Kritiky.cz > Články > MUŽI V ČERNÉM 3 - O FILMU

MUŽI V ČERNÉM 3 - O FILMU

1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Loading...

Filmy série Muži v čer­ném jsou o vzta­hu mezi J a K,“ míní Will Smith, kte­rý se vra­cí k jed­né ze svých legen­dár­ních a nej­ob­lí­be­něj­ších rolí, agen­to­vi J. „Tenhle film prá­vě na tom sta­ví – je o síle a koře­nech jejich vzta­hu. Vlastně jsme na něco tako­vé­ho mys­le­li už řadu let – tenhle nápad jsme dosta­li ješ­tě před vzni­kem dru­hé­ho fil­mu – ale potře­bo­val čas na uzrá­ní. Museli jsme pří­běh nějak pový­šit a jedi­nou mož­nos­tí je nahléd­nout hlou­bě­ji do nit­ra postav, hlou­bě­ji do jejich vzta­hů.“

Vztah mezi J a K je sou­čas­ně vypja­tý i přá­tel­ský a to pla­tí pro všech­ny díly série,“ sou­dí Tommy Lee Jones, kte­rý se zno­vu obje­vu­je v oble­ku a slu­neč­ních brý­lích agen­ta K.

Od chví­le, kdy Muži v čer­ném napo­sle­dy zachra­ňo­va­li Zemi před svin­stvem z vesmí­ru, uply­nu­lo již deset let a po celou tu dobu se divo­ce spe­ku­lo­va­lo o tře­tím dílu – ale Smith pro­hla­šu­je, že od samé­ho počát­ku bylo jis­té, že tře­tí díl vznik­ne. „Dospěli jsme do stá­dia, kdy jsme měli dojem, že máme svě­ží a zají­ma­vý pří­běh, kte­rý divá­ky zave­de někam, kde se v rám­ci série zatím neo­cit­li,“ popi­su­je Smith.

Co se jeho samot­né­ho týče, byl Will Smith nad­še­ný, že si zno­vu může oblék­nout čer­ný oblek a nasa­dit slu­neč­ní brý­le. Agent J pat­ří k jed­né z jeho nej­ob­lí­be­něj­ších postav a poci­tu, když si zno­vu oblé­kl kos­tým, se nic nevy­rov­ná. „Ten čer­ný oblek nemá kon­ku­ren­ci,“ říká. „Je to veli­ce sil­ný a iko­nic­ký vizu­ál­ní pro­stře­dek. Obléknete si ho, nasa­dí­te si brý­le a oka­mži­tě se do té role vrá­tí­te. Je to jako dět­ský sen – víte něco, co dru­zí nevě­dí, a máte tu nej­dů­le­ži­těj­ší prá­ci na svě­tě. Když si ten oblek vez­mu, začne sed­mi­le­tý kluk v mém nit­ru nad­še­ně jásat.“

Tommy Lee Jones jeho nad­še­ní v sou­vis­los­ti se svou rolí mrzout­ské­ho agen­ta K sdí­lí. „Kdykoliv máte mož­nost spo­lu­pra­co­vat s Willem Smithem, bude­te si to skvě­le uží­vat, a když se do toho zapo­jí ješ­tě Barry, je to radost dvoj­ná­sob­ná. Jsou to skvě­lí kole­go­vé.“

Příběh Mužů v čer­ném 3 zavá­dí tvůr­ce fil­mu zpát­ky ke koře­nům postav, zpát­ky ke klí­čo­vým oka­mži­kům jejich vzta­hu, a sou­stře­dí se na klí­čo­vé prv­ky, kte­ré byly pří­či­nou toho, že si od sebe po pat­náct let drže­li odstup a sna­ži­li se při­jít na způ­sob, jak své kon­flik­ty vyře­šit. Odpovědí bylo poslat agen­ta J zpát­ky – zpát­ky do minu­los­ti.

