VILMA CIBULKOVÁ

Absolventka DAMU naro­ze­ná v Ostrově nad Ohří (1963) pat­ří k před­ním čes­kým hereč­kám. Hostovala v diva­dle Na Zábradlí, v letech 1985 – 90 byla člen­kou čino­hry Národního diva­dla a v letech 1992 - 1998 člen­kou sou­bo­ru Divadla Pod Palmovkou. Účinkovala či dosud vystu­pu­je také na dal­ších praž­ských scé­nách (Divadla Ungelt, Divadle na Vinohradech, Divadlo v Rytířské).

Získala Cenu za nej­lep­ší žen­ský herec­ký výkon na MFF kate­go­rie „A“ v Moskvě za film Zemský ráj to napo­hled. Zvítězila v anke­tě Neviditelný herec aneb Nejpopulárnější herec­ký výkon na vlnách Českého roz­hla­su 2002/2003.
Film a TV (výběr):
Zuřivý repor­tér (1987), Čas slu­hů (1989), Vyžilý Boudník (1990), Přítelkyně z domu smut­ku (TV seri­ál -1992), Učitel tan­ce (1994), Hodiny od Fourniera (TV 1995), Konec vel­kých prázd­nin (TV seri­ál – 1996), Báječná léta pod psa (1997), Arrowsmith (TV 1997), Kuře melan­cho­lik (1999), Der Lebensborn - Pramen živo­ta (2000), Samota (TV 2001), Podzimní návrat (2001), Miláček (TV 2002), Pupendo (2003), Mazaný Filip (2003), Krev zmi­ze­lé­ho (TV seri­ál - 2003), Místo naho­ře (TV seri­ál – 2004), Duše jako kavi­ár (2004), Žil jsem s cizin­kou (TV 2005), Muž a stín (TV 2007), Hodina kla­ví­ru (TV 2007), Vlna (TV 2008), Soukromé pas­ti (TV seri­ál – 2008), Nemocnice na kra­ji měs­ta – nové osu­dy (2008), Zemský ráj to napo­hled (2009), Znamení koně (TV seri­ál –  2011), Hranaři (2011), Fotograf (2015)

 Jak bys­te cha­rak­te­ri­zo­va­la svou posta­vu Věry  z fil­mu Fotograf a její vztah s hlav­ním hrdi­nou Janem?

 Věra je Janovi dob­rým a věr­ným pří­te­lem v suk­ních. Za slun­ce i v deš­ti. Asi tako­vý, jakých máme v živo­tě jed­no­ho, dva, maxi­mál­ně tři…

Kým pod­le vás byla Věra pře­de­vším pro muže, obklo­pe­né­ho toli­ka růz­ný­mi žena­mi?

 To bys­te se muse­li zeptat pře­de­vším Jeníčka, neboť posta­va Věrky je vel­mi vol­ně inspi­ro­vá­na jeho sku­teč­nou blíz­kou pří­tel­ky­ní, dámou, kte­rou já vní­mám jako rov­nou a upřím­nou opo­ru ve svě­tě pře­tvář­ky, bohu­žel tak čas­té.

Uplynulo přes­ně čtvrt sto­le­tí, co vás Irena Pavlásková obsa­di­la do své­ho celo­ve­čer­ní­ho fil­mo­vé­ho debu­tu Čas slu­hů, zahrá­la jste si hlav­ní roli i v její nemé­ně úspěš­né „mra­zi­vé kome­dii“ Zemský ráj to napo­hled. Jak se vám s Irenou spo­lu­pra­cu­je?

 Známe se s Irenkou už od stu­dií, a už teh­dy byla nepře­hléd­nu­tel­ná nejen jako reži­sér­ka, ale i jako žena. Je krás­ná. Uměleckým i osob­ním prizma­tem. Její fil­mař­ský ruko­pis je neza­mě­ni­tel­ný, a o to více v mých očích váže­ný, neboť tvo­ří stra­nou tak­zva­ných „osvěd­če­ných par­ti­ček“ naše­ho malin­ké­ho fil­mo­vé­ho svě­ta. Patří mezi mě sym­pa­tic­ké „zaťa­té“ uměl­ce a já jí při prá­ci ve všech alter­na­ti­vách napros­to důvě­řu­ji.

