Caroline Brothersová: Na útěku

V jakém svě­tě musí děti prcha­jí­cí z vál­čí­cích stá­tů risk­nout umrz­nu­tí v chlad­nič­ce s masem, aby se dosta­li do vysně­né země, kde netou­ží po ničem jiném, než žít v míru a cho­dit do ško­ly?

Ano, v našem. A to dokon­ce i v moder­ní, vyspě­lé Evropě.

Novinářka Caroline Brothersová sepsa­la pří­běh inspi­ro­va­ný desít­ka­mi vyprá­vě­ní nej­vět­ších obě­tí uprch­lic­ké kri­ze – dětí. Kniha vyprá­ví o puto­vá­ní dvou afghán­ských chlap­ců, čtr­nác­ti­le­té­ho Arjana a jeho osmi­le­té­ho bra­t­ra Kabíra. Když už brat­ři a jejich rodi­če nemo­hou žít v Afghánistánu kvů­li rake­to­vým úto­kům a nemož­nos­ti cho­dit do prá­ce a do ško­ly, stě­hu­je se rodi­na do Teheránu. Po čtyřech letech v Íránu se vra­cí domů, ale ani zpět v Afghánistánu je neče­ká jed­no­du­chý život. Po jed­nom úto­ku při­chá­zí sou­ro­zen­ci o rodi­če a ve chví­li, kdy jsou mat­ka a otec pohřbe­ní, roz­ho­du­je se Arjan, že pro­da­jí jejich maje­tek a poku­sí se o štěs­tí v Evropě, kde není vál­ka.

Osud bra­trů sle­du­je­me od chví­le, kdy se sna­ží pře­kro­čit hra­ni­ci mezi Tureckem a Řeckem. Setkají se s úspě­chem, ale záhy nedob­ro­vol­ně kon­čí na řec­ké far­mě, jejíž maji­tel jim slí­bí, že když pro něj budou pil­ně pra­co­vat, seže­ne jim odvoz do Říma. Obě děti do úmo­ru dřou, nedo­stá­va­jí zapla­ce­no a nejsou pořád­ně žive­ny, stá­le však neztrá­cí nadě­ji. Po uply­nu­tí půl roku strá­ve­né­ho na far­mě Arjanovi dojde trpě­li­vost a prchá s Kabírem pod plach­tou vozu pryč z far­my. Jejich ces­ta do vzdá­le­né Anglie pokra­ču­je a má mno­ho úska­lí; nedo­sta­tek peněz a jíd­la, pod­vod­ní­ky, strá­že na hra­ni­cích, roz­bi­té boty a stu­de­né noci.

“ Před sví­tá­ním je náklad­ní auto nechá­vá u sil­ni­ce kde­si upro­střed polí.

 „VEN-VEN-VEN!“ ječí na ně řidič. Nejbližšího z nich uho­dí klí­čem na kola, jen tak pro jis­to­tu.

 Za odska­ko­vá­ní kamín­ků kami­on oka­mži­tě zrych­lu­je a mizí do bled­nou­cí noci.

Potácejí se do sil­ni­ce, roz­pa­da­jí se do sku­pi­nek a a roz­prchá­va­jí se do všech smě­rů. Mají kře­če z hla­du, jsou dez­o­ri­en­to­va­ní, je jim zima. “

(str. 85)

Když se Arjan s Kabírem koneč­ně dosta­nou do Calais ve Francii, navzdo­ry něko­li­ka zadr­že­ním na hra  nič­ních pře­cho­dech a násled­ném vrá­ce­ní do země, kte­rou prá­vě pře­kro­či­li, začí­ná čte­nář věřit, že se chlap­ci pře­ce jen do Londýna dosta­nou. Místo toho ale zjiš­ťu­je, jak je ces­ta do nevzdá­le­né Británie nároč­ná. V Calais tedy hoši přespá­va­jí v par­cích a růz­ných opuš­tě­ných pří­byt­cích spo­lu s dal­ší­mi mla­dý­mi uprch­lí­ky. Pokusy dostat se přes hra­ni­ce jsou mar­né, nechtě­jí je pus­tit ven z Francie. Jenže je nikdo nechce ani nechat ve Francii – poli­cie pra­vi­del­ně pořá­dá razie pro­ti uprch­lí­kům, zatý­ká je a hází slz­né ply­ny do jejich pro­vi­zor­ních obyd­lí nebo daná obyd­lí rov­nou ničí, aby lidé, kte­ří nemo­hou tam ani zpát­ky, nemě­li ani kde přespat. Vysněná Anglie se zdá jako nedo­sa­ži­tel­ný cíl, byť je na dohled.

Ať chce­te nebo ne, tra­gic­ký pří­běh, kte­rý se nesna­ží pri­már­ně úto­čit na city, ale spí­še prav­di­vě doku­men­to­vat neve­se­lou rea­li­tu, z vás něja­kou to emo­ci zkrát­ka vyždí­má. Autorka popi­su­je kaž­do­den­ní boj uprch­lí­ků o pře­ži­tí, nevy­ne­chá­vá však ani vese­lej­ší momen­ty, kte­ré brat­ři na cestách zaží­va­jí. Evropský čte­nář dostá­vá pří­le­ži­tost nahléd­nout na situ­a­ci z dru­hé stra­ny a záro­veň tak tro­chu ochut­nat atmo­sfé­ru jiných zemí.

Je jed­no, jaký máte názor na uprch­lic­kou kri­zi. Po pře­čte­ní této poda­ře­né prvo­ti­ny s doku­men­tár­ní­mi prv­ky bude­te s afghán­ský­mi sou­ro­zen­ci sou­cí­tit. A jak Caroline Brothersová uvá­dí na kon­ci díla v roz­ho­vo­ru o kni­ze, to je přes­ně to, čeho chtě­la romá­nem docí­lit – o tro­chu více poro­zu­mě­ní a tole­ran­ce. Podle mého názo­ru se zda­ři­lo.

Hodnocení: 100%

---