Chtěli jsme, aby tenhle film byl sou­čas­ně pově­do­mý i odliš­ný,“ říká Barry Sonnenfeld, kte­rý seděl na reži­sér­ském křes­le všech tří fil­mů série. „Povědomým prv­kem jsou posta­vy a záplet­ka Mužů v čer­ném a to, kým jsou. Chtěli jsme dát zno­vu dohro­ma­dy Willa SmitheTommyho Lee Jonese. Současně jsme ale chtě­li zku­sit něco nové­ho a ori­gi­nál­ní­ho a tím se pro nás stal prvek ces­to­vá­ní v čase.“

Na začát­ku fil­mu jsou J a K stá­le part­ne­ry – ale za celou tu dobu se vzá­jem­ně moc nepo­zna­li,“ pro­zra­zu­je pro­du­cent Walter F. Parkes. „Na počát­ku fil­mu zemře posta­va Zed a K pro­ná­ší smu­teč­ní řeč, ve kte­ré o něm vlast­ně vůbec nic neřek­ne. A to přes­to, že byl Zed údaj­ně po 45 let jeho nej­lep­ším pří­te­lem. J to nutí zamys­let se nad tím, kolik toho po těch letech vlast­ně ví o člo­vě­ku po svém boku. A to je zákla­dem naše­ho pří­bě­hu, jenž se pro­lí­ná s útě­kem mimo­zemš­ťa­na Borise, kte­ré­ho K před čty­ři­ce­ti lety, v roce 1969, poslal za mří­že a ten se mu teď chce něja­kým způ­so­bem pomstít.“

A nejed­ná se o pomstu leda­ja­kou: Boris se pře­su­ne v čase zpát­ky do roku 1969 a K zabi­je. Nikdo si v roce 2012 nepa­ma­tu­je, že byl K před 40 lety zavraž­děn – nikdo kro­mě J, kte­rý nechá­pe, co se s jeho part­ne­rem sta­lo. Aby K zachrá­nil, vydá­vá se za Borisem do minu­los­ti – a sou­čas­ně to vní­má jako šan­ci o svém part­ne­ro­vi něco zjis­tit. „J vní­má záchra­nu K jako skvě­lou pří­le­ži­tost k odha­le­ní jeho tajem­ství – mys­lí si, že zjis­tí, proč je K tak mrzu­tý a odta­ži­tý,“ vysvět­lu­je Sonnenfeld. „Ale jak se uka­zu­je, mla­dý agent K je vstříc­ný, přá­tel­ský a aktiv­ní.“

Agenta K v roce 1969 ztvár­nil Josh Brolin, kte­rý veli­ce zda­ři­le napo­do­bu­je Jonesovo cha­rak­te­ris­tic­ké cho­vá­ní, ale sou­čas­ně je mla­dý K i jeho vlast­ní posta­vou.

Natáčeli jsme jed­not­li­vá děj­ství chro­no­lo­gic­ky – nej­pr­ve jsme toči­li prv­ní děj­ství s Tommym, potom dru­hé a téměř celé tře­tí s Joshem, a nako­nec se na posled­ní týden natá­če­ní vrá­til zase Tommy,“ popi­su­je Sonnenfeld. „Přišlo mi fas­ci­nu­jí­cí, že jsem měl neu­stá­le pocit, jako bych pra­co­val s jedi­ným her­cem. Jejich výko­ny byly tak kon­zis­tent­ní, že pro mě bylo těž­ké odli­šit, kde kon­čí Tommy Lee Jones a začí­ná Josh Brolin. Nevnímám to tak, že agen­ta K hra­je Tommy nebo Josh. Pro mě je to pros­tě jenom posta­va K.“

Viděl jsem prv­ní díl asi pět­a­čty­ři­cet­krát nebo pade­sát­krát – nepře­há­ním,“ říká Brolin. „Moc se mi líbí, jak spo­lu na plát­ně TommyWill půso­bí. Tommyho hlas má jis­té tem­po, kte­ré je pro Muže v čer­ném cha­rak­te­ris­tic­ké – dost se odli­šu­je od toho, jak mlu­ví v běž­ném živo­tě. Prostě jsem ho poslou­chal pořád doko­la, až se mi o tom i zdá­lo. Nevím, jest­li se mi to poda­ři­lo, ale přá­te­lé mi říka­li, že začí­nám mlu­vit jako on. Šli jsme tře­ba na veče­ři a oni říka­li, že si objed­ná­vám jako Tommy.“

