Joy Fielding – Špatná dcera

Zdravím všech­ny své báječ­né čte­ná­ře u nové­ho člán­ku!

Poslední dva týd­ny v čer­ven­ci jsem měla dovču, což jsem veli­ce uví­ta­la, pro­to­že jsem se těši­la na to množ­ství vol­na, kdy nebu­du muset nic dělat a budu se moci věno­vat blo­gu, čte­ní a svým akti­vi­tám. Musím říct, že ty dva týd­ny mi veli­ce pomoh­ly, odpo­či­nu­la jsem si oprav­du dost a taky jsem i něco pře­čet­la. Navíc jsem i s sebou měla note­book, tak­že jsem si moh­la jen tak večer, když zapa­da­lo slun­ce, sed­nout ven­ku s kávou, pus­tit se do psa­ní a při­tom poslou­chat jen tak zvu­ky oko­lo sebe.

Než jsem odje­la na dovču, byla jsem si pro záso­bu knih v knihov­ně. A pro­to­že Joy Fielding je cel­kem čas­to zmi­ňo­va­ná autor­ka ve face­boo­ko­vých dis­ku­zích, řek­la jsem si, že zku­sím sáh­nout zrov­na po jejích kni­hách, jest­li mě zaujme nebo ne. No a prv­ní kni­hou od této autor­ky, kte­rou jsem pře­čet­la byla Špatná dce­ra. A na tu se tu dnes spo­leč­ně podí­vá­me.

Autor: Joy Fielding
Počet stran: 351
Nakladatelství: Ikar
Rok vydá­ní: 2018
Série: /

Robin se po více než pěti letech, kdy spo­lu nepro­mlu­vi­ly ani slo­vo, zni­če­ho­nic ozve její sest­ra Melanie, aby jí sdě­li­la, že jejich otec, jeho dru­há mla­dá žena a dva­nác­ti­le­tá dcer­ka byli postře­le­ni při údaj­ném ozbro­je­ném vlou­pá­ní a jsou v nemoc­ni­ci v kri­tic­kém sta­vu. Robin je nuce­na vrá­tit se do nená­vi­dě­né­ho rod­né­ho malo­měs­ta, a pře­de­vším k sestře, kte­rá ji neví­tá s ote­vře­nou náru­čí a své nepřá­tel­ství k ní dává nevy­bí­ra­vě naje­vo.

Robin zjiš­ťu­je, že všich­ni z rodi­ny – bra­tr Alec, Melanie, její autis­tic­ký syn, a dokon­ce i Tara, otco­va dru­há man­žel­ka – mají co skrý­vat. Rodinná tragé­die i neu­jas­ně­ný vztah s jejím pří­te­lem v hlav­ní hrdin­ce zno­vu vyvo­la­jí panic­kou poru­chu, kte­ré se načas zba­vi­la. Postupem času zjiš­ťu­je, že si bude muset vybrat mezi lží, kte­ré by ráda uvě­ři­la, a prav­dou, jíž vůbec netou­ži­la znát.

Špatná dce­ra je moje prv­ní kni­ha od této autor­ky, a už na začá­tek mohu říct, že jsem neby­la zkla­ma­ná. Ačkoliv jsem na kni­hu vidě­la spous­ty spí­še nega­tiv­ních recen­zí, kte­ré zapří­či­ni­ly drob­ný strach z této kni­hy, tak sama za sebe musím říct, že kni­ha byla veli­ce dob­ře napsa­ná a napí­na­vá.

Autorka nás tu sezna­mu­je s hlav­ní hrdin­kou Robin, tera­pe­u­t­kou z L.A., kte­rá při­jíž­dí do malé­ho měs­teč­ka Red Bluff po tom, co jí její sest­ra zavo­lá, že jejich otec leží v nemoc­ni­ci postře­le­ný. Po tom, co Robin s nikým z rodi­ny nemlu­vi­la 5 let, při­jíž­dí znač­ně zne­po­ko­je­ná do rod­né­ho měs­teč­ka. Postupně se sna­ží při­jít na to, co se tak moh­lo stát, do toho se usta­vič­ně poště­ká­vá se svou sestrou Melanií, kte­rá nedo­ká­že udr­žet svo­ji pusu na uzdě a neu­stá­le trou­sí uště­pač­né poznám­ky na Robiino kon­to.

