Hotel Transylvánie - o filmu

„Hotel Transylvánie je pří­běh a otci a dce­ři – jen je tím otcem zkrát­ka Drákula,“ vysvět­lu­je Genndy Tartakovsky, reži­sér sním­ku. „Stejně jako všich­ni otci je až pře­hna­ně sta­rost­li­vý a peču­jí­cí a pro svou dce­ru by udě­lal napros­to coko­liv, ale na roz­díl od jiných otců je sou­čas­ně pánem tem­not.“

Ve fil­mu Hotel Transylvánie se dozví­dá­me, že nej­slav­něj­ší svě­to­vé pří­še­ry – včet­ně Drákuly, Frankensteina, Vlkodlaka, Neviditelného muže a Mumie – jsou v sou­kro­mí stej­ní jako ostat­ní, mají své pro­blémy a potře­bu­jí si od nich občas odpo­či­nout… Ale na roz­díl od lidí žijí ve skry­tu před svě­tem, kte­rý si o nich mys­lí, že jsou... Inu, mon­stra. Sám Drákula pro­to pro­vo­zu­je pod­nik Hotel Transylvánie, kde si mohou od lidí odpo­či­nout, pro­to­že sem žád­ný člo­věk nevkro­čil již od roku 1898. Ale Drákula má vlast­ní sta­ros­ti – jeho dce­ra Mavis prá­vě dospí­vá, vlast­ně jí co nevi­dět bude 118. let, a jak se z ní stá­vá žena, děsí Drákulu ze vše­ho nej­ví­ce před­sta­va, že se mu jeho dce­ra odci­zí. Tedy vlast­ně ho kro­mě toho nej­ví­ce na svě­tě děsí česnek, ale to sem nepat­ří.

„Jedním z nej­těž­ších úko­lů pro rodi­če je nechat děti žít vlast­ním živo­tem,“ míní pro­du­cent­ka Michelle Murdocca, kte­rá se na fil­mu podí­lí od jeho zro­du. „Nemůžete je navždy ochra­ňo­vat před svě­tem, musí­te zkrát­ka věřit, že se o sebe doká­ží posta­rat. Ukazuje se, že dokon­ce i Drákula se domní­vá, že okol­ní svět může být oprav­du děsi­vý.“

„V Hotelu Transylvánie jsou všech­na ta mon­stra legrač­ní – legrač­něj­ší, než jste je kdy vidě­li – ale hlav­ním důvo­dem, proč nám celé ty roky vydr­že­la je to, že mají úžas­né život­ní pří­běhy,“ míní Tartakovsky. „Je v nich cosi lid­ské­ho, díky čemuž jsou nám pří­stup­ná, doká­že­me si je zami­lo­vat a půso­bí přá­tel­sky. A prá­vě to jsme obje­vi­li v našem Drákulovi – jeho osu­dy jsou úžas­né, pří­stup­né a hoř­ko­slad­ké a díky nim máte mož­nost vidět, jak lid­ský ten­to upír ve sku­teč­nos­ti je.“

„Když jsem nastou­pi­la do Sony Pictures Animation – na samém počát­ku exis­ten­ce této spo­leč­nos­ti, před dese­ti lety – a podí­va­la jsem se na plá­no­va­né fil­my, oka­mži­tě mě Hotel Transylvánie zau­jal,“ vzpo­mí­ná Murdocca, kte­rá také pro­du­ko­va­la prv­ní celo­ve­čer­ní sní­mek Sony Pictures Animation Lovecká sezó­na. „Líbilo se mi, kolik legra­ce si bylo mož­né užít se vše­mi těmi kla­sic­ký­mi posta­va­mi, když se jich ujme­me poně­kud odliš­ným způ­so­bem. A když se k pro­jek­tu při­po­jil Adam Sandler, kte­rý v původ­ním zně­ní mlu­ví Drákulu, ote­vře­ly se nám nej­růz­něj­ší mož­nos­ti toho, kým by Drákula mohl být – najed­nou jsme vidě­li poten­ci­ál kome­die pes­t­řej­ší a zají­ma­věj­ší, než jsme si do té doby před­sta­vo­va­li.“