Ačkoliv se ale film zabý­vá vzta­hy mezi posta­va­mi, nejed­ná se samo­zřej­mě o žád­né nároč­né dra­ma. Jde o Muže v čer­ném a to zna­me­ná, že se ve fil­mu obje­vu­jí bláz­ni­ví mimo­zemš­ťa­né, skvě­lé tech­nic­ké hrač­ky a spous­ta humo­ru. Výsledek se nedá při­rov­nat k žád­né­mu jiné­mu fil­mu. Sonnenfeld míní, že jedi­nou mož­nos­tí, jak toho dosáh­nout – jedi­ným způ­so­bem, jak zaří­dit, aby byl film samot­ný oprav­du zábav­ný – je, pokud všich­ni budou hrát své role napros­to váž­ně. „Chci, aby se jed­na­lo o humor­né situ­a­ce, ale sku­teč­né výko­ny, tak­že nesto­jím o to, aby se her­ci sna­ži­li cho­vat legrač­ně,“ vysvět­lu­je. „Nechci, aby hudeb­ní skla­da­tel pra­co­val v reži­mu „kome­die“, pro­to­že pak bude sklá­dat kome­di­ál­ní hud­bu. Nechci dokon­ce ani v pří­pa­dě kame­ra­ma­na nebo labo­ra­to­ře pro zpra­co­vá­ní fil­mů, aby si mys­le­li, že pra­cu­jí na kome­dii, pro­to­že sta­čí chvil­ka nepo­zor­nos­ti a rázem je film pří­liš roz­já­sa­ný. Pokud mohu absurd­ní situ­a­ce oba­lit do něče­ho reál­né­ho, pak vznik­ne skvě­lá kome­die.“

Tvůrčí film se sklá­dá mimo jiné napří­klad ze sed­mi­ná­sob­né­ho drži­te­le Oscara (včet­ně jed­no­ho za před­cho­zí prá­ci na sérii Muži v čer­ném) Ricka Bakera, kte­rý navr­ho­val mimo­zemš­ťa­ny, pěti­ná­sob­né­ho drži­te­le Oscara Kena Ralstona a Jaye Redda, zod­po­věd­ných za vizu­ál­ní efek­ty, kame­ra­ma­na Billa Popea, kte­rý natá­čel fil­my Matrix a Spider-Man 2 a 3, výtvar­ní­ka Bo Welche, kte­rý stvo­řil nejen futu­ris­tic­ký svět roku 2012, ale také retro-futuristický rok 1969, stři­ha­če Dona Zimmermana, hudeb­ní­ho skla­da­te­le Dannyho Elfmana či kosty­mér­ky Mary Vogt, kte­rá oblé­ka­la obě hlav­ní hvězdy i v před­cho­zích dvou fil­mech.

Podle Parkese byl nápad užít si s návrhem mimo­zemš­ťa­nů tro­chu zába­vy Bakerův. „Jednoho dne při­šel a poví­dá, co bychom říka­li na to, kdy­by mimo­zemš­ťa­né z roku 1969 vypa­da­li tak, jako teh­dy vypa­da­li mimo­zemš­ťa­né ve sci­fi žán­ru, kte­ré si všich­ni doká­že­me před­sta­vit a kte­ří se obje­vo­va­li v mno­hem nevin­něj­ších fil­mech, než jsou ty dneš­ní. Připadalo nám to jako úžas­ný nápad a všich­ni jsme s tím sou­hla­si­li.“

Nároky fil­mu vyža­do­va­ly úzkou spo­lu­prá­ci mezi BakeremRalstonem – kaž­dý z nich je legen­dou své­ho obo­ru a zna­jí se již od dět­ství. „Moc jsem se na spo­lu­prá­ci s Kenem těšil,“ pro­zra­zu­je Baker. „Teď koneč­ně může­me své doved­nos­ti doko­na­le spo­jit.“ Protože se dob­ře zna­jí, moh­li se snad­no shod­nout na věcech jako zda je vhod­něj­ší v dané situ­a­ci pou­žít mas­ky, kla­sic­ké efek­ty či počí­ta­čo­vou gra­fi­ku.

Všechny pak koor­di­nu­je reži­sér Barry Sonnenfeld. „Bez Barryho bys­te Muže v čer­ném točit nemoh­li,“ sou­dí Josh Brolin. „Dodává té sérii oje­di­ně­lou ener­gii a styl. Lepšího reži­sé­ra bys­te pro tuhle sérii nena­šli. Když ho sle­du­je­te při prá­ci na scé­ně, je do ní doko­na­le pono­ře­ný.“

Barry má veli­ce dob­rý vizu­ál­ní cit – mož­ná pro­to, že býval kame­ra­man,“ zamýš­lí se Rick Baker. „Ale jeho mož­ná nej­vět­ší schop­nos­tí coby reži­sé­ra je být ote­vře­ný nápa­dům dru­hých. Najímá lidi, kte­rým důvě­řu­je a o kte­rých ví, že jsou dob­ří a talen­to­va­ní – a oprav­du se zají­má o jejich názo­ry na to, co prá­vě děla­jí.“

Když se agent J vrá­tí do minu­los­ti, do roku 1969, takřka oka­mži­tě nara­zí na muže, kte­rý se za něja­kých 25 až 30 let sta­ne jeho part­ne­rem – na agen­ta K. Tvůrci fil­mu se obrá­ti­li na Joshe Brolina, kte­rý měl tak za úkol pře­vést Jonesovy herec­ké výko­ny do mlad­ší­ho těla.

