Le Havre

„Zázraky se dějí.“

Marcel Marx, sta­rý čis­tič bot, žije skrom­ně, ale spo­ko­je­ně s milo­va­nou man­žel­kou Arletty v chudé čtvr­ti na okra­ji Le Havru. Jednoho dne se setká s tři­nác­ti­le­tým Idrissou, uprch­lí­kem, kte­rý mís­to v Londýně skon­čil ve fran­couz­ském pří­sta­vu. Marcel nevá­há a s pomo­cí svých přá­tel je odhod­lán pře­ko­nat kaž­dou pře­káž­ku, aby chlap­ci pomohl unik­nout poli­cii a násled­né depor­ta­ci a dostat se do Anglie k mat­ce.

Proč o pří­bě­hu, ve kte­rém jsou na sebe lidé hod­ní a pomá­ha­jí si, hovo­ří­me jako o pohád­ce?

Le Havre je posmut­ně­lou pohád­kou i hře­ji­vým huma­nis­tic­kým podo­ben­stvím. Dojemný, las­ka­vý a vizu­ál­ně pře­krás­ný pří­běh s jem­ným iro­nic­kým humo­rem, nená­sil­ným soci­ál­ním posel­stvím, pro­myš­le­nou sym­bo­li­kou, pre­ciz­ní fran­couz­šti­nou, psím pro­ta­go­nis­tou, uve­de­ným v titul­cích (Laïka) a retro kuli­sa­mi ze sta­rých sním­ků země gal­ské­ho kohou­ta. Viděla jsem za svůj život stov­ky fil­mů, a ten­to pova­žu­ji za jeden z nej­krás­něj­ších vůbec.

Nepamatuji si, že by mě někte­rý film dojí­mal už od titul­ků. Snad jen Dva muži ve měs­tě, ale to je dané tím, že obsah dob­ře znám, a už na začát­ku vím, co při­jde. Také si nevzpo­mí­nám, že bych o pro­ble­ma­ti­ce imi­gran­tů sly­še­la jinak než v kon­tex­tu afric­kých při­stě­ho­val­ců do Itálie nebo odli­vu nepři­způ­so­bi­vých z Čech do ang­lo­fon­ních zemí. Le Havre se nepo­kou­ší řešit poli­tic­ké otáz­ky, ani nenu­tí divá­ka defi­no­vat vlast­ní názor na ten­to pro­blém. Koneckonců ani Marcel, ústřed­ní posta­va toho­to lyric­ké­ho pří­bě­hu, žád­ný kon­krét­ní názor na při­stě­ho­val­ce nemá. Občas si o nich pře­čte titu­lek v novi­nách, kte­ré si jeho zákaz­ní­ci čtou, zatím­co on jim leští boty, občas zaslech­ne z tele­vi­ze zprá­vu o repre­sích, ale jeho živo­ta se to nijak netý­ká. Až když se jed­nou usa­dí na scho­dech v pří­sta­viš­ti, aby sně­dl svůj chudý oběd, uvi­dí ve vodě mla­dé­ho chlap­ce. Idrissa je sám, hla­do­vý a na útě­ku a Marcel se neroz­mýš­lí ani chví­li a roz­hod­ne se mu pomo­ci. Nefilozofuje, nezva­žu­je mož­né důsled­ky, nevá­há. Jedná.

Postava Marcela je pro­to­ty­pem oby­čej­né­ho člo­vě­ka, bez jak­ko­li pejo­ra­tiv­ní­ho zabar­ve­ní toho slo­va. O jeho bohém­ské minu­los­ti se dozví­me jen pro­střed­nic­tvím něko­li­ka nará­žek, on sám se ale sou­stře­dí pou­ze na pří­tom­nost. Pro chro­nic­ky nespo­ko­je­né­ho čes­ké­ho člo­vě­ka má Marcel jis­tou auru nesku­teč­na jen tím, že je oči­vid­ně vyrov­na­ný s kva­li­tou své­ho živo­ta, se stá­řím, chu­do­bou i poni­žu­jí­cím zaměst­ná­ním, a že je šťas­ten ve svém skrom­ném domeč­ku, se svou fen­kou Laïkou (kte­rou pozdra­ví, když při­jde domů 🙂 i se svou nea­trak­tiv­ní, zato odda­nou a peču­jí­cí ženou Arletty. Nedělá mu vrás­ky, že musí obra­cet kaž­dý cent, že sou­sed­ním obchod­níč­kům dlu­ží za základ­ní potra­vi­ny a že musí obědvat ome­le­tu z jed­no­ho vej­ce a malou sklen­ku čer­ve­né­ho, zatím­co jiní do sebe lijí Domaine de Courbissac, roč­ník 2005. Starosti mu nasta­nou až ve chví­li, kdy je Arletty hospi­ta­li­zo­vá­na s „extrém­ně nezhoub­ným“ nádo­rem, on ve svém domě ukry­je ile­gál­ní­ho imi­gran­ta a poli­cie mu začne šla­pat na paty. Ani v této situ­a­ci ale neza­vá­há. Marcel je zkrát­ka člo­věk, kte­rý instink­tiv­ně dělá správ­né věci. Kdybych nevě­dě­la, že tako­ví lidé sku­teč­ně exis­tu­jí, asi bych se nyní roze­psa­la o fil­mař­ské fik­ci a uto­pii – ale já to vím. Jedním tako­vým člo­vě­kem je můj děde­ček.