Kromě půso­bi­vé­ho rodin­né­ho pří­bě­hu vde­chl reži­sér pří­bě­hu Hotelu Transylvánie také oje­di­ně­lou a zábav­nou podo­bu. Tartakovsky, tři­náct­krát nomi­no­va­ný na Emmy, je mezi ani­má­to­ry veli­ce zná­mý tím, že si ho osob­ně vybral George Lucas, aby vytvo­řil seri­ál Star Wars: Klonové vál­ky jakož­to tvůr­ce seri­á­lů Samuraj Jack a Dexterova labo­ra­toř. Současně jako kon­cepč­ní výtvar­ník a tvůr­ce sto­ry­bo­ar­dů vytvo­řil finál­ní akč­ní sek­ven­ci ve sním­ku Iron Man 2 a vytvo­řil také sty­li­zo­va­ný a vel­mi výji­meč­ný úvod k fil­mu Kazatel. V pří­pa­dě Hotelu Transylvánie, své­ho prv­ní­ho celo­ve­čer­ní­ho sním­ku, tou­žil Tartakovsky po nato­če­ní ani­mo­va­né­ho fil­mu, jaký by neměl obdo­by: v době, kdy se vět­ši­na ani­mo­va­ných fil­mů tou­ží co nej­ví­ce při­blí­žit rea­li­tě, se Tartakovsky sna­žil vyu­žít mož­nos­tí, kte­ré ani­mo­va­ný film opro­ti hra­né­mu nabí­zí. Tím, že se pří­liš nene­chal sva­zo­vat rea­lis­tič­nos­tí, mohl pod­le svých slov stvo­řit svět „reál­něj­ší než ten reál­ný“ - zábav­něj­ší a emo­ci­o­nál­něj­ší, než jaký je ten náš. „V celo­ve­čer­ním fil­mu se sna­ží­te o maxi­mál­ní rea­lis­tič­nost. Ale já jsem se chtěl vydat napros­to opač­ným smě­rem a vytvo­řit ani­ma­ce, kte­ré půso­bí pře­hna­ně a zábav­ně,“ vysvět­lu­je. „V tele­vi­zi může­te uplat­ňo­vat sty­li­za­ci a kari­ka­tu­ry, aby kaž­dý váš pro­jekt vypa­dal uni­kát­ně, a já oprav­du tou­žil po mož­nos­ti uplat­nit to i v celo­ve­čer­ním fil­mu. Chtěli jsme, aby naše ani­ma­ce byly až pře­hna­ně expre­siv­ní. Veškeré pohy­by ve fil­mu jsou kari­ko­va­né a nere­a­lis­tic­ké. To tomu­to sním­ku dodá­vá jeho ener­gii a ener­gie je pro mě u fil­mu vším.“

„Když mlu­ví­me o pře­há­ně­ní, máme tím na mys­li, že jsou pře­hna­né rysy obli­če­je, těles­né pro­por­ce a když vidí­te ani­mo­va­né posta­vy v pohy­bu, půso­bí to zábav­ně a oje­di­ně­le a roz­hod­ně se to vůbec nepo­do­bá rea­li­tě,“ popi­su­je Murdocca. „Každý aspekt výtvar­né­ho návr­hu postav je tomu­to pře­há­ně­ní při­způ­so­ben. Ve fil­mu se obje­vu­je scé­na, ve kte­ré Drákula a Jonathan jdou a Drákulovy nohy půso­bí jako nohy něja­ké­ho pavou­ka. Nepodobá se to niče­mu, co jsem zatím kdy vidě­la.“

Drákula je před­ur­čen k tomu, aby byl neod­dis­ku­to­va­tel­ným vůd­cem pří­šer – ať už jde o jeho sílu, domi­nan­ci, cha­risma a mož­ná až pře­hna­ně sta­rost­li­vou pova­hu – a to vše z něj sho­dou okol­nos­tí dělá také výteč­né­ho hote­li­é­ra. Mavis je ale jeho sla­bi­nou. Bojí se o její bez­peč­nost a drží ji celý život v hote­lu, dale­ko od lidí s lou­če­mi, na kte­ré si tak dob­ře pama­tu­je. Když ale do hote­lu vstou­pí prv­ní člo­věk v jeho his­to­rii, začnou se Drákulovy peč­li­vé plá­ny bor­tit. Co si má zou­fa­lý upír počít? Nadále Mavis ochra­ňo­vat před vše­mi lid­mi, nebo ji nechat, aby roz­táh­la svá (neto­pý­ří) kří­d­la a vylét­la do svě­ta?

Jedná se o sku­teč­ně zce­la nový pohled na Drákulu. „Na Drákulu jsem hrdý asi nej­ví­ce ze všech postav – je to zábav­ná a šíle­ná posta­va,“ svě­řu­je se reži­sér. „Moc rád sle­du­ji, jak lidé na jeho ani­ma­ci rea­gu­jí – na to, jak je bláz­ni­vá a zábav­ná. Nejdůležitější je, že se nikdy nebe­re pří­liš váž­ně – je to pros­tě jen vel­ká zába­va.“

„Drákula je vlast­ně jako kaž­dý jiný otec,“ popi­su­je Adam Sandler, kte­rý upí­ra v ori­gi­ná­le namlu­vil. „Je pře­hna­ně sta­rost­li­vý, mani­pu­la­tiv­ní a tak tro­chu šíle­ný – ale mys­lí to dob­ře: má oba­vy, aby se jeho dce­ři něco nesta­lo.“

Mavis je svým otcem neu­vě­ři­tel­ně roz­maz­lo­va­ná. Je ale své­hla­vá a sil­ná a v mno­ha ohle­dech se jed­ná o běž­nou sto­osm­nác­ti­le­tou dív­ku. Dům, ve kte­rém vyrost­la, ji už poně­kud nudí – žije v hote­lu celý život – a tou­ží po ces­to­vá­ní, pro­ží­vá­ní živo­ta napl­no a po pozná­vá­ní svě­ta. Teď potká­vá nezná­mé­ho člo­vě­ka, kte­rý by jí něco tako­vé­ho mohl spl­nit. Měla by ale rod­ný dům opus­tit a zlo­mit otci srd­ce, nebo zůstat a utrá­pit se sama?

