Velká premiéra – Recenze – 40 %

Velká pre­mi­é­ra je novým fil­mem reži­sé­ra, sce­náris­ty a her­ce Miroslava Krobota, kte­rý jej stej­ně jako své před­cho­zí celo­ve­čer­ní poči­ny Díra u Hanušovic a Kvarteto napsal spo­lu se sce­náris­tou Lubomírem Smékalem. Jde o sní­mek na hra­ni­ci dra­ma­tu a leh­ké kome­die, kte­rý zapa­dá do Krobotovy fil­mo­vé tvor­by zejmé­na tím, že jde opět o panop­ti­kum své­ráz­ných figu­rek, kte­ré se nejis­tě plá­ca­jí ve vlast­ních živo­tech. Našla by se však i dal­ší pojít­ka – film opět sta­ví pře­de­vším na posta­vách a vzta­zích mezi nimi, zatím­co jeho mini­ma­lis­tic­ký děj se roz­pa­dá do sle­pen­ce situ­a­cí, kte­ré jeho hrdi­no­vé zaží­va­jí, a pro­stu­pu­jí jím zjev­né (leč dosti nejas­né a nej­spíš i nepří­liš napl­ně­né) umě­lec­ké ambi­ce. Celý sní­mek pak vyvo­lá­vá dojem polo-improvizovaného před­sta­ve­ní s prv­ky non­sen­su na něja­ké alter­na­tiv­ní diva­del­ní scé­ně, a to včet­ně napros­to pří­šer­né a iri­tu­jí­cí hud­by.

Photo © Falcon

 

Hlavním hrdi­nou je praž­ský diva­del­ní herec Pavel (Pavel Šimčík), jemuž je nabíd­nu­ta v olo­mouc­kém diva­dle režie vlast­ní­ho sólo­vé­ho před­sta­ve­ní. Pavel tak neu­stá­le pen­dlu­je mezi diva­dlem, kde svůj výstup na pome­zí diva­del­ní impro­vi­za­ce a kome­di­ál­ní­ho stand-upu nacvi­ču­je, olo­mouc­kým bytem své babič­ky (Iva Janžurová), u níž dočas­ně byd­lí a sna­ží se ji coby býva­lou hereč­ku do před­sta­ve­ní začle­nit, a Prahou, kde dochá­zí s man­žel­kou (Klára Melíšková) do man­žel­ské porad­ny, pro­to­že roz­vod je prak­tic­ky na spad­nu­tí. Pavel ostat­ně nemá ani náznak sna­hy vztah jak­ko­li zachrá­nit a namís­to toho poku­ku­je po babič­či­ně dob­ro­sr­deč­né ošet­řo­va­tel­ce (Iva Pazderková), za níž pro změ­nu otrav­ně dolé­zá lás­kou posed­lý diva­del­ní tech­nik (Roman Vencl).

Pavel Šimčík půso­bí v hlav­ní roli znač­ně roz­pa­či­tě a jeho neteč­ná posta­va, u níž se mís­ty stí­rá roz­díl mezi tím, co mys­lí váž­ně a co v nad­sáz­ce, nevzbu­zu­je téměř žád­né sym­pa­tie. Jeho veskr­ze mono­tón­ní herec­ký pro­jev obo­ha­cu­je pou­ze to, že scé­nář po něm v roli her­ce s citem pro mysti­fi­ka­ci, kte­rý svůj život prů­běž­ně oži­vu­je noře­ním se do růz­ných cha­rak­te­rů a pro nějž jsou i váž­né oka­mži­ky jen dal­ší pří­le­ži­tos­tí pro herec­kou roz­cvič­ku, čas­to vyža­du­je pro­vá­dě­ní nej­růz­něj­ších obli­čejo­vých škle­bů. Herecky jej nicmé­ně zasti­ňu­jí mno­zí pro­ta­go­nis­té ved­lej­ších rolí, zejmé­na Jenovéfa Boková jako diva­del­ní mana­žer­ka a sám Miroslav Krobot v roli ředi­te­le diva­dla s poli­tic­ký­mi ambi­ce­mi („skon­čit na kul­tu­ře je za trest, málo peněz a spous­ta sta­ros­tí“). Ivu Pazderkovou je pří­jem­né vidět v nezvykle civil­ní roli a Klára Melíšková má sty­li­za­ci upja­té a vyčí­ta­vé seme­t­ri­ky už dáv­no v malíč­ku.

