Charlieho země: Aboridžinec Charlie bojuje s policejním aparátem, aby v buši nalezl svého nejlepšího přítele

Australské dra­ma fil­ma­ře Rolf de Heer nás zave­de na tro­pic­ký sever Austrálie do komu­ni­ty domo­ro­dých sta­rou­sed­lí­ků, kde sle­du­je­me hlav­ní­ho hrdi­nu Aboridžince Charlieho, kterak boju­je zejmé­na s vlád­ní­mi naří­ze­ní­mi uplat­ňo­va­ný­mi poli­cej­ním apa­rá­tem. David Gulpilil zís­kal za hlav­ní roli oce­ně­ní Un cer­ta­in regard - Ocenění her­ce na fes­ti­va­lu v Cannes a tvůr­ce Rolf de Heer byl za sní­mek nomi­no­ván na cenu SIGNIS na Hong Kong International Film Festival (HKIFF).

Tvůrce dra­ma­tu Charlieho země reži­sér, scé­náris­ta a pro­du­cent Rolf de Heer je nizo­zem­ské­ho půvo­du, ale žije od svých osmi let prá­vě v Austrálii, z čeho se odví­jí i téma­ti­ka jeho děl – zabý­vá se posta­ve­ním Aboridžinců v sou­čas­né aus­tral­ské spo­leč­nos­ti. Za sní­mek Bubák Bubby (Bad Boy Bubby, 1993) na fes­ti­va­lu v Benátkách zís­kal Zvláštní cenu poro­ty. Snímek Stopař (The Tracker, 2001) pojed­ná­vá o téma­tu rasis­mu v Austrálii a pro­mí­tal se v Horizontech na MFF v Karlových Varech (2003) a rov­něž byl nomi­no­ván v Benátkách na oce­ně­ní Zlatý lev za nej­lep­ší film. Nejznámějším fil­mem je jeho bala­da ze živo­ta domo­ro­dé­ho aus­tral­ské­ho kme­ne Deset kánoí (Ten Canoes, 2006), kte­rou oce­ni­la poro­ta Cannes Film Festival cenou Un cer­ta­in regard (zvlášt­ní cena poro­ty).

---

• armád­ní pře­byt­ky
• tak­tic­ké ves­ty

---

Představitel hlav­ní­ho hrdi­ny Charlieho, David Gulpilil, není vystu­do­va­ným her­cem, nýbrž svůj život pro­žil v buši, kde se nau­čil lovit, sto­po­vat a tan­čit. Přesto se z něj stal asi nej­zná­měj­ší domo­ro­dý herec mno­hých fil­mo­vých rolí, kte­rých má na svém kon­tě více než tři­cet. Roku 1971 si zahrál v brit­ském dob­ro­druž­ném fil­mu Walkabout, roku 1986 se pro­sla­vil ve sním­ku Krokodýl Dundee, roku 2002 hrál ve wes­ter­nu Stopař a v mno­hých dal­ších. Rovněž byl o tom­to dlou­ho­le­tém her­ci zfil­mo­ván doku­ment s názvem Jmenuji se Gulpilil (2021), kte­rý byl jeho posled­ním fil­mem před smr­tí. Zajímavostí je, že pod­le pra­vi­del abo­ri­gi­nal­ské kul­tu­ry po smr­ti nesmí být zve­řej­ňo­vá­na jmé­na zemře­lých, ale v tom­to pří­pad­ně to však byla svo­bod­ná vol­ba her­ce.

Drama Charlieho země reži­sé­ra a scé­náris­ty Rolf de Heer, jehož ústřed­ním námě­tem je opět téma rasis­mu a dis­kri­mi­na­ce původ­ních Aboridžinců, vyprá­ví pří­běh hlav­ní­ho hrdi­ny Charlieho (David Gulpilil), kte­rý se sna­ží nějak se pro­tlou­kat neleh­kým živo­tem někde na pome­zí mezi super­mar­ke­ty a divo­kou buší v osa­dě Darwin. Charlie by evi­dent­ně rád žil ve své zemi tak, jako dří­ve jeho před­ko­vé v buši, ale moder­ní civi­li­za­ce mu to již neu­mož­ňu­je. A on sám ani jinak žít neu­mí a vlast­ně ani nechce a nechá­pe, proč by vůbec měl. Charlie je vykres­len jako dob­ro­sr­deč­ný vti­pá­lek, kte­rý bere život s úsmě­vem a nad­hle­dem, ale věč­né poli­cej­ní restrik­ce mu ubí­ra­jí síly. Když se Charlie jed­nou vydá­vá se svým kama­rá­dem do lesa ulo­vit puš­kou buvo­la, nalo­ží úlo­vek na auto, ale po ces­tě je zasta­ví poli­caj­ti a zaba­ví jim všech­no – puš­ky, buvo­la i auto. Pozoruhodné na kaž­dé lapá­lii je, jak Charlie neztrá­cí svůj smy­sl pro humor a doká­že ze vše­ho udě­lat legra­ci – jako v pří­pa­dě zaba­ve­ní pušek:

