Český fantasy horor Krvavý Johann je lacinou brakovou podívanou, jehož tvůrci jsou žánrovými fanoušky, kteří mají v oblibě nízkorozpočtové hororové komedie a krvavé splattery z 80. let a rozhodli se natočit něco podobného v českých reáliích. Režisérem a scenáristou snímku je celovečerně debutující filmař Jakub Krumpoch, jenž jeho námět spletl dohromady z několika dosud nepublikovaných povídek spisovatelů Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňové, kteří se specializují na českou literární fantasy tvorbu, a dal jim jednotící rámec volně navazující na legendu o Faustovi, jak ji popsal ve svém díle J.W. Goethe.
Photo © Orbis Pictures / MOVIE FACTORY s.r.o. |
Postavy známé z faustovského mýtu snímek oživuje v současné Praze. Zničehonic se ve městě objeví přízrak úlisného Mefistofela, převtělí se do náhodného taxikáře (Jan Dolanský) a dojde k Faustovu domu na Karlově náměstí. Tam v jeho sklepení způsobí výbuch, který zabije školní exkurzi a probudí zpět k životu po staletích prokletí Johanna Fausta (Marek Holý), jenž se vydá na cestu pomsty za svou kdysi milovanou Markétou, která onehdy jemu na zlost utopila jejich dceru Helenu. Markétě (Věra Janků, po omlazení ve druhé polovině filmu Lenka Vlasáková) je tou dobou již přes 500 let, ale stále žije v Praze, neb disponuje nadpřirozenými schopnostmi, které jí umožňují ovládat telekinezi a omlazovat se pomocí vysávání životní energie z těl jiných lidí (které kvůli tomu musí zabít).
Explozi v podzemí přežije středoškolačka Helena (Martina Babišová), která je ve skutečnosti onou domněle zemřelou dcerou Fausta a Markéty (ale neví o tom!!), přičemž disponuje stejnými schopnostmi jako Markéta a také je zhruba 500 let stará. Kromě ní výbuch přežije též její učitelka Jana (Jana Bernášková), z níž se stane nemrtvá bestie požírající syrové maso, což poněkud znejistí jejího manžela (Roman Zach), jenž shodou okolností pracuje též na Karlově náměstí jako doktor v tamní nemocnici. Faust se mezitím seznámí s dvojicí prostitutek (které ztvárnily pornoherečky), udělá z nich upírky a začne s jejich pomocí budovat armádu nemrtvých…
Photo © Orbis Pictures / MOVIE FACTORY s.r.o. |
V celém filmu a jeho punkové estetice dělané na koleni pomocí minimálních prostředků lze jednoznačně vysledovat mnoho vlivů odkoukaných z jiných kinematografických děl, jež tvůrcům Krvavého Johanna zřejmě posloužily jako inspirační vzory. Vzpomenout si lze na ranou tvorbu Sama Raimiho či Petera Jacksona nebo skoro na cokoli od studia Troma, které na laciných, nechutných, nevkusných a krvavých bracích vystavělo svou pověst. Krvavý Johann letmo připomene i grindhouse počiny Quentina Tarantina a Roberta Rodrigueze, spoustu béčkových hororů se zombies a v jedné jeho scéně je dokonce přímý parodický odkaz na Terminátora.
Problém je, že na rozdíl od zmíněných zahraničních vzorů neměli tvůrci Krvavého Johanna dost filmařského talentu, kreativních nápadů či schopností na to, aby realizace jejich vizí působily stylově, efektně a zábavně. Výsledkem je pouze ultra-laciná céčková slátanina s parametry amatérského filmu natočeného několika nadšenci. Financí nebylo dost ani na filmové svícení, natožpak na možnost natáčet jakékoli akční či davové scény. Vrcholem filmové výpravy jsou tudíž umělé uřezané končetiny a jedna scéna, v níž jde asi tucet krvavě namaskovaných komparzistů několik vteřin po (liduprázdném) Václavském náměstí. Dva nebo tři minimalistické digitální triky to moc nevylepší. Tomu odpovídá i „velkolepé“ finále, v němž se schyluje k epické bitvě, postavy se dušují, že stejně jako před půl tisíciletím zase srovnají polovinu města se zemí, ale v podstatě celé jejich střetnutí skončí během ani ne minuty jedním píchnutím nožem.
Photo © Orbis Pictures / MOVIE FACTORY s.r.o. |
Herecké výkony jsou často mimořádně toporné a prosté jakékoli obličejové mimiky, což se týká i většiny protagonistů hlavních postav. V kontrastu k nim jsou zas maniakálně přehnané herecké excesy některých vedlejších figur (Mefistofeles, upírky). Příběh se rozpadá do nepříliš provázaných epizodek prokládaných výplňovými záběry. Mdlé a na logiku rezignující vyprávění přeskakuje mezi několika souběžnými příběhovými liniemi, které se zásadně liší ve svém tónu – pasáže s Markétou a Helenou se snaží být strašlivě seriózní a osudové, scény s Faustem a jeho ochočenými lascivními upírkami likvidujícími návštěvníky nočního sado-maso klubu alespoň pracují s nějakou hororovou nadsázkou a vedlejší linie sledující snahu dvou panikařících doktorů zbavit se mrtvoly, aby je u toho nechytila policie, je pro změnu jak z černé komedie. V Krvavém Johannovi je zcela běžné, když na scénu brutálního masakru, jehož polonahé aktérky se potírají cizí krví a navzájem se u toho eroticky olizují, navazuje scéna jak vystřižená z epizody seriálu Ulice, v níž se na chodbě v mezipatře potkají dva sousedi a vedou dialog o tom, proč byl jeden z nich se svým dítětem na procházce.
Na Krvavém Johannovi je tak znát snaha vytvořit něco podobného, co nabídl před dvaceti lety Choking Hazard (který sám o sobě také nebyl nic moc). Výsledný produkt ale nemá příliš daleko ani k jiným nechtěně směšným, scenáristicky chabým a realizačně po všech stránkách nezdařeným pokusům o temnější žánrové počiny z méně dávné doby, jako byly např. Labyrint s Lucií Vondráčkovou, Daria s Jaromírem Noskem nebo horor Isabel o ostravských upírech. Důrazem na exploatační rovinu skrze záběry na pražské ulice, v nichž kromě bezdomovců, prostitutek a opilé mládeže skoro nepotkáte nikoho jiného, má Krvavý Johann blízko i k příšernému thrilleru natočenému na mobilní telefon Město. Lepší je jen v tom ohledu, že na rozdíl od něj nabízí i nějaké žánrové atrakce, na nichž si příznivci hororů (nebo spíše hororových komedií, protože napětí nebo strašidelnou atmosféru v Krvavém Johannovi nenajdete) mohou alespoň trochu smlsnout.
Photo © Orbis Pictures / MOVIE FACTORY s.r.o. |
Je možné, že někteří diváci si Krvavého Johanna užijí jako guilty-pleasure, tedy jako zážitek, který je pobaví (byť třeba i svou mizernou kvalitou), ačkoli se za to nejspíš budou trochu stydět. Kromě toho je vždy povzbuzující, když se v kinech objeví nějaký nový pokus o prosazení filmového žánru, jenž se v kontextu české kinematografie vyskytuje jen sporadicky. A fandit tvůrcům takových počinů není od věci. Ale takhle tedy opravdu ne.
Nejnovější komentáře