Milostná psaní z Montmartru

psani

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Kniha „Milostná psa­ní z Montmartru“ od auto­ra Nicolase Barreaua je poho­do­vá roman­tic­ká odde­chov­ka, coby óda na lás­ku, kou­zel­nou Paříž a hlav­ně na prch­li­vé kouz­lo lás­ky, jež při­ná­ší tolik oče­ká­va­né odpo­vě­di. 

Hlavním hrdi­nou celé­ho pří­bě­hu je autor roman­tic­kých knih o lás­ce Julien Azoulay, kte­ré­mu ve věku 33 let zemře­la jeho milo­va­ná žena Héléne. Julien tak nadob­ro ztrá­cí nejen smy­sl své­ho živo­ta, ale i důvě­ru v novou lás­ku a pod­ně­ty ke psa­ní.

Jeho žena však byla vel­mi pro­zí­ra­vá, a pro­to jej před svou smr­tí požá­da­la, aby jí po její smr­ti napsal tři­a­tři­cet dopi­sů, tj. jeden dopis za kaž­dý rok, kte­rý pro­ži­la. Hélén totiž moc dob­ře vědě­la, že toto psa­ní, ač se zdá jak­ko­liv nesmy­sl­né, bude mít pro Juliena vel­ký smy­sl, a nako­nec se dočká i svých odpo­vě­dí a dojde k závě­ru, že život nako­nec běží dál. Navíc mu ješ­tě slí­bi­la, že bude, ať už bude kde­ko­liv, tyto jeho dopi­sy číst a dávat na ně pozor.

Julien chtě nechtě plní posled­ní přá­ní své ženy Héléne, a i když se k tomu odhod­lal až šest měsí­ců po pohřbu, přec nako­nec sto­jí na hřbi­to­vě v Montmartru u hro­bu své ženy, aby jí do taj­né schrán­ky pře­dal prv­ní dopis.

Co se píše něko­mu, koho člo­věk nade vše milu­je a kdo tu naneštěs­tí už není? Už teh­dy jsem tušil, že dát jí ten slib je hloupý nápad. Héléne na tom ale trva­la. A jako pokaž­dé, když si moje žena vza­la něco do hla­vy, dalo se pro­ti tomu těž­ko argu­men­to­vat. Nakonec si vždyc­ky pro­sa­di­la svou. Héléne měla veli­ce sil­nou vůli. Jen pro­ti smr­ti se nedo­ká­za­la pro­sa­dit. Tě měla vůli ješ­tě sil­něj­ší. 

Julien zůstal na svě­tě sám, s jejich malým syn­kem Arthurem, těž­kým srd­cem a ale­spoň zno­vu nale­ze­nou útě­chou, jež obje­vil při psa­ní těch­to dopi­sů. To však ješ­tě netu­šil, jaké „milé“ pře­kva­pe­ní mu osud do ces­ty nachys­tal, a že i na někte­ré otáz­ky může být zod­po­vě­ze­no pro­střed­nic­tvím drob­ných sym­bo­lů, názna­ků a malič­kos­tí....

Jednou jsi řek­la, že mi psa­ní dopi­sů mož­ná pomů­že. A měla jsi prav­du, moje moud­rá ženo. Píšu ti ty dopi­sy a roz­pty­lu­jí mě, reka­pi­tu­lu­jí  můj život, dáva­jí mi nad­hled, moti­vu­jí mě. A s vyhlíd­kou, že najdu na hro­bě odpo­věď, pocho­pi­tel­ně o to víc. 

Mladý vdo­vec se nevě­dom­ky zaplé­tá do podiv­né hry s dopi­sy a zna­me­ní­mi, jež vese­le pokra­ču­je dál. Na kaž­dý z těch­to napsa­ných dopi­sů obdr­žel odpo­věď, a pro změ­nu na kaž­dé zna­me­ní napsal dal­ší dopis. Připadal si jako v rau­ši, a ta horeč­ná výmě­na mu při­po­mí­na­la, že i přes­to všech­no je v jádru stá­le osa­mě­lý, ale tou­ží­cí otevřít své srd­ce nové lás­ce...