„Mavis se podo­bá spous­tě jiných dospí­va­jí­cích,“ míní Selena Gomez, kte­rá jí v ori­gi­ná­le pro­půj­či­la hlas. „Má hez­ký účes, oblé­ká se sty­lo­vě, je tro­chu pro­tiv­ná, ale je také veli­ce upřím­ná a zále­ží jí na otci – jen by zkrát­ka tou­ži­la po troš­ce nezá­vis­los­ti. Jde o něco podob­né­ho, co pro­ží­vá spous­ta dívek v mém věku – zou­fa­le tou­ží po svo­bo­dě, po mož­nos­ti pozná­vat svět. Všichni jí vyprá­vě­jí, jaký je, ale ona by ho chtě­la poznat na vlast­ní kůži a pozná­vat nové lidi a být nezá­vis­lá.“

Jonathan je typic­ký jed­n­a­dva­ce­ti­le­tý muž, kte­rý se vydal s bato­hem na zádech na ces­ty po Evropě. Je sebe­vě­do­mý, plný živo­ta, upo­ví­da­ný, zvě­da­vý a vese­lý – nemluvě o tom, že skvě­le jez­dí na ska­te­bo­ar­du. Teď ovšem nara­zil na hotel plný pří­šer. Aby mu Drákula pomohl mezi ně zapad­nout a aby se o jeho pří­tom­nos­ti hote­lo­ví hos­té nedo­zvě­dě­li, pomů­že mu s pře­vle­kem a před­sta­vu­je ho všem jako Johnnysteina, Frankensteinova údaj­né­ho bra­tran­ce. Drákulův plán se ale začne bor­tit ve chví­li, kdy si Johnnystein veli­ce dob­ře poro­zu­mí s Mavis a Jonathan zapo­me­ne na svůj původ­ní slib Drákulovi, totiž že při nej­bliž­ší vhod­né pří­le­ži­tos­ti ute­če.

Drákulovým nej­lep­ším pří­te­lem (a Mavisiným oblí­be­ným „strýč­kem Frankem“) není nikdo jiný než Frankenstein – pře­rost­lý dob­rák. Je to už dáv­no, co děsil ves­ni­ča­ny a čet­ní­ky. Teď je to tuc­to­vý ženáč, kte­rý zbož­ňu­je svou ado­p­tiv­ní rodi­nu Draka a Mavis. Jaké je jeho pře­kva­pe­ní, když se na osla­vě Mavisiných 118. naro­ze­nin setká s bra­tran­cem, o kte­rém neměl dosud tuše­ní – s Johnnysteinem (Jonathan v narych­lo vymyš­le­ném přestro­je­ní).

„Frank vypa­dá jako vel­ký drs­ňák, ale ve sku­teč­nos­ti by se pro kaž­dé­ho roz­krá­jel,“ říká Kevin James, jeho před­sta­vi­tel v původ­ním zně­ní. „A to mys­lím doslo­va. Například když má ces­to­vat, tak to sku­teč­ně rea­li­zu­je a je pře­pra­vo­ván v něko­li­ka zava­za­dlech. Nepřejte si vědět, kolik času trá­ví na letiš­tích při odba­ve­ní.“

Frankensteinova milo­va­ná žena se jme­nu­je Eunice. Zatímco Frank je vlíd­ný dob­rák, Eunice se s nikým nemaz­lí. Stále něco kri­ti­zu­je, je nezdvo­ři­lá a doká­že se cho­vat pěk­ně pro­tiv­ně, ale v jádru je to milu­jí­cí man­žel­ka.

„To nej­lep­ší, co o Eunice můžu říct, je, že má veli­ce útlé nohy a štíh­lý pas,“ popi­su­je Fran Drescher, kte­rá ji v ang­lič­ti­ně dabo­va­la. „Je to více­mé­ně Mavisina teta. Dělá jí sta­ros­ti sku­teč­nost, že Drak byť jen uva­žu­je o mož­nos­ti pus­tit Mavis do svě­ta – proč by jinak sta­věl svůj hotel, když ji v něm nehod­lá chrá­nit? Rozhodně je hod­ně své­rázná.“

Wayne je vlkodlak – přes den je to nešťast­ný úřed­ník a v noci vel­mi vyčer­pa­ný otec. Se svou ženou Wandou měli spous­tu štěňat a on násled­kem toho nemá takřka ener­gii na pře­čká­ní dne a kvů­li zápa­chu z plen takřka při­šel o čich. Takže ačko­liv na dovo­le­nou při­jíž­dí i se svý­mi roz­pus­ti­lý­mi dět­mi a těhot­nou man­žel­kou, nemů­že se jí dočkat. V hote­lu může být sám sebou a mož­ná si dokon­ce bude mít šan­ci i tro­chu zdřím­nout.

