTVÍ NELZE POHŘBÍT
Kniha Zimní lidé je velmi napínavé a poutavé čtení, které mě chytlo hned na začátku a nepustilo až do konce. Ano, přiznávám se, tak trochu jsem se i bála, a v některých pasážích mě i dost mrazilo v zádech a tuhla krev v žilách, ale i přesto všecko, jsem si čtení knihy užívala naplno.
Strašidelný, a i tak trochu duchařský příběh plný mrazivých a děsivých událostí mi nedovolil se od knihy odtrhnout, a s každou další přečtenou stránkou jsem toužila přijít tomu temnému a děsivému tajemství na kloub.
„Zimní lidé“, i když se zde prolíná temná stránka minulosti s tajemnou přítomností, je velmi poutavý a chytlavý, zcela vás pohltí (stejně jako mě) a vy budete toužit poznat, co se bude dalšího v příběhu odehrávat.
Když jsem knihu poprvé spatřila, hned upoutala moji pozornost. Tajemná dívka, vypadající jako přízrak či duch v temném, tmavém a nepropustném lese; už to naznačovalo, že se bude jednat o skvělý román z „duchařského“ prostředí. A skutečně první dojem nezklamal!
ZIMNÍ LIDÉ
Napsala: Jennifer McMahon
Přeložila: Vladimíra Fonfárová
Vydal Dobrovský s.r.o. v edici Knihy Omega v roce 2017
Počet stran: 318
Nejnovější komentáře