Neustále slý­chá­te pro­du­cen­ty, jak říka­jí, že kdy­by nena­šli toho a toho her­ce, nikdy by ten film nemoh­li nato­čit – ale nikdy to nepla­ti­lo tak doslov­ně jako v pří­pa­dě Joshe a této role,“ míní pro­du­cent Walter F. Parkes. „Zkuste si vzít foto­gra­fii Tommyho Lee Jonese, když cho­dil na Harvard, a porov­nej­te ji s Joshem Brolinem ve fil­mu Milk, kde nosí sestřih ve sty­lu sedm­de­sá­tých let. Je to neu­vě­ři­tel­né – jako by si z oka vypad­li. Ale nejde jen o to, jak vypa­dá. Musel se jako Tommy cho­vat, ale nesměl ho při­tom napo­do­bo­vat – musel ho ztě­les­ňo­vat. Myslím, že jeho výkon je jed­nou z nej­po­zo­ru­hod­něj­ších věcí v tomhle fil­mu.“

WillTommym jsou legen­dár­ní dvo­ji­ce,“ říká Brolin. „Pokud by se toho cho­pil něja­ký dal­ší herec a igno­ro­val by jejich styl, nefun­go­va­lo by to. Ale když mi vysvět­li­li, o čem film je a koho před­sta­vu­ji – že se J vra­cí v čase a já budu hrát mla­dé­ho K – pak jsem sou­hla­sil. Souhlasil jsem, aniž bych o tom uva­žo­val, pro­to­že tohle je roz­hod­ně posta­va, kte­rou si chci zahrát.“

Být sou­čás­tí toho­hle fil­mu je pro mě úžas­né,“ pokra­ču­je Brolin. „Když vidí­te něja­ký skvě­lý film, jako Muži v čer­ném, říká­te si, že bys­te se někým tako­vým chtě­li stát. Chcete být tak úžas­ní, tolik si s někým rozu­mět. A pak vám to někdo nabíd­ne – je to jako vyhrát v lote­rii. Když jsem si na sebe vzal ten oblek, byl to veli­ce surre­ál­ný pocit – při­pa­dal jsem si jako Superman.“

Brolin říká, že se stran své role spo­lé­hal na peč­li­vou kom­bi­na­ci herec­kých mož­nos­tí. „Začal jsem kari­ka­tu­rou a pak jsem to dále roz­ví­jel,“ vysvět­lu­je. „Ale ve sku­teč­nos­ti jsme si více­mé­ně vytvo­ři­li zce­la vlast­ní posta­vu. Nešlo ani tak o to, jak zahrát Tommyho, ale spíš Tommyho obje­vit a pak ho nějak spe­ci­fic­ky ucho­pit.“

Když s někým jako herec úzce spo­lu­pra­cu­je­te, nau­čí­te se vní­mat jeho cho­vá­ní,“ pro­zra­zu­je Smith. „Josh Tommyho nastu­do­val tak doko­na­le, že jsem ve spo­leč­ných scé­nách s ním nemu­sel vůbec nic řešit, niče­mu se při­způ­so­bo­vat. Náš vztah byl téměř shod­ný, což je veli­ce vzác­ná věc.“

Při obsa­zo­vá­ní role padou­cha – a Boris je padouch k pohle­dá­ní – se tvůr­ci fil­mu odhod­la­li k odváž­né­mu kro­ku a obsa­di­li do ní Jemaine Clementa, kte­rý se pro­sla­vil zejmé­na jako člen hudeb­ní dvo­ji­ce Flight of the Conchords. Walter F. Parkes, kte­rý s ním v minu­los­ti spo­lu­pra­co­val na fil­mu Blbec k veče­ři, pro­hla­šu­je, že Clement spl­ňo­val fyzic­ké před­po­kla­dy, kte­ré role poža­do­va­la. „Nejvíc mě na jeho herec­kém výko­nu v tomhle fil­mu pře­kva­pu­je, že půso­bí děsi­vě, zasvě­ce­ně, zle, legrač­ně, je okouz­lu­jí­cí – to vše dohro­ma­dy je Boris,“ říká Sonnenfeld.