Jeho žena Wanda je milá, pří­jem­ná a veli­ce mateř­ská. Musí – je mat­kou něko­li­ka tuc­tů malých štěňat a dal­ší jsou na ces­tě.

„Ona děti pros­tě milu­je,“ pro­zra­zu­je její dabér­ka Molly Shannon. „Je šťast­nou mat­kou a tou­ží po dal­ších dětech.“

Věhlasný Neviditelný muž se jme­nu­je ve sku­teč­nos­ti Griffin. Umí se dob­ře scho­vá­vat a pro­to­že ho nikdo nevi­dí, má sklo­ny k tomu své přá­te­le něčím pole­kat. Nejde dale­ko pro něja­kou vtip­nou poznám­ku, ale ačko­liv je kolem sebe neu­stá­le roz­dá­vá, sám je neu­mí při­jí­mat – je veli­ce cit­li­vý, zejmé­na co se týče jeho kudr­na­tých zrza­vých vla­sů.

Mumie Murray je zava­li­tý chla­pík, zamo­ta­ný do obva­zů. Jako býva­lý bavič slav­ných egypt­ských fara­o­nů je Murray veli­ce milý a na kaž­dém večír­ku je ihned stře­dem pozor­nos­ti. Většinu roku pro­ži­je hlu­bo­ko ve své egypt­ské hrob­ce, tak­že kdy­ko­liv, když při­je­de na návště­vu k Drákulovi, je při­pra­ven si uží­vat. Je s ním obrov­ská legra­ce a humor vyu­ží­vá k tomu, aby se vyhý­bal kon­flik­tům, kte­rým se sna­ží vyhnout za kaž­dou cenu.

Hlavním kucha­řem v Hotelu Transylvánie pak není nikdo jiný než Quasimodo, hrba­tý Francouz, pro­sla­ve­ný zvo­ně­ním na zvo­ny a ukrý­vá­ním se v katedrálách. Teď je z něj ale gastro­no­mic­ký génius, kte­rý hote­lo­vým hos­tům při­pra­vu­je ty nej­bi­zar­něj­ší lahůd­ky. Chce, aby v kuchy­ni vše fun­go­va­lo pod­le něj – momen­tál­ně se doža­du­je toho, aby na menu při­by­lo lid­ské maso, navzdo­ry tomu, že mon­stra už žád­né­ho člo­vě­ka nesněd­la celé věky. Málokdo ho poslou­chá, kro­mě jeho věr­né pomoc­ni­ce, kry­sy Esmeraldy. Její nos se neple­te, jak rád říká, a spo­leč­ný­mi sila­mi vyč­mu­cha­jí člo­vě­ka, o kte­rém je pře­svěd­čen, že se v hote­lu ukrý­vá.

Hotel Transylvánie vypa­dá doce­la jinak než kte­rý­ko­liv z před­cho­zích fil­mů spo­leč­nos­ti Sony Pictures Animation – a to je přes­ně tím, po čem zástup­ci spo­leč­nos­ti tou­ži­li. „Stylem Sony Pictures Animation je nemít žád­ný pev­ný styl,“ pro­zra­zu­je pro­du­cent­ka Michelle Murdocca. „Necháváme reži­sé­rům vol­nost, aby fil­my, na kte­rých pra­cu­jí, zpra­co­va­li v tako­vém sty­lu, jaký uzna­jí za vhod­né. Proto byl kaž­dý z našich fil­mů odliš­ný a spe­ci­fic­ký – nena­lez­ne­te žád­ný spo­leč­ný prvek.“

            Režijní křes­lo Hotelu Transylvánie při­padlo Genndymu Tartakovskymu, jehož vize ovliv­ni­la to, jak se posta­vy sním­ku budou vyja­d­řo­vat. Vzhledem k tomu, že film měl být legrač­ní, niko­liv stra­ši­del­ný, bylo pro jeho tvůr­ce důle­ži­té, aby byly jeho posta­vy za tím­to úče­lem pří­mo stvo­ře­né. „Postavy muse­ly být veli­ce uni­ver­zál­ní – pro­chá­ze­jí širo­kou šká­lou emo­cí, od sty­lu kla­sic­ké gro­tes­ky až po umír­ně­něj­ší a veli­ce lid­ské výra­zy.“

