Bábovky – Recenze – 40%

Babovky Plodkova Taclik 06

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Český film Bábovky je dal­ším z řady sním­ků, kte­ré se sna­ží půso­bit jako změť nej­růz­něj­ších hoř­ko­slad­kých pří­bě­hů ze živo­ta, ale při­tom jsou doko­na­le odtr­že­né od rea­li­ty a jejich ste­re­o­typ­ní posta­vy se ve vět­ši­ně pří­pa­dů cho­va­jí mimo­řád­ně hnus­ně a odpu­di­vě. Podle upou­táv­ky by kdekdo mohl oče­ká­vat odleh­če­né kome­di­ál­ní dra­ma se spous­tou hlá­šek, ale těch je v celém fil­mu asi půl tuc­tu, a kro­mě toho v něm není po humo­ru ani sto­py. Ve sku­teč­nos­ti jde totiž o vzta­ho­vé melod­ra­ma, v němž se hoj­ně ope­ru­je mimo jiné s pro­sti­tu­cí, dro­ga­mi, nevě­rou, mozko­vým nádo­rem, sebe­vra­žed­ný­mi sklo­ny, útě­ky z domo­va a s nejed­ním těho­ten­stvím.

Zdroj fotek: cinemart.cz

Bábovky nato­čil pod­le stej­no­jmen­né kniž­ní před­lo­hy spi­so­va­tel­ky Radky Třeštíkové reži­sér a sce­náris­ta Rudolf Havlík, kte­rý s ní před dvě­ma lety spo­lu­pra­co­val na scé­ná­ři divác­ky úspěš­né kome­die Po čem muži tou­ží. Radka Třeštíková se podí­le­la na tvor­bě scé­ná­ře i v pří­pa­dě Bábovek, při­čemž výsled­ný film se zabý­vá pro­ble­ma­ti­kou part­ner­ských a rodin­ných vzta­hů, a i ten­to­krát se zamě­řu­je zejmé­na na svět žen, což se v pra­xi pro­je­vu­je tak, že všich­ni dospě­lí muži ve fil­mu jsou sobec­ká, bez­o­hled­ná a bez­cit­ná hova­da, zatím­co ženy (hlav­ní hrdin­ky) jsou jejich utrá­pe­né, naiv­ní a nepo­u­či­tel­né obě­ti.

V kni­ze bylo hlav­ních žen­ských postav dva­náct, ve fil­mu jich je naštěs­tí pou­ze sedm:

• Záchranářka (Lenka Vlasáková) se dozví, že má nádor a zhru­ba rok živo­ta, což ale neřek­ne ani své­mu man­že­lo­vi (Jiří Langmajer), kte­ré­ho zají­ma­jí jen mezi­ná­rod­ní kata­stro­fy, ani své dce­ři (Brigita Cmuntová), kte­rá pořád jen flá­mu­je a zane­dbá­vá své­ho malé­ho syn­ka (nechtě­ně otě­hot­ně­la v šest­nác­ti).
• Prostitutka (Jana Plodková) se sna­ží vyvlík­nout ze své pro­fe­se a z vli­vu své­ho part­ne­ra a záro­veň pasá­ka (Marek Taclík) a tou­ží po nor­mál­ním živo­tě.
• Vrcholná mana­žer­ka (Táňa Pauhofová) a její man­žel, minis­tr škol­ství (Ondřej Vetchý), kvů­li neu­stá­lé prá­ci zane­dbá­va­jí svou dospí­va­jí­cí dce­ru (Denisa Biskupová), kte­rá trpí osa­mě­los­tí, pro­pa­dá ve ško­le a ran­dí s klu­kem, co se pach­tu­je s dro­go­vý­mi dea­le­ry.
• Makléřka (Bára Poláková) se neú­spěš­ně sna­ží otě­hot­nět se svým man­že­lem (Rostislav Novák ml.), jen­že ten se taj­ně stý­ká s milen­kou (Kristýna Podzimková), kte­ré dlou­ho­do­bě lže o tom, že se svou ženu chys­tá opus­tit.

