Recenze: Andělský podíl – 85%

K fil­mu Andělský podíl (The Angels’ Share), kte­rý zís­kal na letoš­ním Cannes Cenu poro­ty, čes­ký dis­tri­bu­tor uvá­dí, že je pro­mí­tán „ang­lic­ky se sil­ným skot­ským pří­zvu­kem“. Skutečností je, že dia­lekt, jakým posta­vy ve fil­mu hovo­ří, před­sta­vu­je pro kaž­dé­ho divá­ka, kte­rý neži­je ve Skotsku, ohro­mu­jí­cí záži­tek. Druhou zají­ma­vos­tí je potom fakt, že tuto ve výsled­ku vel­mi vese­lou a lido­vě vtip­nou feel-good movie nato­čil brit­ský reži­sér Ken Loach, pro­slu­lý tvůr­ce spo­le­čen­sko­kri­tic­kých sním­ků o lidech pohy­bu­jí­cích se na dně soci­ál­ní­ho žeb­říč­ku. Třetí pikant­nos­tí je koneč­ně samo téma fil­mu ukry­té v názvu: anděl­ským podí­lem se ozna­ču­je množ­ství, kte­ré se kaž­do­roč­ně odpa­ří ze sudů, v nichž je skla­do­ván vyhlá­še­ný skot­ský nápoj whis­ky.

Ač se ten­to­krát sna­ží být zábav­ný a vtip­ný, Loach neza­pře zákla­dy své tvor­by, tak­že pou­ží­vá rea­lis­tic­ký styl vyprá­vě­ní, což se pro­je­vu­je jak v něko­li­ka scé­nách fyzic­ké­ho nási­lí, tak ve veli­ce pří­zem­ní mluvě postav. Hlavního (anti)hrdinu Robbieho (Paul Brannigan) pro­vá­zí minu­lost noto­ric­ké­ho výtrž­ní­ka, kte­rý už má za sebou pobyt ve věze­ní a před sebou naro­ze­ní syna. Po jeho dal­ším exce­su se nad ním soud­ce sli­tu­je a odsou­dí jej k 300 hodi­nám veřej­ně pro­spěš­ných pra­cí. Jeho pou­lič­ní soko­vé mu ovšem dopře­du vzká­žou, že mu roz­hod­ně nemí­ní dát pokoj a všech­ny účty si s ním vyří­dí mimo soud­ní síň. Všechno závi­sí na tom, jest­li se Robbiemu poda­ří úprk před stí­ny své pro­ble­ma­tic­ké minu­los­ti a začne vést s pří­tel­ky­ní i malým synem poklid­ný rodin­ný život. Na lep­ší časy se zablýsk­ne až teh­dy, když se díky dob­ro­sr­deč­nos­ti soci­ál­ní­ho pra­cov­ní­ka zúčast­ní exkur­ze v palír­ně whis­ky a tam se zne­na­dá­ní pro­je­ví jeho degustá­tor­ský talent.

Dostat dru­hou šan­ci by se hodi­lo i tro­ji­ci Robbieho kama­rá­dů, též odsou­ze­ných za pro­blémy se záko­nem. Divák jim začí­ná fan­dit, když si tato sym­pa­tic­ká čtve­ři­ce delik­ven­tů oble­če kil­ty a s plá­nem, kte­rým ris­ku­jí defi­ni­tiv­ní odně­tí svo­bo­dy, se vypra­ví na auk­ci sudu vzác­né whis­ky. Vedle pís­ně „I’m Gonna Be 500 Miles“ od The Proclaimers dopro­vá­ze­jí jejich dob­ro­druž­ství jadr­né dia­lo­gy, sep­ti­kál­ní humor a zábav­né výstu­py nej­re­tar­do­va­něj­ší­ho čle­na výpra­vy. Postava Robbieho se tu pro­mě­ňu­je z nena­pra­vi­tel­né­ho chu­li­gá­na na doce­la cíle­vě­do­mé­ho a vše­mi mast­mi maza­né­ho mla­dí­ka, kte­rý doká­že pře­svěd­čit i zámož­ná sbě­ra­tel­ská esa a znal­ce obil­né­ho nápo­je. Ken Loach se scé­náris­tou Paulem Lavertym se ale pohy­bu­jí ve zná­mých vodách a jejich sna­ha není mani­pu­la­tiv­ní ani hurá­le­vi­čác­ká, nýbrž pro­myš­le­ná a plna soci­ál­ně spra­ved­li­vé­ho cítě­ní. Třebaže prá­vě Robbieho napra­vi­tel­nost vzbu­zu­je nej­vět­ší nedů­vě­ru, Loach nej­pr­ve divá­ko­vi zpro­střed­ko­vá­vá pocit soci­ál­ní­ho vylou­če­ní, jaký asi musí hrdi­na zaží­vat, když jej jeho oko­lí neu­stá­le odsta­vu­je od živo­ta s rodi­nou, aby mu poslé­ze dal šan­ci pro­je­vit ini­ci­a­ti­vu v radi­kál­ně odliš­ných soci­ál­ních pomě­rech, kde se dra­ží sud whis­ky za mili­on liber. Loachův hrdi­na není trpi­te­lem neschop­ným se ze své soci­ál­ně deter­mi­no­va­né role vyma­nit, ale nada­ným a tvo­ři­vým mlá­den­cem (to konec­kon­ců uzná­vá i soud­ce v jed­né z úvod­ních scén), kte­rý se mož­ná obklo­pu­je pova­le­či a budižkni­če­mi, ti jsou ale jedi­ní, koho má a kdo mu může asis­to­vat u jeho - jak­ko­li v prin­ci­pu zlo­děj­ské­ho - plá­nu. Podle Loache by měla celá spo­leč­nost najít ve vzta­hu k chudým ale­spoň tolik ducha­pří­tom­nos­ti, jakou našla již zmi­ňo­va­ná posta­va vedou­cí­ho Robbieho pra­cov­ní sku­pi­ny, pro kte­ré­ho nejsou slo­va „dru­há šan­ce“ jen prázd­ným pojmem.

Díky své­ráz­né­mu lido­vé­mu humo­ru, sviž­né­mu ději a las­ka­vé­mu hap­py endu je Andělský podíl asi nejdi­váčtěj­ším Loachovým fil­mem - podob­ně jako se kdy­si divác­kým hitem sta­la brit­ská, též soci­ál­ně ladě­ná kome­die Do naha! (The Full Monty, 1997). Vzhledem ke kva­li­tám scé­ná­ře a - opět sto­jí za při­po­me­nu­tí - jedi­neč­né­mu skot­ské­mu akcen­tu ale bude jeho mož­ný úspěch zce­la zaslou­že­ný. A řadě divá­ků může otevřít ces­tu k Loachovým star­ším, méně feel-good sním­kům s pro­ble­ma­tič­těj­ší­mi hrdi­ny a dra­ma­tič­těj­ší­mi osu­dy.

---

---