„Při prá­ci s mon­st­ry může­te sku­teč­ně popus­tit uzdu fan­ta­zii,“ míní Carlos Grangel, jeden z výtvar­ní­ků postav. „Můžete posou­vat hra­ni­ce, při­jít s bláz­ni­vým sty­lem – je to krás­ná šan­ce vše dohnat do extré­mu a kaž­dou posta­vu stvo­řit co nej­za­jí­ma­věj­ší.“

„Pokud napří­klad sle­du­je­te Drákulu, všim­ne­te si, že někdy vypa­dá doce­la nor­mál­ně, a najed­nou, v rám­ci stej­né scé­ny, má tři­krát vět­ší oči a hla­vu má dvoj­ná­sob­nou,“ říká Tartakovsky. „Nechci, aby divá­ci nezbyt­ně nut­ně vidě­li, o co se pokou­ší­me – sta­čí, když to budou vní­mat.“

Něco tako­vé­ho vyža­do­va­lo poru­še­ní někte­rých kla­sic­kých ani­mač­ních pra­vi­del. „Většinou ani­má­to­ři s mode­lem posta­vy v počí­ta­čo­vé ani­ma­ci naklá­da­jí jako s lout­kou. Můžete se s ní vol­ně pohy­bo­vat, ale ten, kdo pro­jek­tu velí, vyme­zu­je hra­ni­ce. Pro mě je ale počí­tač jenom nástro­jem, stej­ně jako tuž­ka – měli bychom mít mož­nost uplat­nit ho tak, jak se nám zachce,“ sou­dí Tartakovsky. „Taková byla naše filo­zo­fie a naštěs­tí ji všich­ni pod­po­ro­va­li a doká­za­li jsme vel­ké věci.“

Jedním pří­kla­dem je Drákulův plášť, kte­rý nám toho o jeho posta­vě říká takřka tolik jako její fyzic­ký vzhled samot­ný. „Je do své­ho pláš­tě zce­la zaha­le­ný a má veli­ce úzkou silu­e­tu,“ říká Murdocca. „Byla to vel­ká výzva pro ani­má­to­ry a vel­ká výzva pro tým, kte­rý měl na sta­ros­ti simu­la­ci látek – byla otáz­ka, jak docí­lit toho, po čem Genndy tou­ží – a ve fil­mu to nako­nec vypa­dá úžas­ně.“

„Jonathan je napros­tým opa­kem Drákuly – pokud má Drákula vše peč­li­vě pod kon­t­ro­lou, pak Jonathan je zce­la mimo jakou­ko­liv kon­t­ro­lu, nemá žád­né hra­ni­ce. Ale z ani­mač­ní­ho hle­dis­ka musel na plát­ně půso­bit stej­ně inten­ziv­ně – vytvá­ře­li jsme ho pod­le osob­nos­ti Andyho Samberga, jeho dabé­ra, a prá­vě jeho hlas a výkon nám pomoh­ly defi­no­vat, kým tato posta­va je,“ říká Tartakovsky.

Frankensteina vytvo­řil Carter Goodrich. „Stvořil obří posta­vu s obrov­ský­mi bota­mi. Ožila před námi gigan­tic­ká figu­ra plná vlíd­nos­ti a zra­ni­tel­nos­ti – tako­vé­ho Frankensteina jsem ješ­tě nikdy nevi­dě­la,“ při­zná­vá Murdocca.

„Museli jste ho ihned poznat, ale sou­čas­ně jsme ho chtě­li vytvo­řit tako­vé­ho, aby byl poně­kud jiný, než bys­te oče­ká­va­li,“ říká Goodrich. „Nalezli jsme poně­kud odliš­ný pří­stup, se kte­rým jsme moh­li pra­co­vat. Jde tu o jeho základ­ní silu­e­tu, objem, ale sou­čas­ně o osob­nost jako tako­vou – je to milý chla­pík, kte­rý s něčím boju­je.“

Goodrich byl také zod­po­věd­ný za návrh Griffina – kte­rý je zce­la nevi­di­tel­ný, až na své brý­le. A inspi­ra­ci nemu­sel Goodrich hle­dat dale­ko – našel ji nece­lé dva cen­ti­me­t­ry dale­ko, pro­to­že Griffinovy brý­le vytvo­řil pod­le těch vlast­ních.

