Aladin (Aladdin) – Recenze – 60%

Neuběhly ani dva měsí­ce od pre­mi­é­ry fil­mu Dumbo a do kin při­chá­zí dal­ší Disneyho hra­ná pře­dě­láv­ka jiné z jeho ani­mo­va­ných kla­sik – ten­to­krát při­šel na řadu Aladinz roku 1992. Příběh o pros­tém zlo­dě­jíč­ko­vi se zla­tým srd­cem a arab­ské prin­cezně, jejichž živo­ty zamí­chá nález kou­zel­né lam­py a vyvo­lá­ní Džina garan­tu­jí­cí­ho spl­ně­ní tří přá­ní, reží­ro­val Guy Ritchie, kte­rý svou kari­é­ru zapo­čal natá­če­ním komediálně-kriminálních gan­gs­te­rek, jimiž byly sním­ky Sbal pra­chy a vypad­ni či Podfu(c)k, a v posled­ní době se i díky fil­mům Sherlock Holmes nebo Král Artuš: Legenda o meči dočkal pověs­ti nová­to­ra, obo­ha­cu­jí­cí­ho námě­ty zaži­tých pří­bě­hů o moder­ní a ori­gi­nál­ní poje­tí.

Nový Aladin je také zmo­der­ni­zo­va­ný a své­byt­ně poja­tý, leč nelze tvr­dit, že by byl v něčem výraz­něj­ší než Disneyho hra­né ver­ze Alenky v říši divů, Knihy džun­glí či Krásky a zví­ře­te. Spíše jde o pro­dukt vytvo­ře­ný dle před­stav Disneyho pro­du­cen­tů o výprav­né, náklad­né a barva­mi hýří­cí fil­mo­vé rodin­né zába­vě vytvo­ře­né v sou­la­du se sou­čas­ný­mi divác­ký­mi náro­ky, v němž je oso­bi­tý ruko­pis Guye Ritchieho snad až na dvě par­kou­ro­vé honič­ky v uli­cích fik­tiv­ní­ho měs­ta Agrabah prak­tic­ky nezna­tel­ný. Celková kon­cep­ce fil­mu je navíc poně­kud nesou­ro­dá a ovliv­ně­ná vším mož­ným – děj se ode­hrá­vá v poušt­ních loka­cích jaké­ho­si sul­ta­ná­tu (patr­ně tedy někde v Arábii), přes­to se film kro­mě vyu­ží­vá­ní arab­ských prv­ků a audi­o­vi­zu­ál­ní sty­li­za­ce v mno­hém inspi­ru­je také indic­kým Bollywoodem (včet­ně taneč­ní­ho čís­la na závěr) či este­ti­kou bra­zil­ských kar­ne­va­lů (a bohu­žel dojde i na bre­akdan­ce a beat­box).

Problematické je v někte­rých pří­pa­dech i herec­ké obsa­ze­ní. Protagonisté hlav­ních rolí roz­hod­ně umě­jí zpí­vat, ovšem ne vždy se do svých rolí hodí a ne vždy jejich výko­ny sto­jí za to, což se na sním­ku pro­je­vu­je mís­ty dost nega­tiv­ně. Zdaleka nej­lé­pe je na tom Will Smith v roli Džina, kte­rý výbor­ně hra­je a s pře­hle­dem zvlá­dá být hra­vý, vtip­ný i dojem­ný. V pod­sta­tě je hlav­ním tahou­nem celé­ho fil­mu, při­čemž jakmi­le na chví­li sle­ze z plát­na, tak herec­ký prů­měr kles­ne pod při­ja­tel­nou úro­veň.

Mena Massoud, před­sta­vi­tel Aladina, a Naomi Scott, před­sta­vi­tel­ka prin­cez­ny Jasmíny, jsou opro­ti němu už o dost slab­ší. Oba jsou sice načan­ča­ní a vypu­lí­ro­va­ní na maxi­mum, leč hodi­li by se spíš do něja­ké rekla­my na luxus­ní parfém, při­čemž po herec­ké strán­ce jsou nevý­raz­ní a pří­liš gene­rič­tí, tak­že si i slo­ži­tě zís­ká­va­jí divác­ké sym­pa­tie. Marwan Kenzari je zas v zápor­né roli sul­tá­no­va rád­ce Jafara se svým kože­ným pro­je­vem vylo­že­ně tra­gic­ký – je totiž mimo­řád­ně nepů­so­bi­vý a schá­zí mu jak cha­risma, tak pat­řič­ná padouš­ská démo­nič­nost.

