Charlieho malá tajemství

Mezi kop­ci, sto­hy, závě­je­mi a kupa­mi špí­ny, kte­ré z důvo­dů lep­ší pro­dej­nos­ti jsou řaze­ny do kate­go­rie „tee­nager­ských“ komedií(ať už s pří­vlast­kem par­ty, roman­tic­ká, nebo cra­zy), se svě­te div se dá nalez­nout také film, kte­rý má v sobě sku­teč­nou kva­li­tu. Charlieho malá tajem­ství je film pod­le stej­no­jmen­né­ho romá­nu Stephena Chboskyho a nato­čen byl pod tak­tov­kou téhož člo­vě­ka, tahle sáz­ka na „jed­nu hla­vu“ se vypla­ti­la, pro­to­že pros­tě ten film je super.

Přijímáme tako­vou lás­ku, o kte­ré si mys­lí­me, že si zaslou­ží­me.

Charlie nastu­pu­je na střed­ní ško­lu, kde krom něko­li­ka pseu­do­přá­tel niko­ho nezná, navíc se prá­vě vrá­til z nemoc­ni­ce a při­pa­dá si sla­bý, jed­nak pro­to­že nemá žád­né kama­rá­dy a jed­nak pro­to­že si není jis­tý ani sám sebou. Ovšem to se změ­ní v momen­tě, kdy pozná Hermio…Emmu Watsonovou-Sam a Ezra Millera-Patrick, ti ho jakož­to stře­do­škol­ští mata­do­ři začnou zasvě­co­vat do stu­dent­ské­ho živo­ta.

Ačkoliv jsem naiv­ní člo­věk, tak mám vypěs­to­va­nou aver­zi na při­hlouplé a v blá­tě jed­no­ho pro­blé­mu se patla­jí­cí roman­tic­ké komedie(zdravím paní Pilcherová), když k tomu při­dá­me zku­še­nos­ti s teen kome­di­e­mi typu American pie(originální název zní pře­ci­je­nom ale­spoň důstoj­ně) nebo Eurotrip, u kte­rých by měli dávat varov­nou nálep­ku s maxi­mál­ním mož­ným IQ pro sle­do­vá­ní fil­mu a upo­zor­ně­ní, že když tuto hra­ni­ci pře­kro­čí­te, je potře­ba si k tele­vi­zi vzít krom občer­stve­ní taky dosta­teč­ně objem­ný kýbl, pro­to­že veče­ře spo­řá­da­ná před sle­do­vá­ním fil­mu (v pří­pa­dě rozum­né­ho člo­vě­ka) se u „Prciček“ uká­že osa­zen­stvu vaše­ho obý­vá­ku již během prv­ních něko­li­ka dia­lo­gů. Charlieho malá tajem­ství je ovšem film nato­če­ný hla­vou a srd­cem, je to pros­tě kus kva­lit­ní fil­ma­ři­ny a zane­chá ve vás sto­pu, netvr­dím, že si ho bude­te pouš­tět kaž­dý rok a bude­te o něm vyprá­vět vnou­ča­tům, ale je to moc fajn podí­va­ná, ze kte­ré dýchá cit a myš­len­ka. Tím, že je celý film vyprá­věn v ich-formě, dostá­vá­me veli­ce auten­tic­ký a intim­ní záži­tek a co víc! Monolog, kte­rý Charlie vede v dopi­sech, jejímž pro­střed­nic­tvím je děj vyprá­věn, je napros­to skvě­lý, někte­ré citá­ty jsou oprav­du hod­né zapa­ma­to­vá­ní a nemluvě a „tune­lo­vých“ scé­nách, kte­ré jsou bri­lant­ní a člo­vě­ka nutí k zamyš­le­ní.

Jsme tím, kým jsme z mno­ha důvo­dů, kte­ré vlast­ně ani nemu­sí­me znát, ale i když nemá­me mož­nost změ­nit to, odkud jsme při­šli, stá­le může­me zvo­lit směr, kte­rým odsud půjde­me.

Nemusíte milo­vat roman­tic­ké kome­die, abys­te měli rádi Charlieho malá tajem­ství, ale pří­běh zakřik­nu­té­ho Charlieho vás pros­tě dosta­ne. Pokud se nebu­de­te zby­teč­ně hra­bat v nesmy­sl­ných drob­nos­tech, tak neu­vi­dí­te náznak něja­ké­ho špat­ně uvě­ři­tel­né­ho jed­ná­ní postav, zkrát­ka všech­no je auten­tic­ké a jak už jsem zmí­nil naho­ře ten film na vás bude „dýchat“… a pro­to pře­ci na fil­my kou­ká­me, nebo ne?

---

---