Třetím čle­nem týmu, zod­po­věd­né­ho za tvor­bu postav, je Carlos Grangel, kte­rý, jak pro­hla­šu­je Murdocca, má poměr­ně netra­dič­ní pre­fe­ren­ce, co se umě­lec­kých mate­ri­á­lů týče. „Poslali jsme mu mai­lem seznam postav, o kte­ré se měl poku­sit, a on nám jejich náčrt­ky poslal na kra­bi­cích od cere­á­lií,“ vzpo­mí­ná Murdocca. „V jeho stu­diu ve Španělsku všich­ni mají povin­nost nosit mu sta­ré kra­bi­ce od cere­á­lií, roz­tr­hat je a on na ně zevnitř kres­lí. Pracuje s nimi ve vrst­vách a pak to celé dává dohro­ma­dy – má v tom jaký­si bláz­ni­vý sys­tém a já ho ani v nejmen­ším nechá­pu, ale výsle­dek je neu­vě­ři­tel­ný.“

Proč zrov­na kra­bi­ce od cere­á­lií? „Mám rád jejich pati­nu, jejich bar­vy,“ říká. „Když mám před sebou čis­tý list papí­ru, nevím, co mám kres­lit, kde začít. Barvy mi pomá­ha­jí. Nemluvě o tom, že když udě­lám náčr­tek na prázd­nou kra­bi­ci, tedy před­mět, kte­rý byl stej­ně urče­ný do odpa­du, tak pokud se mi návrh nepo­ve­de, je to jed­no, pros­tě ho můžu bez výči­tek zaho­dit a začít zno­vu.“

Jedním z jeho nej­zá­sad­něj­ších pří­no­sů byl návrh mumie Murrayho. „Než se na něm začal podí­let Carlos, před­sta­vo­val jsem si Murrayho jako kla­sic­kou mumii, pohublou a malou, a měli jsme ho tak v plá­nu do fil­mu zakom­po­no­vat, ale pak nám Carlos poslal obří­ho a kula­té­ho Murrayho,“ vysvět­lu­je Murdocca. „Jeho návrhy a pózy byly úžas­né. Má malé nohy a ruce, ale je veli­ce expre­siv­ní. Tenhle nápad jsme zkrát­ka muse­li vyu­žít.“

            „Mohli jsme stvo­řit obtloustlou mumii, kte­rá se napros­to liší od běž­ných zvyk­los­tí,“ říká Grangel. „Měli jsme mož­nost pojmout tuhle posta­vu nějak zce­la nová­tor­sky a zábav­ně, stvo­řit mumii pro dal­ší gene­ra­ci.“

Grangel také navr­hl celou řadu ved­lej­ších postav, mimo jiné čaro­děj­nic­ké pokoj­ské, bez­hla­vé­ho řidi­če a hudeb­ní kost­liv­ce. „Protože pochá­zím ze Španělska, mám pově­do­mí o mexic­kých tra­di­cích a líbí se mi úžas­né kres­by a posta­vič­ky, sou­vi­se­jí­cí se svát­kem mrtvých,“ říká. „Toužil jsem po mož­nos­ti se na tuhle kul­tu­ru odká­zat a vzdát jí hold. Studoval jsem ji, jak to jen bylo mož­né, a sehnal jsem si co nej­ví­ce refe­renč­ních obráz­ků. Měl jsem pocit, že je to veli­ce zábav­né a napros­to odliš­né.“

Když byly posta­vy vytvo­ře­ny, ujal se výtvar­né strán­ky fil­mu samot­né­ho Marcelo Vignali. „Hotel v mno­ha ohle­dech zastu­pu­je roli váž­né­ho člo­vě­ka, kte­rý kon­tras­tu­je s ostat­ní­mi legrač­ní­mi posta­va­mi,“ sou­dí.

Přesto se našly pří­le­ži­tos­ti, jak hotel samot­ný do humo­ru zapo­jit. „V mno­ha sta­rých horo­ro­vých fil­mech se pou­ží­va­jí veli­ce tea­trál­ní osvět­lo­va­cí efek­ty. Řekli jsme si, že něco tako­vé­ho chce­me ve fil­mu mít také, ale jako kome­di­ál­ní prvek, niko­liv stra­ši­del­ný.“

Tvorba výtvar­né strán­ky byla veli­ce nároč­nou zále­ži­tos­tí, jako v pří­pa­dě kte­ré­ho­ko­liv ani­mo­va­né­ho fil­mu. Vignali si je vědom toho, že ji při­tom vět­ši­na divá­ků nedo­ká­že plně doce­nit. „Na ani­mo­va­ném fil­mu je pozo­ru­hod­né to, že si divá­ci patr­ně tak úpl­ně neu­vě­do­mu­jí, že v něm musí­te vytvo­řit sku­teč­ně napros­to vše. U hra­né­ho fil­mu mohou jeho tvůr­ci vyu­žít exte­ri­é­rů, kte­ré již někde exis­tu­jí. Ale v pří­pa­dě ani­mo­va­né­ho musí­me od zákla­du stvo­řit napros­to vše – až do tako­vých detai­lů, jaký­mi je počet zrnek pra­chu ve vzdu­chu,“ svě­řu­je se. „Jakou hloub­ku ost­ros­ti chce­me, kolik svět­la se má posta­vě odrá­žet do tvá­ře? Musíme zvá­žit kaž­dou drob­nost.“

