Musím tě svést

Pozdě, ale pře­ci, jsem se dostal na film o kte­rém se v létě hod­ně dis­ku­to­va­lo. Sám jsem byl zvě­dav, jaké to tedy bude. Vybral jsem si kino pro čty­ři­cet lidí s dosta­teč­ně komor­ní atmo­sfé­rou a vyra­zil.

---

První co mě zara­zi­lo, byl výkřik pro­mí­ta­če: „Lehni!“, když jsem před začát­kem pro­mí­tá­ní naku­ko­val do jeho sva­ty­ně okén­kem nad posled­ní řadou. Pomyslel jsem si, že jde patr­ně o bláz­na a usa­dil se na své mís­to. V pře­svěd­če­ní o nalo­me­ném dušev­ním zdra­ví ono­ho dob­ré­ho muže jsem se utvr­dil, když ješ­tě než v sále zhas­li spus­til pro­mí­tá­ní. Začínalo se mi to kino líbit, sli­bo­va­lo už od začát­ku nevšed­ní záži­tek.

Scénáristka a reži­sér­ka v jed­né podo­bě Andrea Sedláčková se nám roz­hod­la vyprá­vět pří­běh o milost­ném troj­ú­hel­ní­ku mezi mla­dou vrchol­nou poli­tič­kou (Ivana Chýlková), jejím zkra­cho­va­lým man­že­lem (Ivan Trojan) a úspěš­ným pod­ni­ka­te­lem (Jan Kraus).

Je dva roky před vol­ba­mi a rodi­na mla­dé minis­tri­ně je v tros­kách. Manžel, kte­rý zkra­cho­val jako pod­ni­ka­tel ji pod­vá­dí a chce se roz­vést. Ona však nechce, roz­hod­ně ne před vol­ba­mi, moh­lo by jí to poka­zit image. Proto se její man­žel roz­hod­ne nastra­žit na ni léč­ku v podo­bě své­ho staré­ho kama­rá­da, kte­rý coby úspěš­ný pod­ni­ka­tel a svůd­ce žen má svést jeho choť. Samozřejmě není leh­ké se dostat k vrcho­lo­vé­mu poli­ti­ko­vi a když už se k němu dosta­ne­te, tak má plno povin­nos­tí, je medi­ál­ně sle­do­ván, lec­kdy nejen medi­ál­ně a podob­ně. Z toho také vychá­zí pár humor­ných zábě­rů fil­mu. Plán je tako­vý, že svůd­ník dosta­ne oběť na urče­né mís­to a její man­žel vše pěk­ně zdo­ku­men­tu­je, pak bude moci svo­ji ženu vydí­rat a tím snad dosáh­ne kýže­né­ho roz­vo­du.

Více vám pro­zra­zo­vat nebu­du, abych vás nepři­pra­vil o pře­kva­pe­ní co bude dál. Ale ono se vlast­ně ani žád­né neko­ná a to je na celém fil­mu to nej­smut­něj­ší. Pokud jste ješ­tě film nevi­dě­li, tak násle­du­jí­cí odsta­vec pře­skoč­te.

Všechno se totiž ode­hrá­vá tak zou­fa­le před­ví­da­tel­ně, že já jsem tedy během fil­mu pře­kva­pen nebyl snad ani jed­nou. Samozřejmě že se svůd­ník zami­lu­je a nako­nec stej­ně ostrou­há, pro­to­že mla­dí man­že­lé zjis­tí, že přes všech­ny nesho­dy pat­ří k sobě a k niko­mu jiné­mu.
BR> Chabě sta­vě­ný scé­nář bez pře­kva­pi­vých obra­tů, se snad ješ­tě cha­tr­něj­ší­mi dia­lo­gy neza­chrá­ní ani výbor­ní her­ci. Až na pár svět­lých chvi­lek je film cel­kem zábav­ný, ale jak­si prázd­ný. Postavy mi při­s­ly poně­kud bez výra­zu a ikdyž se na malé plo­še sna­ží vytvo­řit něja­ký oso­bi­tý pro­fil, tak z toho vět­ši­nou není divák moc moud­rý. V celém fil­mu mi chy­běl vět­ší důraz na vzta­hy mezi posta­va­mi a jejich psy­chi­ku. Ani tech­nic­ká strán­ka fil­mu nesto­jí pří­liš za moc, kame­ra Vladimíra Holomka je vel­mi sta­tic­ká a stro­há. Střihy jsou kře­čo­vi­té a hud­ba Tomáše Varteckého je v pod­sta­tě omý­lá­ní jed­no­ho a toho samé­ho nápa­du. V kom­bi­na­ci se sla­bou režií a scé­ná­řem tak srá­ží i herec­ké výko­ny. Nejlepší je v celém fil­mu asi oprav­du Jan Kraus, kte­rý je akté­rem vět­ši­ny vtip­ných dia­lo­gů a vcel­ku pře­svěd­či­vě odvá­dí svůj part. Ivan Trojan se utá­pí mezi hod­ným tatín­kem, kte­rý vypra­vu­je dcer­ku do škol­ky a bez­cit­ným mužem, kte­rý líčí past na svou ženu, kte­rou má pod­le vše­ho pořád ješ­tě tro­chu rád. A Ivana Chýlková je celý film nemast­ná nesla­ná. Milosrdná sto­páž do deva­de­sá­ti minut, je vysvo­bo­ze­ním z kolo­to­če klišé a nepo­cho­pi­tel­ných udá­los­tí, kte­rých je ve fil­mu po hří­chu více než je zdrá­vo.

Když jsem vyšel z kina - potom co maestro pro­mí­tač utnul titul­ky po 20-ti vte­ři­nách - tak me napadla jedi­ná věc, dou­fám, že si Andrea Sedláčková do příští­ho fil­mu vez­me kva­lit­ní­ho scé­náris­tu, kte­rý ví co a jak. Tenhle pokus jí tedy nevy­šel.

---

---