Toužil jsem po těch malých zna­me­ních z taj­né schrán­ky. Nosil jsem je domů jako dra­ho­cen­né skvos­ty, nad nimiž jsem si lámal hla­vu, sna­žil se vylo­žit si jejich význam a kvů­li nimž jsem dělal všech­no mož­né. Nedokázal jsem s tím pros­tě pře­stat, pro­to­že moje dopi­sy i nadá­le mize­ly ze schrán­ky a náhro­bek nabí­zel vždy novou potra­vu pro mou duši. 

Julien si postup­ně díky raci­o­nál­ní­mu myš­le­ní uvě­do­mu­je, že tyto zna­me­ní mu jen těž­ko může nechá­vat jeho zesnu­lá žena, ale musí tu být někdo dal­ší, kdo obje­vil jeho „taj­nou schrán­ku“ na dopi­sy za hro­bem. Čím víc se sna­ží odha­lit dotyč­nou oso­bu, kte­rá mu dává „jis­tá vodít­ka“ a nadě­ji pro­střed­nic­tvím drob­ným sym­bo­lic­kých dár­ků a drob­nos­tí, tím víc je bez­rad­ný a zou­fa­lý.

Podaří se Julienovi roz­lousk­nout toto tajem­ství a koneč­ně najít oprav­do­vý smy­sl své­ho živo­ta? To už se nech­te sami pře­kva­pit, kam až tyto drob­né krůč­ky Juliena zave­dou.... ostat­ně zázra­ky se dějí a na lás­ku není nikdy poz­dě...

„Milostná psa­ní z Montmartru“ je skvě­lou vol­bou pro všech­ny roman­tic­ké duše, kte­ré se rádi necha­jí unést na vlnách křeh­ké něhy, neza­po­me­nu­tel­né­ho kouz­la lás­ky a sna­hy najít nejen sebe sama, ale hlav­ně nové­ho smys­lu živo­ta. Ostatně když se zavřou jed­ny dve­ře štěs­tí, je zce­la zaru­če­né, že se ote­vřou jiné. Často ovšem hle­dí­me na dlou­ho na zavře­né dve­ře, že si těch, kte­ré se pro nás zno­vu ote­vře­ly, mož­ná ani nevšim­ne­me.

Kniha je vel­mi čti­vá, a pro­lo­že­ná hned něko­li­ka dopi­sy psa­ný­mi milo­va­né ženě, na kte­rých je krás­ně vidět, jak se hlav­ní hrdi­na postup­ně vyrov­ná­vá s onou obrov­skou a boles­ti­vou ztrá­tou, a poma­lu nachá­zí smy­sl nové­ho živo­ta v srd­ci ženy, do kte­ré se nevě­dom­ky zami­lo­val, ale sám si to ješ­tě ani plně neu­vě­do­mil. Stačilo však malé cvrnk­nu­tí a uvě­do­mě­ní si, co vlast­ně od živo­ta oprav­du chce.

Krásně zvo­le­né téma a ješ­tě důvtip­ně­ji roz­pra­co­vá­no do pou­ta­vé­ho děje tak, aby autor své­ho čte­ná­ře napí­nal do posled­ní chví­le. A i když čte­nář pod­vě­do­mě tuší, kdo za těmi­to drob­ný­mi daro­va­ný­mi malič­kost­mi sto­jí, přec se vypla­tí počkat si na bra­vur­ní rozuz­le­ní celé této záplet­ky. 

Čtení této kni­hy jsem si napros­to uži­la, a to hlav­ně díky tomu, že i když zpo­čát­ku ze strá­nek dýchá obrov­ský smu­tek a zou­fal­ství, tak se postu­pem napl­ňu­jí vel­kou něhou, lás­kou a tajem­stvím....

Milostná psa­ní z Montmartru

Autor: Nicolas Barreau

Vydala: Moraská Bastei MOBA, s.r.o.

Brno, 2025

Vydání prv­ní

Počet stran: 229

ISBN: 978-80-279-2125-6