Kristus znovu ukřižovaný - Nikos Kazantzakis

Načítám počet zob­ra­ze­ní...

Kazantzakise mám rád, jeho kni­hy obsa­hu­jí vel­mi věro­hod­ný popis řec­ké duše se vše­mi utr­pe­ní­mi, kte­rý­mi se tomu­to pozo­ru­ho­dé­mu náro­du udá­ly během sta­le­tí, záro­veň však i přes­ně popsa­ný naci­o­na­lis­mus smí­še­ný s nábo­žen­stvím a not­nou dáv­kou pokry­tec­tví a furi­an­ství. Když se tak pro­chá­zí­te po hradbách krét­ské­ho měs­ta Heraklion, kde je Kazantzakis pohřben (s církví totiž nebyl úpl­ně kama­rád a jeho pohřeb na hřbi­to­vě tak nepři­há­zel moc v úva­hu), tak si říká­te, že to vlast­ně není zase tak špat­né mís­to. Krásný výhled na moře a vítr ve vla­sech. Co více sym­bo­li­zu­je věč­nou řec­kou tou­hu po svo­bo­dě?

Ano, snad jen to výše zmí­ně­né nábo­žen­ství. To je obec­ně téma, kte­ré do vel­ké míry pro­stu­pu­je vět­ši­nu Kazantzakisových knih. Jednu ze svých vrchol­ným podob pak nabý­vá v romá­nu Kristus zno­vu ukři­žo­va­ný, což je pří­běh inspi­ro­va­ný novozá­kon­ním moti­vem zasa­ze­ný do řec­ké ves­ni­ce Lykovrisi, kte­rá se nachá­zí v dneš­ním Turecku. Je to ves­ni­ce sice v pod­sta­tě oblo­pe­na turec­kou vět­ši­nou, samot­né­mu Lykovrisi vlád­ne turec­ký šlech­tic, nicmé­ně ves sama je poměr­ně boha­tá a tam­ní oby­va­te­lé žijí v mate­ri­ál­ním bla­hoby­tu. Blíží se Velikonoce a míst­ní sta­ře­ši­no­vé plá­nu­jí uspo­řá­dat tako­vé diva­del­ní zpo­zob­ně­ní Kristova ukři­žo­vá­ní, do rolí klí­čo­vých osob bib­lic­ké­ho pří­bě­hu vybí­ra­jí růz­né ves­ni­ča­ny. V tu chví­li ale netu­ší, že osu­dy těch­to sou­se­dů se budou až nápad­ně podo­bat s nábo­žen­ský­mi moti­vy. Do vsi totiž při­chá­zí sku­pi­na řec­kých uprch­lí­ků, kte­ré Turci vyhna­li z jejich původ­ní ves­ni­ce...

„... nechá­vá­me mno­ho úrod­ných polí ležet ladem, pro­to­že nám nezbý­vá čas je skli­dit. Není to hřích? Dejme je uprch­lí­kům, aby je a polo­vi­nu skliz­ně zora­li a osi­li; ves­ni­ce si při­jde na své a hla­do­ví budou mít co jíst. Běda Lykovrisi, kte­rá jí dosy­ta a nesta­rá se o děti na Sarakině! Každá lid­ská bytost, kte­rou nechá­me umřít hla­dem u našich dve­ří, se nám celou vahou věší na krk a str­há­vá nás do pla­me­nů věč­né­ho zatra­ce­ní. Kolik je nás, obča­nů lyko­vriských? Takové dva tisí­ce. Na kaž­dou lid­skou bytost, kte­rá umře hla­dem na Sarakině, to zna­me­ná dva tisí­ce mrt­vol, kte­ré se kaž­dé­mu z nás pově­sí na krk. To bude­me mít věru čím se chlu­bit, až s tako­vým náhr­del­ní­kem před­stou­pí­me před Hospodina!“

Kazantzakis nazna­ču­je, že v dneš­ním svě­tě nee­xis­tu­je jed­na tvář Krista. Může mít kon­zer­va­tiv­ní podo­bu sta­rých pořád­ků (Kristus sám vybral kdo bude boha­tý a kdo chudý, nemá­me se pro­ti tomu bou­řit), může být milu­jí­cí oso­bou věč­ně nasta­vu­jí­cí svo­ji tvář, či také podo­bu naštva­né­ho člo­vě­ka, kte­ré­mu se děje drs­né pří­ko­ří. Každý si tak do Krista pro­jek­tu­je své vlast­ní hod­no­ty. Úplně mimo není ani názor, že kdy­by Ježíš zno­vu sestou­pil na ten­to svět, tak bude prav­dě­po­dob­ně ukři­žo­ván zno­vu. Zvěstovat lás­ku k bliž­ní­mu a osob­ní skrom­nost se pros­tě nevy­plá­cí (zejmé­na u lidí, kte­ří se mají tuze dob­ře).