Vignali míní, že nej­vět­ší výzvou a sou­čas­ně nej­vět­ším úspě­chem byla tvor­ba hote­lo­vé recep­ce. „Navrhoval jsem už celou řadu loka­cí a tahle je roz­hod­ně nej­vět­ší, jakou jsem kdy vytvá­řel,“ tvr­dí. „Na dél­ku měří přes 50 met­rů. Recepce samot­ná při­po­mí­na­la tvor­bu celé ves­ni­ce, pro­to­že jsou zdi roz­dě­le­né slou­py a kaž­dá z jed­not­li­vých čás­tí má něja­ký spe­ci­fic­ký prvek – oblou­ky, okna, dveř­ní zárub­ně, krb, dokon­ce i obří var­ha­ny. Nejprve jsem vytvo­řil půdo­rys, pak tepr­ve dopl­nil tře­tí roz­měr. Ve finá­le jsme pra­co­va­li tak, jako bychom vytvá­ře­li kuli­sy pro hra­ný film, s odní­ma­tel­ný­mi stě­na­mi – takřka jako dome­ček pro panen­ky – aby divák měl mož­nost nahléd­nout do všech kou­tů. Byly to doslo­va mon­stróz­ní kuli­sy. Pak jsme samo­zřej­mě muse­li vytvo­řit doplň­ky, muse­li jsme vědět, zda je krb vyba­ven sto­ja­nem na pole­na, kolik svět­la do míst­nos­ti vrhá, kam pově­sit tapi­sé­rie, a dokon­ce i kam umís­tit pukli­ny na zdech. Byl to ohrom­ně nároč­ný úkol.“

Hlavní ani­má­tor James Crossley dohlí­žel ve spo­leč­nos­ti Sony Pictures Imageworks na prá­ci více než 90 ani­má­to­rů, kte­ří byli pově­ře­ni úko­lem vdech­nout posta­vám život. Crossley pro­hla­šu­je, že pře­vést Tartakovskyho před­sta­vy do 3D počí­ta­čo­vé ani­ma­ce bylo veli­ce nároč­né, ale nako­nec se to vypla­ti­lo. „Genndy je zvyk­lý na ruč­ní ani­ma­ci. Když jsme se setka­li, hovo­ři­li jsme spo­lu o úžas­né ener­gii, návr­zích a kari­ka­tu­rách, kte­ré je ve svě­tě ruč­ní ani­ma­ce mož­né rea­li­zo­vat, a o tom, jak bychom je moh­li pou­žít v ani­ma­ci počí­ta­čo­vé,“ říká.

Aby toho bylo mož­né dosáh­nout, bylo tře­ba ani­má­to­ry nau­čit pra­co­vat odliš­ným způ­so­bem, než na jaký byli zvyklí. Obvykle se počí­ta­čo­vá ani­ma­ce sou­stře­dí na to, co je fyzic­ky mož­né ve sku­teč­ném svě­tě, ale v pří­pa­dě Hotelu Transylvánie je mož­né coko­liv. „Museli jsme igno­ro­vat ome­ze­ní toho, co je rea­li­zo­va­tel­né ve sku­teč­nos­ti – chtě­li jsme, aby film byl zábav­ný a půso­bil zce­la jiným sty­lem,“ svě­řu­je se Crossley. „Můžeme tu mít posta­vu, kte­rá poska­ku­je před kame­rou sem a tam, udě­lá něja­kou šíle­nost a zce­la popře gra­vi­tač­ní záko­ny – to vše jsou obvykle v počí­ta­čo­vé ani­ma­ce zapo­vě­ze­né postu­py. Film je zalo­žen na kari­ka­tu­rách, mno­hem více než to, co je fyzic­ky mož­né, nás zají­ma­la výtvar­ná strán­ka a ener­gie. Pak, pokud bylo tře­ba, aby daná věc půso­bi­la uvě­ři­tel­ně­ji, jsme zvol­na při­dá­va­li zpět dal­ší prv­ky.“

V prů­bě­hu celé­ho pro­ce­su vzni­ku měl Tartakovsky hlav­ní slo­vo v tom, jaký styl kari­ka­tur chce ve fil­mu vidět. „Když Genndy pra­cu­je na sty­lu ani­ma­cí, v pod­sta­tě o fil­mu uva­žu­je jako o sérii 2D kre­seb, kte­rým ve 3D pro­sto­ru vdech­ne­me život,“ popi­su­je Michelle Murdocca. „Například když zva­žu­je­me něja­kou ani­ma­ci, sed­ne si Genndy k table­tu a sle­du­je ji a při­tom na table­tu kres­lí – vytvá­ří pózy, kte­ré budou pro ani­má­to­ry vodít­kem.“