Ačkoliv byla kni­ha veli­ce dob­ře napsa­ná, zača­la bych nej­pr­ve nega­ti­vy, kte­ré jsem v kni­ze našla. Jednak mi vadi­ly zdlou­ha­vé pasá­že, kdy už jsem měla i ten­den­ci pře­ska­ko­vat řád­ky. Nevadí mi dlou­hé popi­sy nebo mono­lo­gy, ale když jed­na scé­na je roz­ta­ha­ná na 3 strán­ky a v pod­sta­tě se tam omí­lá to samé pořád doko­la, člo­vě­ka to začne po chví­li nudit. Naštěstí tak­to dlou­hých pasá­ží v kni­ze neby­lo moc, tak­že se to ve finá­le dalo cel­kem snést, jen bych byla rad­ši za méně nud­něj­ších pasá­ží.

Další věc, kte­rá mi v kni­ze vadi­la, byla kom­pli­ko­va­nost pří­pa­du. Jasně, thriller má být napí­na­vý až do kon­ce, ale zde mi to ke kon­ci při­šlo malič­ko zamo­ta­né a kom­pli­ko­va­né, autor­ka do toho od půl­ky pří­bě­hu mota­la jiné posta­vy, jiné posta­vy mota­la dohro­ma­dy vzta­ho­vě a tak, no pros­tě ke kon­ci jsem z toho měla hla­vu „v pej­ru“. Určitě by neuško­di­lo na té kom­pli­ko­va­nos­ti tro­chu ubrat a víc se zamě­řit na popis pří­pa­du.

Když se takhle s odstu­pem podí­vám na posta­vy, tak musím s poli­to­vá­ním kon­sta­to­vat, že mi nesed­la prak­tic­ky ani jed­na. Možná tak ješ­tě Robiin snou­be­nec Blake, ten ješ­tě ušel, ke kon­ci i Melanie. Samotná Robin mi při­šla tako­vá … ani nevím, jak to pořád­ně pojme­no­vat. Terapeutka, kte­rá trpí psy­chic­ký­mi ata­ka­mi je dost zají­ma­vá kom­bi­na­ce, říká se že dok­to­ři býva­jí těmi nej­hor­ší­mi paci­en­ty, ale zde mi Robin při­šla tako­vá moc uťá­plá, neu­mě­la pořád­ně niko­mu nic říct, zvlášť když jí Melanie, její sest­ra, chví­le­mi doslo­va urá­že­la. Dokážu si před­sta­vit, že měla Robin cel­kem pro­blém se ozvat, když má se sestrou tak špat­ný vztah, sama jsem si něčím podob­ným pro­šla, ale nechat se sebou takhle zame­tat?

Melanie, to je kapi­to­la sama o sobě. Sprostá a drž­ka­tá posta­va, kte­rá na nikom „nene­chá nit suchou“ (nemys­lím to tím, že by všech­ny pomlou­va­la a šíři­la nijak drby, ale je to myš­le­no tak, že se nebo­jí člo­vě­ku říct svůj názor do očí, ať je jaký­ko­liv) a doká­že člo­vě­ka pořád­ně ura­zit. Od dět­ství si nes­la v sobě zášť kvů­li sestře a při kaž­dé pří­le­ži­tos­ti se nezdrá­ha­la sestře pěk­ně zato­pit. Ve finá­le se z ní ale vyklu­ba­la cel­kem fajn posta­va. Ostatní posta­vy nebu­du moc komen­to­vat, abych tu něco nevy­spo­i­le­ro­va­la.

Kniha jako tako­vá byla fakt dob­rá, dob­ře napsa­ná, sama jsem pacha­te­le uhád­la jen chvil­ku před­tím, než to celé prasklo, a roz­hod­ně to není posled­ní kni­ha od této autor­ky. Píše veli­ce čti­vě a člo­vě­ka u pří­bě­hu oprav­du umí udr­žet.  Nebyl to top strop mezi thrille­ry, upřím­ně čet­la jsem i lep­ší, ale jako zají­ma­vá kni­ha na dva dny roz­hod­ně je.