Máte-li chuť sáhnout po pravdivém příběhu o velké lásce, odvaze, důvěře, ale i velké bolesti, odhodlání a velké moci odpouštět, je kniha od Jessicy Koch „Blízko obzoru“, tou pravou pro vás.
Abych si neustále byla vědomá tohoto zlého snu, o němž jsem věděla, že z něj není úniku. Dneškem počínaje mě bude honit, nahánět mě a doprovázet pravděpodobně až do konce života.
Byli jsme sami a sami i zůstaneme.
Ještě nikdy v životě - a ani nikdy později - jsem si s nikým nebyla tak blízká. Ne tělesně, ale duševně. Bezpochyby jsme byly dvě spřízněné duše. On byl součást mne a já součást jeho. Nikdy nebudu potřebovat fotky, ani jiné věci, abych si na něj vzpomněla. Danny žil ve mně a bude žít až do konce mého života.
Panovala mezi námi bezvýhradná láska spojená s naší bolestí a utužovaná důvěrou, kterou jsme si společně usilovně budovali.
Byli jsme zajedno a až na věky budeme spolu spojení.
Zlý sen nás dohnal. Už je to tady. Den, kterého jsem se vždy obávala, nastal. Ode dneška už to půjde jen z kopce. Klouzali jsme do propasti - a to nezadržitelně.
Už neběžím. nemá to smysl. Přede mnou leží moře. Je tmavě modré; navzdory vysokým vlnám mě vábí jeho jemná barva. Cesta pískem je posetá hrubými špičatými kameny, ale já vím, že se jí musím vydat. Obloha je šedivá a těžká jako olovo. S neklamnou jistotou, která mě neděsí, vím, že je můj život u konce. Teď umřu a je to tak v pořádku. Musím akorát vběhnout do moře a utopit se v něm. Bez přemýšlení se vydávám na cestu. Cesta za mnou se sesouvá, není cesty zpět.
Je to jedno, stejně bych se nevracela. Smrt mě vábí jako cval splašeného koně. Jsem na břehu a vrhám se do vln. Proud mě okamžitě strhává do stále temnější modře. Ačkoliv jsem věděla, co mě čeká, zachvátí mě smrtelný strach a křičím. Z hrdla mi nevyjde jediná hláska. Voda je příliš hustá, příliš modrá. Nemůžu dýchat, modř se rozplývá a zůstává čerň. Křičím a křičím a křičím....