Jak to doká­zal? Podle Sonnenfelda exis­tu­jí důka­zy o tom, že Clement nepo­chá­zí z pla­ne­ty Země. „Jemaine musí být mimo­zemšťan, pro­to­že by nikdo nedo­ká­zal pře­tr­pět čty­ři hodi­ny líče­ní a zacho­vat si tak skvě­lou nála­du, jakou měl neu­stá­le on,“ míní reži­sér.

Pro potře­by své role si Clement osvo­jil afek­to­va­nou ang­lič­ti­nu, inspi­ro­va­nou jazy­ko­vý­mi kur­zy ang­lič­ti­ny, a také neu­vě­ři­tel­ný smích. „Jeho smích je ve scé­ná­ři popi­so­va­ný jako pří­šer­ný, hrdel­ní zvuk, tak­že jsem se ho zkrát­ka sna­žil před­vést tak, jak jsem byl scé­ná­řem instru­o­ván,“ říká. „Jeden z prv­ních lidí, kte­ré na Zemi potká, se před ním smě­je. Je to zvuk, kte­rý do té doby nesly­šel – Boglodité se zřej­mě nesmě­jí – tak­že se ho nau­čí, aby mezi lidi zapa­dl, ale samo­zřej­mě na to jde napros­to špat­ně.“

V jed­né čás­ti fil­mu se Boris z roku 2012 setká­vá s Borisem z roku 1969. „Není to snad­ní,“ říká Clement. „Mnohdy máte pro­blémy zapa­ma­to­vat si jed­nu stra­nu dia­lo­gu. Když ve scé­ně vystu­pu­je­te sám se sebou, tak se musí­te nau­čit obě stra­ny dia­lo­gů, ale ta scé­na je navíc hod­ně sviž­ná – při dru­hém zábě­ru jsem se musel vejít se svý­mi dia­lo­gy do mezer v zázna­mu. A celou dobu jsem na sebe musel rea­go­vat.“

Michael Stuhlbarg před­vá­dí pozo­ru­hod­ný výkon v roli Griffina, ner­vóz­ní­ho mimo­zemš­ťa­na se sla­bos­tí pro out­si­de­ry lid­ských dějin. Zažil už napros­to vše, pro­to­že žije v něko­li­ka růz­ných rea­li­tách a sna­ží se při­jít na to, kte­rá z nich je v daný oka­mžik ta hlav­ní. „Během honič­ky s K a J zmi­zí jako Bílý krá­lík z Alenky,“ popi­su­je Stuhlbarg. „To, co jim říká sám Griffin, jim pro­zra­dí, kde ho hle­dat. Takže je vždyc­ky o krok před nimi, což je pozo­ru­hod­ná role.“

Griffin mlu­ví veli­ce rych­le – mož­ná až pří­liš rych­le, než aby J a K zvlád­li všech­no zazna­me­nat. „Barry měl napros­to jas­nou před­sta­vu o tom, co chce ve fil­mu vidět,“ říká Stuhlbarg. „Griffin je zvě­da­vý a nemá ze situ­a­ce, v níž se oci­tá, dob­rý pocit. Mluví tak rych­le, jak to jen doká­že, pro­to­že žije v něko­li­ka růz­ných rea­li­tách a neu­stá­le se sna­ží zapa­ma­to­vat si, jak se co seběh­lo, aby k tomu podru­hé už nedo­šlo.“

Herecký tým zavr­šu­je Emma Thompson, kte­rá se uja­la role agent­ky O, nové vedou­cí Mužů v čer­ném, funk­ce, kte­rou pře­bra­la po nedáv­no zesnu­lém Zedovi. „V pod­sta­tě jedi­ný prvek, kte­rý se Zedem sdí­lí, je vytr­va­lé zne­chu­ce­ní,“ vtip­ku­je.

