Adalbert Stifter - Žula. Smolaři.

Adalbert Stifter, slav­ný rodák z Horní Plané (dří­ve Oberplan), kte­ré­ho však navzdo­ry tomu, že je při­rov­ná­ván k jakési obdo­bě rakous­ké Boženy Němcové, sko­ro nikdo u nás nezná.

Škoda.

Ačkoliv žil Stifter v 19. sto­le­tí, tak něja­ké pře­hna­né vlas­ten­če­ní a naci­o­na­lis­mus mu zrov­na blíz­ké neby­ly. Ve svém díle se věno­val zejmé­na popi­su krás­né šumav­ské kra­ji­ny a cha­rak­te­ru roz­lič­ných „malých“ lidí, kte­ří onu oblast obý­va­li. Narazil jsem na něj více­mé­ně náho­dou při návštěvě dané loka­li­ty. Nutno podotknout, že „sráž­ka“ to byla cel­kem pří­jem­ná a odne­sl jsem si z ní i útlý sva­ze­ček jeho kni­hy s názvem Žula, Smolaři, se kte­rým bych Vás rád sezná­mil.

Úvodní Stifterova před­mlu­va o věcech „malých“ a „vel­kých“ nám dává nahléd­nout do duše člo­vě­ka ovliv­ně­né­ho osví­ce­nec­tvím a las­ka­vým pří­stu­pem ven­kov­ské­ho lidu (jak­ko­li to zní kli­šo­id­ně). Žula i Smolaři jsou de fac­to totož­né povíd­ky, jen s tím roz­dí­lem, že Smolaři jsou původ­ním tex­tem a Žula povíd­kou (nebo nove­lou), kte­rá už pro­šla pre­ciz­něj­ší revi­zí, nicmé­ně je dob­ré si je pře­číst obě, neboť tak dob­ře vyvstá­vá gene­ze celé­ho pří­bě­hu. V povíd­ce se Adalbert vra­cí do své­ho dět­ství, kdy se mu sta­lo nepěk­né faux pas a doma dostal pěk­ně vyhu­bo­vá­no. Pod svá kří­d­la si jej bere děde­ček, kte­rý koná ces­tu do sou­sed­ní ves­ni­ce a ces­tou malé­mu nezbe­do­vi vyprá­ví pří­běh z dáv­no minu­lých časů, z doby kdy na Šumavě řádil mor. Vyprávění je to napí­na­vé a děde­ček jej umně pro­klá­dá reá­li­e­mi tam­ní­ho kra­je. Před čte­ná­ři tak vyvstá­vá plas­tic­ký obraz kra­ji­ny a jejích lidí.

Text se mi četl dob­ře a spl­nil vše, co jsem od něj čekal a jsem tak rád, že jsem si pro sebe obje­vil zají­ma­vé­ho auto­ra, z jehož tex­tů čiše­la radost z psa­ní o kra­ji­ně a lidech, kte­ré musel vel­mi milo­vat. Otázkou je, co by řekl Horní Plané Stifter dnes. Koupil by si párek a zapla­val v Lipně?

Asi ne.

---