Tyto posta­vy jsou navzá­jem pro­po­je­ny napříč jed­not­li­vý­mi pří­běhy skr­ze vše­li­ja­ké přá­tel­ské, rodin­né či pra­cov­ní vaz­by, při­čemž všech­ny jejich pří­běhy se pocho­pi­tel­ně osu­do­vě střet­nou v epic­kém finá­le, kte­ré je ale tak nuce­ně vyhro­ce­né, že půso­bí nechtě­ně směš­ně (na jed­né loka­ci v rám­ci jedi­né scé­ny se tu sejdou porod, umí­rá­ní na nádor a páchá­ní sebe­vraž­dy sko­kem z hote­lo­vé řím­sy). Banální hlav­ní téma fil­mu pou­ka­zu­jí­cí na to, že lid­ské osu­dy jsou vše­li­jak pro­ple­te­ny a vzá­jem­ně se ovliv­ňu­jí, kvů­li tomu vyzní­vá o to tupě­ji. Na dru­hou stra­nu je však tato scé­na ale­spoň poří­ze­na na jeden dlou­hý záběr, kte­rý je zin­sce­no­ván napros­to skvě­le.

Snímek je tudíž po tech­nic­ké strán­ce poměr­ně pre­ciz­ní (hlav­ně střih, kame­ro­vé kom­po­zi­ce a hud­ba) a Rudolf Havlík navíc pro­ká­zal i nema­lé režij­ní a vypra­věč­ské schop­nos­ti, díky nimž se dá v posta­vách a ve vzta­zích mezi nimi snad­no ori­en­to­vat a dokon­ce i chá­pat jejich moti­va­ce, což lze v rám­ci čes­ké ne-festivalové kine­ma­to­gra­fie, zvlášť u fil­mu s něko­li­ka sou­běž­ný­mi dějo­vý­mi lini­e­mi, pova­žo­vat za cel­kem vzác­ný úkaz. Co už tak skvě­lé není, je mar­ná sna­ha dostat do urči­tých scén za kaž­dou cenu ale­spoň tro­chu vti­pu pro­střed­nic­tvím dost trap­né­ho herec­ké­ho křepče­ní, což se bohu­žel vymsti­lo pře­de­vším Markovi Taclíkovi. Jinak se ale nedá říct, že by se her­ci nesna­ži­li a že by jed­not­li­ví tvůr­ci udě­la­li něco vylo­že­ně špat­ně – prav­dou je dokon­ce přes­ný opak.

Všechna ta solid­ně odve­de­ná prá­ce a um mno­ha lidí nicmé­ně doplá­cí na to, že samot­ný děj fil­mu, pře­vza­tý z původ­ní­ho romá­nu, je napsa­ný oprav­du žalost­ně. Postavy se málo­kdy dosta­nou dál než k plo­ché figur­ce defi­no­va­né jed­ním až dvě­ma ste­re­o­ty­py. Po celou dobu jsou buď nešťast­né nebo něko­mu neštěs­tí způ­so­bu­jí, a na kon­ci je najed­nou hap­py end, aniž by se byť nazna­či­lo, jak se poda­ři­lo vyře­šit všech­ny ty pod­lé svi­ňár­ny, jichž se v prů­bě­hu fil­mu dopus­ti­ly. To, jak si tvůr­ci před­sta­vu­jí např. vzta­hy mezi pro­sti­tut­ka­mi a jejich pasá­ky nebo pra­cov­ní pomě­ry v nad­ná­rod­ních kor­po­ra­cích, je jak z jiné­ho vesmí­ru, pří­pad­ně jak z něja­ké špat­né paro­die.

Pozitivní je nao­pak to, že Bábovkám díky množ­ství zvra­tů ale­spoň nechy­bí tem­po a díky pře­hled­né nara­tiv­ní struk­tu­ře a sys­te­ma­tic­ké­mu dáv­ko­vá­ní infor­ma­cí je zábav­né roz­plé­tat jed­not­li­vá pojít­ka mezi posta­va­mi, nehle­dě na to, jak málo jsou sym­pa­tic­ké a jak málo se lze zto­tož­nit s někte­rý­mi jejich činy. Tento neu­stá­le pří­tom­ný roz­por mezi vyzrá­lým for­mál­ním poje­tím fil­mu a demen­cí jeho děje je cítit od začát­ku do kon­ce a je něčím pro Bábovky pří­znač­ný. Ty totiž nejsou ničím jiným než pro­stin­kým sou­bo­rem něko­li­ka vypja­tých his­to­rek, kte­rý ale výraz­ně pozve­dá suve­rén­ní fil­mař­ské zpra­co­vá­ní, jenž je o něko­lik úrov­ní lep­ší, než by kniž­ní před­lo­ha Radky Třeštíkové zaslu­ho­va­la.