„Komu pat­ří ta puš­ka?“ „Mně. To je moje.“ „A ta dru­há je moje.“ „Máte prů­ka­zy?“ „Průkaz? Nechceme je řídit, jenom z nich stří­lí­me. Hahaha.“

Poté si Charlie vyro­bí oštěp, aby si mohl něco ulo­vit, ale poli­cajt mu jej opět zaba­ví, pro­to­že je to zbraň. Jídlu bílých lidí Charlie říká „junk food“… Proto odchá­zí do buše, aby si vyro­bil nový oštěp a ulo­vil si chut­nou rybu, kte­rou si ope­če na ohni. Rolf de Heer divá­ko­vi uka­zu­je, že ten­to způ­sob živo­ta Charliemu vyho­vu­je, až na vytr­va­lý déšť, kte­rý ničí jeho již tak pod­lo­me­né zdra­ví. Naštěstí jej nalez­ne jeho kama­rád a dopra­ví k léka­ři, kte­rý jej hned ode­šle do nemoc­ni­ce, odkud po něko­li­ka dnech ute­če. Bezradný Charlie se při­dá se ke sku­pin­ce míst­ních domo­ro­dých oby­va­tel, se kte­rý­mi popí­je­jí grog a tak se po vykon­stru­o­va­ném sou­du nako­nec dosta­ne i do věze­ní. U sou­du Charlie pro­ne­se pár slov na svou obha­jo­bu:

„Moje země je můj domov. Žil jsem ve svém domo­vě, klid­ně a míru­mi­lov­ně, pak při­šla poli­cie, aby mně vyho­di­la. Už nemám víc co říct...“

S pří­sli­bem pro­ti­al­ko­hol­ní léč­by se nako­nec dostá­vá z věze­ní ven a vra­cí se ke své­mu původ­ní­mu sty­lu živo­ta v komu­ni­tě domo­rod­ců. Rolf de Heer kon­čí sní­mek pozi­tiv­ně návra­tem k tra­di­ci, kdy Charlie se nechá pře­mlu­vit a učí mla­dé děti zpě­vu a tan­ci.

Jelikož se Rolf de Heer zabý­vá pro­blémy domo­ro­dých oby­va­tel Austrálie, kte­rým ve sku­teč­nos­ti tato země vždy pat­ři­la, než jim ji vzal bílý muž, půso­bí jeho sní­mek Charlieho země smut­ně až depre­siv­ně, pro­to­že jsme svěd­ky zni­če­ní kul­tu­ry a původ­ní civi­li­za­ce. Ačkoliv je sní­mek mís­ty i komic­ký a obo­ha­ce­ný vtip­ný­mi dia­lo­gy, nejed­ná se o poho­do­vé sle­do­vá­ní zábav­né­ho sním­ku pro kon­zum­ní­ho divá­ka. Citlivého divá­ka sní­mek chyt­ne za srd­ce, pro­to­že se vží­vá do neleh­ké až pří­mo slo­ži­té situ­a­ce Charlieho a dal­ších domo­rod­ců, kte­ří neu­mě­jí žít vytr­že­ni ze své původ­ní kul­tu­ry.

Snímek tvůr­ce Rolf de Heer se mi líbil a poba­vil mne svým spe­ci­fic­kým dru­hem komič­na a sou­čas­ně mě pohnul k pře­mýš­le­ní nad neleh­kým osu­dem domo­ro­dých oby­va­tel, kte­ří při­šli o svou zemi. Snímek je vhod­ný pro všech­ny milov­ní­ky pří­ro­dy a pro nároč­né­ho divá­ka, kte­rý se rád zamýš­lí.

 

Charlieho země

Žámr: Drama

Země: Austrálie

Rok: 2013

Stopáž: 103 min

Režie: Rolf de Heer

Scénář: Rolf de Heer, David Gulpilil

Kamera: Ian Jones

Hudba: Graham Tardif

Hrají: David Gulpilil, Peter Djigirr, Luke Ford, Richard Birrinbirrin, Jamie Gulpilil, Frances Djulibing, Paul Blackwell, Gary Waddell, Dan Wyllie, Craig Behenna, Samantha Young

Produkce: Troy Lum, Domenico Procacci, Rolf de Heer, Peter Djigirr, Frances Djulibing, Julie Byrne

Střih: Tania Nehme

---