Vinnetou a míšenka Apanači - Blesková výměna režiséra

Již v prv­ních dnech natá­če­ní zača­li fil­ma­ři cítit, že reži­sér May na natá­če­ní may­ov­ky pros­tě nesta­čí. Jeho pra­cov­ní tem­po bylo pří­liš poma­lé na to, aby film dokon­čil v pev­ně sta­no­ve­ném ter­mí­nu. Všichni se sho­do­va­li, že jeho styl byl poně­kud těž­ko­pád­ný a roz­vláč­ný. Také návaz­nost jed­not­li­vých scén pří­liš nese­dě­la, tak­že růz­né zábě­ry neby­lo mož­né dát dohro­ma­dy ani ve střiž­ně. Po týd­nu zatáh­lo vede­ní pro­duk­ce za záchran­nou brz­du a zavo­la­lo do Berlína. Poté, co si Wendlandt pro­hlé­dl nato­če­ný mate­ri­ál, potvr­dil míně­ní štá­bu. Aby neztrá­cel čas a pení­ze, odle­těl ješ­tě téže noci do Jugoslávie. Ze dne na den Paula Maye odvo­lal a mís­to něho nastou­pil zku­še­ný reži­sér Harald Philipp, kte­rý měl již za sebou natá­če­ní Petrolejového prin­ce. Wendlandt byl pře­svěd­čen, že pou­ze tím­to dras­tic­kým opat­ře­ním může film uchrá­nit před totál­ním fiaskem. Bylo dohod­nu­to, že se o této udá­los­ti zacho­vá abso­lut­ní dis­krét­nost.

Režiséra nacpa­li i s jeho ženou a zava­za­dly do auta a posla­li ho na nádra­ží do Splitu, odkud se měl vrá­tit do Západního Německa vla­kem. Vedoucí výro­by Marko Vrdoljak se měl o ně posta­rat. Jel v autě před jejich vozem. Režiséra a jeho ženy, kte­ří se s mno­ha kuf­ry muse­li v autě zmáčk­nout, mu bylo líto a když vyje­li na hlav­ní sil­ni­ci do Splitu, pozval je do své­ho vozu, aby moh­li ces­to­vat na nádra­ží poho­dl­ně­ji. Oba mu za to byli veli­ce vděč­ní. Marko pro ně kou­pil jíz­den­ky, posa­dil je do vla­ku, popřál jim šťast­nou ces­tu a s čis­tým svě­do­mím se vrá­til zpět do Crvene Luky. Po svém pří­jez­du infor­mo­val Vrdoljak Erwina Gitta o vyří­ze­ném úko­lu a při­tom mu vyče­tl nevhod­né jed­ná­ní s pro­puš­tě­ným reži­sé­rem. Vyprávěl mu také, jak je vezl ve svém autě, což bylo urči­tě důstoj­něj­ší. Gitt ho vysle­chl, polo­žil mu ruku kolem ramen a pra­vil: „Mým úko­lem je říci, co se má jmé­nem pro­duk­ce udě­lat a tvým úko­lem je najít k tomu nej­lep­ší ces­tu! Nemusím ti říkat, že jsi dob­rý člo­věk. Díky, Marko!“