Milenci a vrazi - zfilmovaná kniha Vladimíra Párala

Milenci a vra­zi jsou fil­mem o tom, že kaž­dý, ať už chudý nebo boha­tý, sta­rý nebo mla­dý, kaž­dý tou­ží po svém kous­ku štěs­tí a k jeho dosa­že­ní nevá­há pou­žít jaké­ko­li pro­střed­ky. Je také důka­zem toho, že minu­lost se opa­ku­je.

Ústředními posta­va­mi fil­mu jsou oby­va­te­lé jed­no­ho domu, růz­ně posta­ve­ní zaměst­nan­ci che­mic­ké­ho závo­du v Ústí nad Labem. Většina z nich se sna­ží vyře­šit svou neu­tě­še­nou „byto­vou“ situ­a­ci. Manželský pár čeka­jí­cí rodi­nu. Mladý ambi­ci­óz­ní inže­nýr Borek (Jiří Langmajer), kte­rý potře­bu­je klid pro své dal­ší vzdě­lá­vá­ní. Nebo sou­ro­ze­nec­ká dvo­ji­ce Madda (Kristina Kloubková) a Alex (Marko Igonda), v němž ona je šlap­ka a jemu nedě­lá potí­že spát s vlast­ní sestrou. Stejně nespo­ko­je­ní se svým živo­tem jsou i před­sta­vi­te­lé „vyš­ší kas­ty“. Stárnoucí Zita Gráfová (Zlata Adamovská), man­žel­ka ředi­te­le che­mič­ky a jejich syn Roman (Jakub Prachař).

Jediný, kdo se z této smě­si­ce vymy­ká, je Julda Serafín(Ondřej Vetchý), bra­tr pove­de­ných sou­ro­zen­ců. Ten jedi­ný jako by se do jejich svě­ta neho­dil. Snaží se urov­nat roz­bou­ře­né vzta­hy v domě i ve vzdá­le­něj­ším oko­lí. Stará se o děti z dět­ské­ho domo­va. Jen jeho roli v che­mič­ce, kde stá­le kro­pí ces­tu a pozo­ru­je oko­lí, jsem moc neroz­luš­ti­la.

Všechny uve­de­né posta­vy mají zvlášt­ní cha­rak­te­ry a zvlášt­ní vzá­jem­né vzta­hy, kte­ré ve spo­je­ní s dobou, ve kte­ré se pří­běh ode­hrá­vá, půso­bí na divá­ka dosti skli­ču­jí­cím ne-li depre­siv­ním dojmem. Děj začí­ná­me sle­do­vat v roce 1966 a přes drob­né zkrat­ky se dosta­ne­me až do kon­ce 80. let. V té době již vět­ši­na postav dáv­no změ­ni­la své posta­ve­ní, někte­ré jsou nao­pak i po dva­ce­ti letech stá­le stej­né, jiné již neži­jí nebo jsou v blá­zin­ci.

Film je plný růz­ně sexu­ál­ně zabar­ve­ných scén, včet­ně zná­sil­ně­ní, suro­vých citů a smr­ti. Přesto je vět­ši­na z nich spí­še jen nazna­če­na, živě se neo­de­hrá­vá a dál se v ději nero­ze­bí­rá,. Vrah bod­ne a oběť je pros­tě mrt­vá, zkla­ma­ná žena vejde do míst­nos­ti plné nadr­že­ných mon­té­rů a o důsled­cích se dozví­dá­te až po 20 letech.

Z herec­kých výko­nů se mi hod­ně líbil Jiří Langmajer a jeho Borek Trojan nebo skvě­le namas­ko­va­ná Veronika Žilková v roli sub­mi­siv­ní stár­nou­cí lékař­ky, kte­rá tou­žíc po lás­ce pod­leh­ne tyran­ské­mu Alexovi. Zajímavá je taky posta­va pana Thea, kte­rý celou dobu nemo­houc­ně leží v sute­ré­nu na vyso­ké poste­li. V momen­tě, kdy dochá­zí v pří­bě­hu k dra­ma­tic­ké­mu zlo­mu, vychá­zí ze své­ho ústra­ní a obje­vu­je se na den­ním svět­le. Jako čer­né svě­do­mí, vše­mi igno­ro­ván.

Bohužel jsem nečet­la román Vladimíra Párala, kte­rý se stal lite­rár­ní před­lo­hou a nemo­hu tak porov­nat. Po shléd­nu­tí fil­mu mě však kni­ha láká. Film vás roz­hod­ně nene­chá lhos­tej­ný­mi. Doporučuji však necho­dit na něj, když bude­te mít ponu­rou nála­du. Po jeho shléd­nu­tí ji totiž bude­te mít zřej­mě ješ­tě čer­něj­ší.

---