Myslím, že je pozo­ru­hod­né, že by v čele téhle moc­né orga­ni­za­ce moh­la stát žena, ačko­liv to zpo­chyb­ňu­je dokon­ce i název orga­ni­za­ce samot­né,“ míní. „Ale mys­lím, že Lidé v čer­ném by moc nefun­go­va­lo.“

Thompson pro­hla­šu­je, že najít správ­ný herec­ký styl a polo­hu pro její roli bylo nároč­né a nejed­no­du­ché. „Musela půso­bit napros­to váž­ně, ale sou­čas­ně být veli­ce legrač­ní či emo­tiv­ní a vzá­pě­tí se toho zase oka­mži­tě doká­zat zba­vit,“ podo­tý­ká. „Naštěstí mám kome­di­ál­ní zku­še­nos­ti, tak­že to pro mě byla vel­ká zába­va, i když to po tech­nic­ké strán­ce bylo nároč­né.“

Ve fil­mu se také obje­vu­je celá řada cameo rolí, včet­ně Billa Hadera, jenž v něm bude k vidě­ní coby Andy Warhol, ke kte­ré­mu v roce 1969 vtrh­nou J a K. „Natáčeli jsme scé­nu, Barry zavo­lal „stop!“ a já si nedo­ká­zal pomo­ci – pros­tě jsem se oto­čil na Willa Smithe a poví­dám mu „kámo, já jsem v Mužích v čer­ném!“ smě­je se. „A Will se na mě podí­val a poví­dá „nojo, už to tak bude!“

Kromě toho si ve fil­mu zahra­je napří­klad Alice Eve, kte­rá ztvár­ni­la roli mla­dé O, jež je v roce 1969 mla­dou člen­kou Mužů v čer­ném, ale s vel­ký­mi plá­ny. Film pak svou scé­nou uvá­dí Nicole Scherzinger, býva­lá člen­ka Pussycat Dolls, kte­rá při­ná­ší Borisovi do věze­ní zvlášt­ní dárek.

Na Oscara čty­ři­krát nomi­no­va­ný Bo Welch, kte­rý se jako výtvar­ník podí­lel už na před­cho­zích dvou dílech, se vra­cí i v tom­to fil­mu. „Film se ode­hrá­vá v New Yorku, kte­rý se odjak­ži­va pova­žo­val za střed nám zná­mé­ho vesmí­ru,“ pomr­ká­vá. „Ironií je, že se uká­že, že New York je stře­dem mno­hem roz­sáh­lej­ší­ho vesmí­ru, přes kte­rý migru­jí mimo­zemš­ťa­né z něko­li­ka gala­xií.“

A nako­nec proč ne? „New York má atmo­sfé­ru, díky kte­ré by se tu mimo­zemš­ťa­né cíti­li jako doma,“ domní­vá se Sonnenfeld. I dnes se mi pořád běž­ně stá­vá, že jdu po Times Square, dívám se na někte­ré lidi a říkám si „Hmmm, hmmm...to není člo­věk. To je mimo­zemšťan.“

Protože se v rám­ci série před­po­klá­dá, že veli­tel­ství Mužů v čer­ném síd­lí celou dobu na stej­ném mís­tě, vytvo­řil Welch kuli­sy veli­tel­ství z roku 2012 pro potře­by scén v prv­ním děj­ství fil­mu, a poté je během prázd­ni­no­vé pau­zy pře­pra­co­val do podo­by veli­tel­ství z roku 1969. „V pod­sta­tě jsme pře­dě­lá­va­li kaž­dý čtve­reč­ní cen­ti­me­tr,“ říká.

Po návra­tu na natá­če­ní byli her­ci pří­jem­ně pře­kva­pe­ni. „Vešel jsem do veli­tel­ství z roku 1969 a bylo to magic­ké,“ popi­su­je Smith. „Bo doká­zal stvo­řit a rekon­stru­o­vat základ­ní podo­bu Mužů v čer­ném – jsem šťast­ný, že jsem s ním mohl spo­lu­pra­co­vat.“

S ohle­dem na cel­ko­vou atmo­sfé­ru fil­mu se Welch sna­žil nikdy nepo­u­ží­vat laci­né vti­py. „Nenavrhuji to tak, aby to bylo legrač­ní. Jenom to tako­vé pros­tě ve výsled­ku je,“ míní. „Snažil jsem se uva­žo­vat jako v roce 1969 a před­sta­vo­vat si, jaké by to bylo. Pokud se bude­te držet pří­liš budouc­nos­ti, nepo­da­ří se vám vyu­žít poten­ci­á­lu ces­to­vá­ní v čase. Řídím se daným obdo­bím a v tom­to pří­pa­dě je rok 1969 nevy­čer­pa­tel­nou stud­ni­cí inspi­ra­ce pro rekvi­zi­ty, kuli­sy, zbra­ně i doprav­ní pro­střed­ky.“

