Velká chyba: Švédská krimi s příchutí hygge

Nálada na Doggerlandu je napros­to jedi­neč­ná a nej­spíš si ji zami­lu­je­te. Sychrava, deš­tě, vůně sla­né­ho vět­ru a mlhy a vře­so­višť si uži­je­me dosy­tos­ti, stej­ně jako poci­tu, že se moc těší­te do tep­la domo­va, stej­ně jako Karen.

S Karem Eikenovou, míst­ní poli­cej­ní vyšet­řo­va­tel­kou, si uži­je­te pře­pl­ně­ných pra­cov­ních dnů, div­né kávy, oschlých chle­bíč­ků a požit­ků i zlo­zvy­ků vše­ho dru­hu. Od sexu až po dob­ré i hor­ší víno. A všu­dypří­tom­ná vůně česne­ku a más­la a ryb. Ale abych neby­la tako­vá požit­kář­ská.

Je to pře­ce jen švéd­ská kri­mi

Vražda je tu v hlav­ní roli, navíc zvlášt­ně pro­vá­za­ná s his­to­rií ost­ro­va a i samot­ným poli­cej­ním sbo­rem. Jedno se musí nechat – autor­ka troš­ku vyne­cha­la to zby­teč­né rýpá­ní v ošk­li­vých detai­lech vraž­dy, za což ji moc děku­ju. Odbydeme si s ní vlast­ně jen to nej­nut­něj­ší a i to je dosta­teč­ně živé na to, abych o to víc oce­ni­la, že pak se už ubí­rá­me ces­tou logi­ky, his­to­rie a fak­tic­ké­ho vyšet­řo­vá­ní.

Skvěle oby­čej­ná Karen Eikenová

Co také musím říct, Karen si zami­lu­je­te, nejen pro její pří­stup k při­bý­va­jí­cí­mu věku: „Jak se mi pro­bo­ha tenhle věk při­ho­dil?“

Snad není na svě­tě nikdo, koho by TOTO někdy nena­padlo. Ale také pro její prag­ma­tic­ký pří­stup k živo­tu, při­čemž postup­né odha­lo­vá­ní její­ho živo­ta a minu­los­ti prá­vě ve svět­le její pova­hy oce­ní­te ješ­tě víc. Není nato­lik cha­risma­tic­ká, aby její osob­ní kouz­lo pře­hlu­ši­lo všech­no ostat­ní (jako tře­ba Lizbeth Salanderová v Milleniu), ale záro­veň je svou oby­čej­nos­tí sil­ná nato­lik, že se s ní sná­ze zto­tož­ní­te. A straš­ně moc bude­te chtít být jako ona. Její všed­ní den, sdí­le­ní jejích myš­le­nek – to všech­no se postup­ně stá­vá tím, co na pří­bě­hu tvo­ří tu čte­nář­skou atmo­sfé­ru, kte­rá zůsta­ne i dlou­ho poté, co zapo­me­ne­te, jak vlast­ně ten pří­běh dopa­dl fak­tic­ky.

Příběh nemá sla­bá mís­ta

Nenašla jsem sla­bá mís­ta. Nezaznamenala jsem žád­nou kle­sa­jí­cí ten­den­ci, kdy by Marii Adolfssonové dochá­zel dech nebo jsem se u čte­ní nudi­la. Bohužel – pro­to­že tím se vel­mi sni­žo­va­la mož­nost kni­hu nedo­číst na jeden zátah. Je dost tlus­tá, tak­že jsem pře­stat muse­la, ale… chcete-li pří­běh, kte­rý si chce­te šet­řit, tak je to ide­ál­ní adept. Moc moc si ho chce­te šet­řit, snad jen i pro tu ústři­co­vou, máslo­vou a moř­sky sych­ra­vou atmo­sfé­ru. Ale na dru­hou stra­nu to je vel­ké poku­še­ní.

Snad jen mne z čis­tě osob­ních důvo­dů mrze­lo, že konec byl rych­lej­ší než mi, zle­ni­vě­lé po celém tom hyg­ge pří­bě­hu, bylo milé a za žád­nou cenu se mi nechtě­lo ani o píď opus­tit Doggerland.

Smyšlený Doggerland? Ne tak úpl­ně

Smyšlený kon­ti­nent? Nikoliv, tato země kdy­si byla spoj­ni­cí kon­ti­nen­tů, jejíchž posled­ní zbyt­ky byly spla­ve­ny před více než 6 tisí­ci lety. A nyní se ponoř­me do fan­ta­zie, že prá­vě ten­to kus kon­ti­nen­tu tu zůstal a žijí na něm lidé, kte­ří tak rádi kaž­dý rok sla­ví oustřič­ky, svát­ky plo­dů moře a díků za pře­de­šlé léto.

Ukázka:

„Nálada oustři­ček sice bývá povzne­se­ná a srdeč­ná, ale slav­nos­ti si tra­dič­ně vyžá­da­jí i něco málo obě­tin v podo­bě opil­ců, výtrž­ní­ků a tu a tam něko­ho při­o­trá­ve­né­ho jíd­lem to, co k tra­di­ci nao­pak nepat­ří, je pou­lič­ní občer­stve­ní a lev­né víno, kte­ré se roz­lé­vá do papí­ro­vých kelím­ků, na což kaž­do­roč­ně upo­zor­ňu­jí roz­hoř­če­ní čte­ná­ři novin v dopi­sech nade­psa­ných ve sty­lu „Chraňte naše dogger­land­ské kul­tur­ní dědic­tví“ a „Zklamaný čte­nář, 72 let“. I co se zába­vy týče, vývoj se pod­le někte­rých posu­nul vpřed – a pod­le jiných zase vzad. Ještě před dva­ce­ti lety před­sta­vo­va­la jedi­nou zába­vu na slav­nos­tech folklor­ní hudeb­ní usku­pe­ní, ale teď jim kon­ku­ru­jí jak míst­ní, tak přespol­ní rocko­vé kape­ly, nesne­si­tel­né talen­to­vé sou­tě­že, kra­vál z pří­le­ži­tost­ných pou­ťo­vých atrak­cí a dět­ský jekot.

Včera před odcho­dem z pří­sta­vu do sebe Kore a Eirik nacpa­li kaž­dý dob­rý tucet ústřic, Karen při­tom zhlt­la při­nejmen­ším o polo­vi­nu víc…“

O autor­ce:

Maria Adolfssonová (1958) se naro­di­la a vyrost­la ve Stockholmu, ale vel­kou část dět­ství strá­vi­la na Stockholmském sou­ostro­ví. Pustá kra­ji­na se zakrs­lý­mi boro­vi­ce­mi, zvu­kem mlho­vých sirén a okol­ním mořem ji sil­ně ovliv­ni­la, což ostat­ně čte­nář série Doggerland záhy odha­lí.

Vydalo nakla­da­tel­ství Argo, 2019, www.argo.cz

---