Marcelův malý svět se ve chví­li kri­ze semkne kolem ohro­že­né­ho chlap­ce i jeho ochrán­ce. Stárnoucí lidé, kte­ří nema­jí v živo­tě mno­ho rados­tí a jejichž živo­ty jsou z vněj­ší­ho pohle­du rutin­ní, omše­lé a bez­ob­saž­né, pro­je­ví pří­klad­nou soli­da­ri­tu s jedin­cem, kte­ré­ho ohro­žu­je stát­ní apa­rát. O poli­ti­ce se tu neho­vo­ří, ale poin­ta je jas­ná: sebe­obě­to­vá­ní, souná­le­ži­tost a přá­tel­ství jsou vět­ší­mi a trva­lej­ší­mi hod­no­ta­mi než posluš­nost záko­nů a vlád­ní moci.

Le Havre není doku­men­tár­ní son­dou do soci­ál­ních pro­blé­mů spo­leč­nos­ti. V někte­rých recen­zích mu byla vytý­ká­na „přesty­li­zo­va­nost“, „až nelid­ská lid­skost“ (to exis­tu­je?) nebo „pří­liš­ný pozi­ti­vis­mus“. Ano, pro divá­ka zvyk­lé­ho na sním­ky o mla­dých, krás­ných a sil­ných jedin­cích může být jed­no­du­chý pří­běh stár­nou­cích lidí nestra­vi­tel­ným, idea inten­ziv­ní sou­sed­ské soudrž­nos­ti nere­ál­ná, a neso­bec­kost a věr­ná lás­ka jen prázd­ný­mi pojmy. Takovým lidem není Le Havre určen a mož­ná jim ani není pomo­ci.

Je zkrát­ka tře­ba hned s úvod­ní­mi titul­ky rezig­no­vat na své poli­tic­ké názo­ry, zatrpk­lost a zkla­má­ní ze sou­čas­né spo­leč­nos­ti a její­ho vývo­je, i na vlast­ní před­sta­vy o tom­to fil­mu, a bez před­sud­ků při­stou­pit na Kaurismäkiho hru. Pak si tepr­ve divák může vychut­nat stříd­mě dáv­ko­va­ný čer­ný humor (extrém­ně sym­pa­tic­ký hrdi­na se jme­nu­je Marx, komi­sař, občas sti­že­ný selek­tiv­ní zra­ko­vou vadou je pří­jme­ním Monet), pře­nád­her­nou vizu­ál­ní strán­ku (pře­de­vším barev­né kon­tras­ty azu­ro­vé, žlu­té a čer­ve­né), nos­tal­gic­ké při­po­mín­ky sta­ré fran­couz­ské ško­ly (komi­sař má baloňák a klo­bouk!), jem­nou para­le­lu s naši­mi země­pis­ný­mi šíř­ka­mi (posta­va Malého Boba jako­by z oka vypadla Václavu Neckářovi, kte­rý v sou­čas­nos­ti zaží­vá podob­ný come­back), mini­ma­lis­tic­ké a doko­na­le při­ro­ze­né herec­tví všech pro­ta­go­nis­tů a něž­ně poe­tic­ký závěr. Po tako­vém fil­mu má člo­věk najed­nou v duši pokoj, má chuť být na lidi kolem sebe hod­ný, má zase chuť žít.

---

Komedie/Drama

Finsko/Francie/Německo 2011

Režie: Aki Kaurismäki

Hrají: André Wilms, Jean-Pierre Darroussin, Kati Outinen, Blondin Miguel, Elina Salo, Evelyne Didi, Pierre Étaix, Jean-Pierre Léaud, Laïka, Ilkka Koivula

---

---

---