Daniel Kramer ze spo­leč­nos­ti Sony Pictures Animation byl také klí­čo­vým čle­nem týmu, neboť zastá­val funk­ci vedou­cí­ho týmu vizu­ál­ních efek­tů. Kramer dohlí­žel na prá­ci zhru­ba 300 lidí, při­čemž měl na sta­ros­ti celá oddě­le­ní, zabý­va­jí­cí se ani­ma­cí oble­če­ní, vla­sů či efek­tů. Stejně jako v pří­pa­dě ostat­ních sou­čás­tí fil­mu ale bylo i v tom­to pří­pa­dě tře­ba uplat­nit zce­la nové postu­py. „Máme k dis­po­zi­ci simu­la­ce vla­sů a látek – soft­ware, kte­rý počí­ta­či umož­ňu­je pra­co­vat s jejich pohy­by a rea­lis­tic­ky je simu­lo­vat. Pokud vám lát­ka splý­vá z oblé­ho rame­ne, má samo­zřej­mě sama také oblý tvar,“ vysvět­lu­je Kramer. „Genndy je ale vel­kým pří­z­niv­cem ostře ohra­ni­če­ných linií. Zajímá ho pře­de­vším to, jak vypa­dá silu­e­ta posta­vy. Takže naše simu­la­ce neko­re­spon­du­jí s tím, jak chce posta­vy vykres­lo­vat on, ost­ré linie jsou pří­liš mír­né. Abychom to napra­vi­li, řeši­li jsme vše ruč­ně, sní­mek po sním­ku.“

„Pokud vám něja­ká posta­va doslo­va vystře­lí ze zábě­ru zrych­le­ním z nuly na sto kilo­me­t­rů v hodi­ně za dvě sekun­dy, není pří­liš leh­ké zaří­dit, aby se na ní udr­že­lo oble­če­ní,“ smě­je se.

Hotel Transylvánie je pre­zen­to­ván ve 3D a na celý pro­ces dohlí­žel odbor­ník na 3D fil­my Von Williams. „Nechtěli jsme, aby se jed­na­lo o pří­liš vtí­ra­vé 3D – spí­še aby celý záži­tek posou­va­lo někam dále, abys­te měli pocit, že se sku­teč­ně nachá­zí­te v hote­lu s Drakem a Mavis,“ pro­hla­šu­je.

Klíčovým úko­lem tak pro Williamse a jeho tým bylo zajis­tit, aby ani­mač­ní styl Hotelu Transylvánie půso­bil správ­ně i ve 3D. „Film je ani­mo­va­ný veli­ce zábav­ným a plo­chým gra­fic­kým sty­lem,“ říká. „Po tom Genndy tou­žil, ale sou­čas­ně byl veli­ce ote­vře­ný vyu­ži­tí 3D. Vlastně se ve fil­mu obje­vu­jí scé­ny, ve kte­rých nás sám pobí­zel, abychom 3D efekt zdů­raz­ni­li, abychom se ho nebá­li vyu­žít. Pracovat s ním na něčem tako­vém je vel­ká zába­va – tahle slož­ka tvor­by fil­mu ho oprav­du bavi­la.“

Williamsovou nej­ob­lí­be­něj­ší 3D sek­ven­cí je „sto­lo­vá scé­na“, ve kte­ré Drak a Jonathan pro­lé­tá­va­jí hote­lem na léta­jí­cích sto­lech. „V jed­nu chví­li se vše mění takřka v sur­fař­ský či ska­te­bo­ar­do­vý závod,“ popi­su­je. „Rychlý pohyb nám veli­ce pěk­ně demon­stru­je ani­ma­ci, krá­su a archi­tek­tu­ru hote­lu a také 3D – mys­lím, že to se bude líbit kaž­dé­mu.“

Na digi­tál­ní tvor­bu fil­mu dohlí­že­la kopro­du­cent­ka Lydia Bottegoni. Na ani­ma­cích se pra­co­va­lo para­lel­ně v domov­ských pro­sto­rách Sony Pictures Imageworks v Culver City v Kalifornii a ve van­cou­ver­ském stu­diu Imageworks. „Talent ani­má­to­rů z Culver City a z Vancouveru jsme doká­za­li oprav­du dob­ře vyu­žít,“ míní. „Měli jsme k dis­po­zi­ci přes 300 uměl­ců, z toho ve vrchol­ných fázích výro­by fil­mu 100 ani­má­to­rů. Největší výzvou při prá­ci s tak vel­kým týmem je udr­žet po tvůr­čí strán­ce pově­do­mí o zámě­rech reži­sé­ra – zajis­tit, aby všich­ni jas­ně chá­pa­li, čeho se Genndy sna­ží dosáh­nout, a také to, aby nedo­chá­ze­lo k neče­ka­ným změ­nám v cho­vá­ní postav. Genndy má s ani­ma­cí zku­še­nos­ti, tak­že chá­pe, jak spo­lu­pra­co­vat s ani­má­to­ry, a umí s nimi komu­ni­ko­vat pří­mo. Jednalo se o sku­teč­ně těs­nou spo­lu­prá­ci, navzdo­ry tomu, jak vel­ký tým se na fil­mu podí­lel.“