7 životů - Když jedna herečka hraje sedm rolí

Vytvořit a vysta­vět jakou­ko­liv fil­mo­vou posta­vu dá her­ci mno­ho prá­ce. Když se Noomi Rapaceová roz­hod­la pro neleh­ký úkol ztvár­nit ve fil­mu „7 ŽIVOTŮ“ všech sedm sester Settmanových, při­ja­la výzvu, kte­rá by jis­tě odra­di­la nemno­ho herec­kých kole­gů. Rapaceová ale k pří­le­ži­tos­ti nao­pak při­stou­pi­la s pověst­nou ener­gií a zau­je­tím. Jakmile se do pro­jek­tu pohrou­ži­la, popsa­la ho jako „abso­lut­ně šíle­ný, děsi­vý, nároč­ný, ale vel­mi zábav­ný. Je to nej­těž­ší role, kte­rou jsem kdy hrá­la“.

Po počá­teč­ním dvou­tý­den­ním zkou­še­ní v květ­nu roku 2015 hereč­ka uved­la: „Už mám o dív­kách jakousi před­sta­vu. Z počát­ku jsem si říka­la, že bude nároč­né vytvo­řit sedm postav s růz­ný­mi vlast­nost­mi. Mým hlav­ním cílem je za kaž­dých okol­nos­tí půso­bit oprav­do­vě a tak, aby posta­va sku­teč­ně vychá­ze­la ze mě. Po něko­li­ka dnech jsem si uvě­do­mi­la, že kaž­dá ze sester je vlast­ně odra­zem mých vlast­nos­tí. V ten moment jsem našla pev­ný bod a zača­la vše vstře­bá­vat.“

Rapaceová cíti­la, jako by do osob­nos­tí sester „moh­la vklouz­nout a vyklouz­nout a umět se vcí­tit do kaž­dé z nich. Dobře jim rozu­mím. Uvědomila jsem si, že v růz­ných obdo­bích své­ho živo­ta jsem vlast­ně byla kaž­dou z nich.  Když mi bylo 13 nebo 14, byla jsem podob­ným hipí­kem jako Úterý, když jsem pak o něco vyrost­la, stej­ně jako Středa se mi líbi­ly bojo­vé spor­ty a v něčem jsem se cho­va­la jako kluk. Nějaký čas jsem byla i jako Čtvrtek, naštva­ná pun­ker­ka, kte­rá pořád něko­ho nená­vi­dí. Také jsem měla blonďaté/růžové obdo­bí a teh­dy jsem se nej­ví­ce podo­ba­la Sobota. Vidím v sestrách růz­né kapi­to­ly své­ho živo­ta“.

„Dokážu se pro­mě­nit v téměř všech­no,” dodá­vá ješ­tě hereč­ka. „Asi je to pro­to, jaký jsem měla život. Hodně jsem se stě­ho­va­la a jako dítě se nau­čí­te cho­vat v růz­ných situ­a­cích. Stane se z vás tako­vý cha­me­le­on, pro­to­že se musí­te neu­stá­le při­způ­so­bo­vat, musí­te se nau­čit rozu­mět cho­vá­ní lidí. Prostě to pře­žít. Stávat se nový­mi osob­nost­mi pro mě není nic nové­ho. Dělám to vlast­ně celý život, jen jiným způ­so­bem.”

Pro Rapaceovou byla o mno­ho slo­ži­těj­ší tech­nic­ká strán­ka natá­če­ní sed­mi postav. „Když jsme pak natá­če­li s dvoj­ni­ce­mi, muse­la jsem jim nej­pr­ve uká­zat, jak budu v situ­a­ci rea­go­vat a scé­nu jim pře­de­hrát. Bylo tře­ba je vést a uka­zo­vat jim, jak se mají pohy­bo­vat, jak mají sedět a kdy mají vstát. Každou scé­nu bylo pro mě tře­ba si před­sta­vit z pta­čí per­spek­ti­vy. Je tam více­ro úhlů pohle­du, z nichž musím scé­nu vní­mat, a pro­to pro mě prá­ce na tom­to fil­mu nes­la úpl­ně jinou míru zod­po­věd­nos­ti než na jiných natá­če­ních. Tommy i já jsme si ale neu­stá­le při­po­mí­na­li, že tech­nic­ká strán­ka nesmí zastí­nit vše ostat­ní. Vztahy mezi sestra­mi jsou pro film napros­to klí­čo­vé.”

Jak vzpo­mí­ná reži­sér Wirkola: „Jednou z nej­ná­roč­něj­ších scén byla vel­ká bit­ka, jíž se zúčast­ni­lo šest ze sed­mi sester. Když se do jejich bytu vlou­pa­jí vetřel­ci, mají vidi­nu snad­né kořisti. Tak tomu ale vůbec není, neboť sest­ry jsou vel­mi sil­né a kaž­dá z nich má jiné před­nos­ti a doved­nos­ti. Bojují pán­ve­mi, vaří­cí vodou, led­nič­kou i žeh­lič­kou. Na kon­ci natá­če­ní byl všu­de hroz­ný nepo­řá­dek a hroz­ně krve, ale bylo to vel­mi zábav­né. Jako kdy­bys­te bojo­va­li s kla­nem koček!”

„Tommy je oprav­du neu­vě­ři­tel­ný. Měla jsem v prů­bě­hu natá­če­ní pár dní, kdy jsem se cíti­la vel­mi křeh­ká, a bylo pro mě nároč­né se dát dohro­ma­dy. Párkrát se sta­lo, že jsem nemoh­la už ani pře­mýš­let a bole­lo mě celé tělo ze všech těch bojo­vých scén. Tommy mi v těch­to chví­lích vždyc­ky byl obrov­skou opo­rou,” dopl­ňu­je Rapace.

Vzhledem k nároč­nos­ti tech­nic­ké strán­ky natá­če­ní, něko­li­ka růz­ným kame­rám a sed­mi růz­ným hereč­či­ným rolím bylo tře­ba, aby natá­če­ní před­chá­ze­la pre­ciz­ní pří­pra­va. „Často jsem kvů­li zele­né­mu klí­čo­va­cí­mu plát­nu hrá­la s teni­so­vý­mi míč­ky na holích, v uších měla slu­chát­ko a před­stí­ra­la něja­kou čin­nost. Pak jsem si muse­la uvě­do­mit, co děla­jí prá­vě v tom­to momen­tě ostat­ní moje posta­vy. Někdy jsem chtě­la, aby mi mé dvoj­ni­ce scho­va­né za scé­nou čet­ly repli­ky, abych sly­še­la jejich hla­sy a uvě­do­mi­la si, co prá­vě v ten moment sest­ry děla­jí. Pokaždé se toho v jed­nom sle­du dělo mno­ho najed­nou. V běž­ných situ­a­cích něco sly­ší­te a pod­le toho rea­gu­je­te, a já se pro­to obá­va­la, aby scé­ny nepů­so­bi­ly jako sedm růz­ných mono­lo­gů. I z toho­to důvo­du jsem si v hla­vě vytvo­ři­la pta­čí per­spek­ti­vu a díva­la se na scé­nu svrchu,” vzpo­mí­ná hereč­ka.

---