Významným prv­kem, kte­rý vyža­do­val Welchovu těs­nou spo­lu­prá­ci s vedou­cím týmu vizu­ál­ních efek­tů Kenem Ralstonem je start Apolla 11 na Měsíc 16. čer­ven­ce 1969. „Vídám spous­tu fil­mů, ve kte­rých výbuchy a efek­ty půso­bí veli­ce digi­tál­ně, sko­ro jako ve video­hře,“ říká Sonnenfeld. „Z mého pohle­du jsou nej­lep­ší­mi efek­ty ty, o kte­rých ani neví­te, že to jsou efek­ty. A v tom je Ken prá­vě skvě­lý – jeho efek­ty sta­ví na rea­lis­tič­nos­ti. Sleduje, jak řídím natá­če­ní scé­ny a spo­lu­pra­cu­je s kame­ra­ma­nem Billem Popem a s Boem, a spo­leč­ně usi­lu­je­me o sjed­no­ce­ní našich vizí.“

Znovuoživení New Yorku roku 1969 si také vyžá­da­lo WelchovyRalstonovy zku­še­nos­ti. „New York se v posled­ních 40 letech ohrom­ně změ­nil,“ říká Welch. „Vybírali jsme si peč­li­vě loka­ce a dopl­ňo­va­li je detai­ly a vývěs­ní­mi ští­ty.“

Kreativní (a osca­ro­ví) mimo­zemš­ťa­né Ricka Bakera jsou klí­čo­vým prv­kem série Muži v čer­ném, tak­že není žád­ným pře­kva­pe­ním, že se legen­dár­ní umě­lec vra­cí i ve tře­tím díle. Pro Bakera je prá­ce na fil­mech této série veli­ce uspo­ko­ju­jí­cí, pro­to­že tyto fil­my nevy­hnu­tel­ně vyža­du­jí maxi­mál­ní kre­a­ti­vi­tu. „V pří­pa­dě někte­rých fil­mů jde o pros­té líče­ní – řek­ně­me napří­klad kvů­li změ­ně věku hrdi­ny. Jindy je tře­ba udě­lat faleš­né tělo nebo hla­vu. Jindy zase vytvá­ří­me ani­ma­t­ro­nic­ké posta­vy a lout­ky. V pří­pa­dě fil­mů Muži v čer­ném uplat­ní­me všech­no tohle sou­čas­ně – a ješ­tě jsem musel navr­ho­vat počí­ta­čo­vé prv­ky. Nakonec jsme pro tenhle film vymys­le­li asi stov­ku mimo­zemš­ťa­nů a o kte­rém­ko­liv z nich bys­te moh­li nato­čit samo­stat­ný pří­běh.“

Sonnenfeld pro­hla­šu­je, že Bakerův cit se doko­na­le hodí k seri­oz­ní­mu pří­stu­pu natá­če­ní, kte­rý se sna­ží udr­žo­vat. „Nechcete, aby vymýš­lel bizar­ní, šíle­ně vypa­da­jí­cí mimo­zemš­ťa­ny,“ objas­ňu­je. „Pokud jsou mimo­zemš­ťa­né legrač­ní, musí to vychá­zet z jejich cho­vá­ní nebo pova­hy nebo z toho, že divá­ky něčím zaujmou.“

Výtvarník Bo Welch vysvět­lu­je, že před­tím, než dokon­čil své návrhy kulis, se nej­pr­ve podí­val na Bakerovy návrhy, aby se ujis­til, že spo­lu vše bude správ­ně ladit. „Navrhuje úžas­né mimo­zemš­ťa­ny a já vymýš­lím pro­stře­dí, kte­ré je zdů­raz­ňu­je,“ sou­dí. „Používáme veli­ce cit­li­vě vole­nou pale­tu, aby povrchy, tva­ry a bar­vy mimo­zemš­ťa­nů moh­ly dýchat a divá­ci si je vychut­na­li v jejich plné krá­se.“

