Krotitelé duchů: Říše ledu

Po udá­los­tech v Summerville se rodi­na Spenglerových vra­cí tam, kde to všech­no zača­lo, tedy do legen­dár­ní hasič­ské sta­ni­ce v New Yorku, aby zde její čle­no­vé spo­ji­li síly s původ­ní­mi Krotiteli duchů. Ti mezi­tím vybu­do­va­li přís­ně taj­nou labo­ra­toř, jejímž úče­lem je posu­nout chy­tá­ní duchů na zce­la novou úro­veň. Když ale do naše­ho svě­ta pro­střed­nic­tvím sta­ro­by­lé­ho arte­fak­tu pro­nik­nou zlé síly, muse­jí novo­pe­če­ní Krotitelé duchů i sta­ří vete­rá­ni vyna­lo­žit veš­ke­ré úsi­lí na to, aby ochrá­ni­li svůj domov a zachrá­ni­li celý svět před pří­cho­dem nové doby ledo­vé....

 

Původní Krotitelé duchů do kin dora­zi­ly v roce 1984, na 40. výro­čí poté při­chá­zí zce­la nový film. Předchozí film s podti­tu­lem Odkaz byl věno­ván jed­no­mu z původ­ních kro­ti­te­lů Haroldu Ramisovi, nej­no­věj­ší film je poté věno­ván Ivanu Reitmanovi, reži­sé­ro­vi prv­ních dvou Krotitelů duchů. Tvůrčí tým poté zůstá­vá prak­tic­ky stej­ný. Jason Reitman se sice nevrá­til na post reži­sé­ra, opět ovšem sto­jí za scé­ná­řem spo­lu s Gilem Kenanem, kte­rý prá­vě po mlad­ším Reitmanovi pře­vzal režij­ní otě­že. Osvědčený tvůr­čí tým z minu­la zůstá­vá, i vzhle­dem k osla­vám výro­čí se poté nabí­zí opět sáz­ka na nos­tal­gii. Zvládá ovšem ta sama o sobě film táh­nout kupře­du?

Jak před­cho­zí film zvlá­dl fun­go­vat jako důstoj­ná pocta, už teh­dy se snad­no moh­la vyskyt­nout úva­ha nad tím, zda má vůbec něja­ký hlub­ší smy­sl v sérii pokra­čo­vat.  A zrov­na Říše ledu nasta­ve­ný skep­ti­cis­mus nikterak neu­leh­ču­je. Ani ten­to­krát nechy­bí spous­ta pomr­ká­vá­ní k původ­ním fil­mům, výsle­dek za pocho­du do jis­té míry půso­bí jako ztě­les­ně­ný fan ser­vi­ce. Nechybí návrat do iko­nic­ké knihov­ny, iko­nic­ké loka­ce a pře­de­vším i návrat více­mé­ně kaž­dé zná­mé tvá­ře z původ­ních fil­mů, kte­rá neze­mře­la a nebo neo­de­šla do herec­ké­ho důcho­du. Stará par­ta je ovšem ve výsled­ku pře­ci jen kra­pet do počtu, kdy vět­ší pro­stor dostá­va­jí posta­vy před­sta­ve­né minu­le. A nevy­hnu­tel­ně se uka­zu­je, že jsou posta­vy mno­hem méně sne­si­tel­né než­li posled­ně a jejich hloupé cho­vá­ní se za pocho­du těž­ším způ­so­bem ospra­vedl­ňu­je, zvláš­tě v pří­pa­dě, kdy jed­na z ústřed­ních postav má být i přes svůj mla­dist­vý věk tou nej­chytřej­ší.

Scénář je pře­kom­bi­no­va­ný men­ší­mi či vět­ší­mi pod­zá­plet­ka­mi.  Nesnesitelný Walter Peck v podá­ní Williama Athertona je Krotitelům duchům pořád osi­nou v záde­li, někdo se sna­ží být otcov­skou figu­rou, někdo trpí zdán­li­vým poci­tem méně­cen­nos­ti a navíc zaží­vá záliv poten­ci­o­nál­ní roman­ce s mrt­vou bytos­tí, do toho vše­ho se tu navíc obje­vu­je nový démon, kte­rý by mohl v rám­ci hroz­by mohl trumf­nout i Gozera. A do toho vše­ho se ve fil­mu obje­vu­jí ty odka­zy, kte­ré jsou už někdy vylo­že­ně na sílu, poku­sy o humor nefun­gu­jí a nových nápa­dů nako­nec není zase tolik. Po vzo­ru před­cho­zí­ho fil­mu chví­le­mi cel­kem fun­gu­jí poku­sy o horo­ro­vé momen­ty, ani těch ovšem není dost. Pocit, že by po vzo­ru původ­ních fil­mů došlo k ide­ál­ní­mu balan­co­vá­ní mezi kome­dií a dob­ro­druž­ným fil­mem s mys­te­ri­óz­ní­mi prv­ky, není ve fil­mu cítit ani na chví­li.

Celé to má své řeme­sl­né kva­li­ty, fun­gu­jí­cí tri­ky, do jis­té míry se to nějak sna­ží budo­vat myto­lo­gii a pra­co­vat s něja­ký­mi těmi nápa­dy, pře­ci jen je toho ovšem ve výsled­ku málo, ten svět jed­no­du­še půso­bí vyčer­pa­ně a rázem dává smy­sl, proč Bill Murray dlou­há léta nevi­děl v rea­li­za­ci dal­ších Krotitelů duchů smy­sl (fakt, že Murray po celou dobu ve fil­mu půso­bí nesku­teč­ně znudě­ně, je dal­ší smut­ný fakt). Kenan a Reitman sice minu­le doda­li sluš­nou poctu původ­ním fil­mům a odka­zu Harolda Ramise, ten­to­krá­te ovšem defi­ni­tiv­ně pro­je­vu­jí, že návrat k této sérii nedá­vá v brz­kých letech dva­krát vel­ký smy­sl. Koncept už nyní půso­bí nesku­teč­ně vyčer­pa­ně.