Naopak nejmé­ně vděč­ná, nej­pro­ble­ma­tič­těj­ší a záro­veň i nej­ná­roč­něj­ší úlo­ha při­padla Ivě Janžurové v posta­vě pople­te­né babič­ky trpí­cí Tourettovým syn­dro­mem. Ten ji nutí v nestře­že­ných chví­lích hla­si­tě sté­nat, hale­kat, vykři­ko­vat dadais­tic­ké nesmys­ly a pro­klá­dat to čet­ný­mi vul­ga­rismy, což ji zjev­ně při­vá­dí do roz­pa­ků. Asi to mělo být vtip­né (pro­to­že to při­jde vtip­né Pavlovi, kte­rý toho chce vyu­žít při svém před­sta­ve­ní), ale není to vtip­né ani tro­chu. Navzdory schop­nos­tem Ivy Janžurové postih­nout něko­lik pohy­bo­vých i hla­so­vých tiků naráz to nao­pak půso­bí straš­li­vě. Místy je navíc těž­ké roz­li­šit, kdy bylo Ivě Janžurové trap­ně z toho, jak hroz­nou a nedů­stoj­nou posta­vu hra­je, a kdy tu trap­nost jenom před­stí­rá, pro­to­že jí to pře­de­pi­su­je scé­nář.

Děj fil­mu se sice točí kolem pří­pra­vy na vel­kou pre­mi­é­ru, avšak roz­pa­dá se do díl­čích pod­zá­ple­tek, z nichž ale nikdy nevzejde nic pořád­né­ho a nos­né­ho, ať už je řeč o tra­blech s man­žel­kou, poten­ci­ál­ním začát­ku nové­ho vzta­hu s ošet­řo­va­tel­kou, pro­blé­mech s jejím psy­cho­pa­tic­kým nápad­ní­kem nebo o moti­vu praž­ské­ho her­ce trpě­né­ho v olo­mouc­kém diva­dle, kte­ré­ho coby nápla­vu z hlav­ní­ho měs­ta pro­vá­zí šika­na v podo­bě ano­nym­ních dopi­sů a chroch­tá­ní v par­ku. Nepříliš vtip­né pří­pra­vy na před­sta­ve­ní vrcho­lí též nepří­liš vtip­nou gene­rál­kou, kte­rá odha­lí mizer­né kva­li­ty celé­ho vystou­pe­ní, a vše je zakon­če­no nejap­nou absurd­ní poin­tou, kte­rá dělá z hlav­ních postav sob­ce, kte­ří nijak nepo­mýš­le­jí na násled­ky svých činů.

Film Velká pre­mi­é­ra zjev­ně hovo­ří o živo­tě diva­del­ní­ků a o svo­bo­dě umě­lec­ké­ho pro­je­vu a sna­ží se svou for­mou i pro­stře­dím a sty­lem humo­ru vyme­zit vůči jiným kome­di­ím, kte­ré se u nás běž­ně točí. Navzdory tomu toho ale říká dost málo, po kome­di­ál­ní strán­ce selhá­vá, a navíc svůj říd­ký pří­běh oba­lu­je řadou klišé. Celý film by se dal brát jako meta­fo­ra toho, že život je jed­na vel­ká impro­vi­za­ce s pár záchva­ty Tourettova syn­dro­mu (nebo tak něco), ale to na uži­ve­ní ono­ho panop­ti­ka div­ných figur nesta­čí. Opakováním dáv­no obe­hra­ných vti­pů, laci­ným těže­ním humo­ru z něčí nemo­ci i poe­ti­kou čer­pa­jí­cí z alter­na­tiv­ní­ho diva­dla pak sní­mek vyzní­vá vyčpě­le dřív, než se vůbec sti­hl v kinech ohřát.

 

---