Vy i před­sta­vi­tel hlav­ní muž­ské role Karel Roden jste výraz­né herec­ké osob­nos­ti – jak jste  vní­ma­la „jis­kře­ní“ před kame­rou v emoč­ně vypja­tých a intim­ních scé­nách?

 To, co jsem prá­vě vyslo­vi­la o Irence Pavláskové, bych jed­ním dechem moh­la zopa­ko­vat o mém vzta­hu ke Karlu Rodenovi. Jistě je to dáno tím, že jsme spo­lu a ved­le sebe vyrůs­ta­li už od ško­ly, a já je oba vní­mám více než jen jako kole­gy, ale jako čle­ny své dušev­ní rodi­ny. A jak už to tak u čle­nů rodi­ny bývá, ros­te sou­čas­ně i moje zod­po­věd­nost vůči nim. Inu, lás­ka. Zřejmě tomu tak bude napo­řád.  Nutno dodat, že v mých očích má Karel s Janem Saudkem jed­nu vel­mi pod­stat­nou podob­nost – oba dva jsou vzác­ně křeh­ké a něž­né bytos­ti…

 Jaká pano­va­la atmo­sfé­ra na natá­če­ní Fotografa?

 Do všech detai­lů pro­fe­si­o­nál­ní spo­lu­prá­ce. Těšila jsem se na kaž­dý natá­če­cí den.

Jaké dojmy jste si odnes­la z osob­ních setká­ní se spo­lu­au­to­rem scé­ná­ře Janem Saudkem?

 Bylo mi samo­zřej­mě potě­še­ním, že mezi nás Jan na natá­če­ní cho­dí­val. Měla jsme čest se s ním potkat už před pár lety a kaž­dé setká­ní s ním je vskut­ku jedi­neč­né.  Nosí v sobě nezměr­nou ener­gii, pozi­tiv­ní, kre­a­tiv­ní! Mám ráda jeho nena­po­do­bi­tel­ný slov­ník v jadr­né češ­ti­ně, obraz­nost, sar­kas­mus, sebe­i­ro­nii. Ale hlav­ně jeho prav­di­vost, kte­rou tak rád urput­ně zakrý­vá „šur­prskskrý­vát­ky“. Zkrátka tu zmí­ně­nou křeh­kost nit­ra, kte­rou nic a nikdo nemá šan­ci zabít. Tuším, že ona je tou nej­sil­něj­ší hna­cí a tvůr­čí silou, co ho činí jedi­neč­ným. Když řek­nu, že je ohrom­ně sta­teč­ný, už pře­dem sly­ším, jak se vzte­ká…!

Kostýmní návr­hář­ka Jarka Pecharová vás oblék­la do zají­ma­vých kos­tý­mů. Mohla jste k jejich výbě­ru říci své?

 Míním, že u kaž­dé­ho fil­mo­vé­ho pro­jek­tu mám se vše­mi výtvar­ní­ky vel­mi dobrou zku­še­nost. Bývá to čas­to radost obou­stran­ná, neboť já se ráda nechám oblé­kat a oni rádi oblé­ka­jí mě.  Inspirujeme se vzá­jem­ně. Říkají mi „vděč­ný věšák“…

Filmu Fotograf vzni­kl vel­mi vol­ně na moti­vy živo­ta sku­teč­né­ho uměl­ce. O čem pod­stat­ném tenhle pří­běh pod­le vás je?  

 Pro mne osob­ně vyprá­ví o vel­ké osa­mě­los­ti – v kru­hu větr­ných mlýnů i samozvan­ců.

---