 

Chemie sta­ré gar­dy je sice v souč­tu po čer­tech málo, přes­to jis­tě pat­ří mezi kla­dy fil­mu. Postavy z nové gene­ra­ce díky tomu fil­mu půso­bí méně zají­ma­vě, jejich pří­tom­nost je někdy až zvlášt­ní a stej­ně tak scé­nář, kte­rý se sna­ží dát posta­vám něja­kým pro­stor (lin­ka jed­né posta­vy je v pod­sta­tě pou­ze k fak­tu, aby mohl být sou­čás­tí pří­bě­hu i jeden iko­nic­ký duch zná­mý napříč sérií). Postav je ve finá­le pří­liš, nej­vý­raz­něj­ší z nováč­ků je Nadeem v podá­ní Kumaila Nanjianiho, kdy sice ani Nanjiani nezvlád­ne fil­mu dodat něja­kou úžas­nou vár­ku humo­ru, mini­mál­ně je ovšem jeho posta­va tou posta­vou, kte­rá jde v rám­ci toho­to fil­mu nějak popsat a má něco co se dá nazvat smys­lu­pl­ným vývo­jem. V jiných pří­pa­dech jed­no­du­še nesta­čí, že je někdo úmy­sl­ně sty­li­zo­ván do podo­by Spenglera a někdo se sna­ží být důstoj­nou náhra­dou za Louise v podá­ní Ricka Moranise.

Před prak­tic­ký­mi efek­ty tak nějak dle oče­ká­vá­ní dostá­va­jí před­nost spí­še digi­tál­ní efek­ty, kdy je to vidět i v podo­bě ústřed­ní­ho zla, pře­ci jen ovšem potě­ší chví­le­mi ta atmo­sfé­ra, kte­rá se zvlá­dá při­blí­žit té z původ­ních fil­mů. Háček spo­čí­vá v tom, že se i přes sna­hu nikdy nezvlád­ne ten správ­ný pocit vyje­vit, jde pořád o zvlášt­ní pokus o moder­ní bloc­kbus­ter, kte­rý má být pořád pře­de­vším něja­kou for­mou pocty. Do vel­ké míry přes­to i ten­to­krát dochá­zí na sáz­ku na jis­to­tu, kte­rá nezvlá­dá řeme­sl­nou solid­nos­tí ura­zit,  záro­veň ovšem pře­ci jen uka­zu­je, že na něja­kou vět­ší inven­ci a kre­a­ti­vi­tu už zřej­mě v rám­ci této znač­ky není pro­stor. Největším plu­sem, kte­rý film dodá­vá, je totiž fakt, že při závě­reč­ných titul­kách dojde k utvr­ze­ní, že jsou Ghostbusters od Raye Parkera Jr. pořád výteč­nou pís­ní (i když se její text sna­ží tvůr­ci kra­pet boles­ti­vým způ­so­bem zasa­dit do samot­né­ho fil­mu). To ovšem samo o sobě není tolik revo­luč­ní zjiš­tě­ní. Z jed­not­li­vých díl­ků celé­ho fil­mu by při­tom dost mož­ná šlo vysta­vět něja­ký zají­ma­věj­ší film. Jakmile se ovšem vše zhus­tí dohro­ma­dy, pří­tom­nost někte­rých navrá­ti­vších postav je odů­vod­ně­na kra­pet pra­zvlášt­ně a dojde na fan ser­vi­ce hra­ni­čí se sne­si­tel­nos­tí, vznik­ne o kra­pet slab­ší osla­va Krotitelů duchů, než­li ta, kte­rá dora­zi­la v podo­bě Odkazu. Líbil se film Ivanu Reitmanovi? V jis­tých drob­nos­tech nej­spíš jis­tě ano. Zvládá Říše ledu odů­vod­nit, aby dochá­ze­lo k pra­vi­del­ným návra­tům této znač­ky? Spíše niko­liv.

 

Gil Kenan by měl do budouc­na hned něko­lik nápa­dů, jeho Říše ledu ovšem nena­zna­ču­je, proč by Krotitelé duchů měla být jed­nou z rele­vant­ních holly­wo­od­ských zna­ček budou­cích let. Jak je výskyt sta­ré gar­dy milý i přes vylo­že­ně una­ve­né­ho Billa Murrayho a jak se při sle­do­vá­ní pořád sem tam vra­cí vzpo­mín­ky na původ­ní fil­my, pořád se úpl­ně nevy­tra­tí pocit, že celá ta osla­va znač­ky fun­go­va­la posled­ně lépe. Neurážející řemes­lo sice ze záko­ni­tos­ti neu­ra­zí a výsle­dek roz­hod­ně nepů­so­bí odbi­tým způ­so­bem, přes­to se uka­zu­je, že kon­cept Krotitelů duchů mini­mál­ně v pří­pa­dě posled­ní­ho fil­mu mele z posled­ní­ho. A těž­ce se dá věřit tomu, že by v budou­cích letech při­šlo něco, co by doká­za­lo dát znač­ce novou duši....

 

---

50 %

---