Dějově je pak hra­ný Aladin více­mé­ně totož­ný se svou ani­mo­va­nou před­lo­hou, ačko­li o kopii jed­né ku jed­né roz­hod­ně nejde, už jen pro­to, že nová ver­ze je o půl hodi­ny del­ší. Novinkou je např. uvo­zo­va­cí linie, v níž je děj fil­mu vyprá­věn coby pohád­ka dvě­ma malým dětem, při­by­ly dvě nové pís­nič­ky, při­čemž ty sta­ré mají nové aranž­má (soun­d­track Alana Menkena je mimo­cho­dem skvě­lý), a u někte­rých scén bylo pře­há­ze­no jejich pořa­dí a pozmě­něn jejich obsah, což byla někdy změ­na k lep­ší­mu a jin­dy k hor­ší­mu.

Z těch lep­ších změn sto­jí za to vypích­nout umoc­ně­nou eman­ci­pač­ní rovi­nu prin­cez­ny Jasmíny, kte­ré zále­ží na budouc­nos­ti lidu, a pro­to tou­ží pře­vzít po otci sul­tán­ské povin­nos­ti a stát se tak prv­ní ženou v his­to­rii muž­ských vla­da­řů (v kon­tras­tu se sexis­tic­kým Jafarem, pod­le nějž by měla dbát hlav­ně o to, aby byla vidět, ne sly­šet), a zmí­ně­nou hudeb­ní slož­ku. Změny k hor­ší­mu tkví spíš v jejich důsled­cích, jež spo­čí­va­jí pře­de­vším v naiv­ně při­hlouplém cho­vá­ní hrdi­nů v urči­tých scé­nách (tře­ba když jsou v nebez­pe­čí a ačko­li zrov­na mají v ruce lam­pu s Džinem, tak je nena­pad­ne ji pou­žít a tím tomu nebez­pe­čí zame­zit) a ve vel­ké spous­tě nedo­myš­le­ných detai­lů, kvů­li nimž někte­ré dějo­vé či význa­mo­vé aspek­ty sním­ku postrá­da­jí smy­sl nebo rov­nou důvod exis­ten­ce (tře­ba Džinova zmín­ka o tom, že nedo­ká­že způ­so­bit, aby se někdo do něko­ho zami­lo­val, s čímž už se nadá­le v pří­bě­hu nepra­cu­je). Určité pasá­že selhá­va­jí čis­tě ve srov­ná­ní s ani­mo­va­ným ori­gi­ná­lem – např. finál­ní potyč­ka s Jafarem je poně­kud uspě­cha­ná a málo gra­du­jí­cí – jiné zas ale opro­ti ori­gi­ná­lu mohou ale­spoň uchvá­tit svou obra­zo­vou pompéz­nos­tí.

Aladin tak na svou sedm­a­dva­cet let sta­rou před­lo­hu v mno­hém ztrá­cí a při jejím pře­pra­co­vá­vá­ní se dopouš­tí řady nedo­stat­ků, kte­ré zejmé­na při důklad­né zna­los­ti ori­gi­ná­lu zane­chá­va­jí hoř­kou pachuť, i něko­li­ka pře­hma­tů obzvláš­tě v herec­kém obsa­ze­ní. I přes množ­ství výtek však sní­mek naštěs­tí obsto­jí díky sil­né­mu dějo­vé­mu zákla­du, kte­rý pár vad v rea­li­za­ci sne­se, a díky skvě­lé­mu Willu Smithovi a řeme­sl­né pro­fe­si­o­na­li­tě tvůr­ců, jejichž záslu­hou je spo­lu s vel­ko­le­pou výpra­vou sle­do­vá­ní Aladina pře­ci jen pře­váž­ně pří­jem­ným zážit­kem. A čes­ký dabing je ten­to­krát oprav­du dob­rý, byť původ­ní zně­ní pocho­pi­tel­ně nic nepře­ko­ná.