V pří­pa­dě sek­ven­ce z roku 1969 při­šel Baker s nápa­dem, že by mimo­zemš­ťa­né moh­li být „retro“ - kon­krét­ně inspi­ro­va­ní mimo­zemš­ťa­ny, kte­ří se obje­vo­va­li ve sci­fi fil­mech šede­sá­tých let. „Výzvou pro nás už od prv­ní­ho dílu je, aby se naši mimo­zemš­ťa­né nepo­do­ba­li niče­mu, co jste už někdy vidě­li,“ říká Baker. Tentokrát navr­hl tvůr­cům fil­mu ori­gi­nál­ní řeše­ní. „Udělejme mimo­zemš­ťa­ny záměr­ně tako­vé, jaké už jsme někde vidě­li, ale udě­lej­me je lépe. Představme si, že lidé, kte­ří v pade­sá­tých a šede­sá­tých letech navr­ho­va­li pří­še­ry do fil­mů, sku­teč­ně někde zahléd­li oprav­do­vé­ho mimo­zemš­ťa­na a ve svých návr­zích se jím inspi­ro­va­li. A tenhle nápad se jim líbil. Tohle mě na fil­mu oprav­du bavi­lo – mít mož­nost vytvo­řit vlast­ní ver­ze kla­sic­kých mimo­zemš­ťa­nů byla ohrom­ná zába­va.“

Jak tako­vé­ho retro mimo­zemš­ťa­na vymýš­lí­te? „Má hod­ně vidět mozek a žíly a tak podob­ně,“ pro­zra­zu­je. „Máme tu mimo­zemš­ťa­na, vytvo­ře­né­ho pod­le ryby, roz­hod­ně z něja­ké­ho vod­ní­ho svě­ta. Mám ve fil­mu cameo, před­sta­vu­ji mimo­zemš­ťa­na s odha­le­ným moz­kem. V porov­ná­ní s tím jsou naši mimo­zemš­ťa­né z roku 1969 mno­hem ele­gant­něj­ší a pro­pra­co­va­něj­ší.“

Baker samo­zřej­mě vymýš­lel také hlav­ní­ho mimo­zemš­ťa­na fil­mu: padou­cha Borise v podá­ní Jaime Clementa. Baker mu navr­hl veli­ce drs­ňác­ký motor­kář­ský kos­tým včet­ně brý­lí, kte­ré půso­bí dojmem, že Borisovi zarůs­ta­jí hlu­bo­ko do očních důl­ků. „Měl jsem mož­nost z Jemainea udě­lat něco, čím doo­prav­dy není,“ říká Baker. „Je to ve sku­teč­nos­ti veli­ce jem­ný muž, ale v kos­tý­mu půso­bí o pozná­ní hro­zi­vě­ji – a, jak mi řek­ly dámy, kte­ré se natá­če­ní účast­ni­ly, také více sexy.“

Když jsem tam popr­vé při­šel, zeptal se mě Rick Baker, jest­li trpím klaus­tro­fo­bií,“ vzpo­mí­ná Clement s úsmě­vem. „Ptal se mě na spous­tu věcí – netu­ším, jest­li mě měly vydě­sit, a roz­hod­ně mě tro­chu děsi­ly. Současně zmi­ňo­val, že řada her­ců, kte­ří před­sta­vu­jí roli s nároč­nou mas­kou, tako­vou roli hra­jí nezříd­ka jen jed­nou za celou kari­é­ru.“ A mají pro to dob­rý důvod – prv­ní natá­če­cí den strá­vil Clement v mas­kér­ském křes­le osm hodin (kte­ré se brzy poda­ři­lo sra­zit na tři až čty­ři hodi­ny, jakmi­le se vše zaběh­lo a fun­go­va­lo ve správ­ném ryt­mu.

Samozřejmě nejde jen o mimo­zemš­ťa­ny a pří­še­ry. Maskér Christian Tinsley musel zaří­dit, aby se Josh Brolin ješ­tě více podo­bal Tommymu Lee Jonesovi. Za tím­to úče­lem mu byl vyro­be­ný odli­tek nosu Tommyho Lee Jonese, kte­rý kdo­si nale­zl v archi­vech stu­dia z doby před dva­ce­ti lety.

Ve výsled­ku se zdá, že když Baker pra­cu­je na fil­mech série Muži v čer­ném, je z něj malý kluk, kte­rý má mož­nost nachys­tat na něko­ho báječ­ný kanad­ský žert. „Emma Thompson mi pro­zra­di­la, že jed­nou z věcí, kte­ré se jí na prv­ních dvou fil­mech líbi­ly, bylo to, že vám necpe mimo­zemš­ťa­ny nezbyt­ně nut­ně v jed­nom kuse pří­mo pod nos, ale přes­to o jejich pří­tom­nos­ti máte pově­do­mí. Možná se něja­ký obje­ví jen v pár sním­cích, jak za někým v poza­dí pro­chá­zí, ale je zábav­né to vymýš­let. Myslím, že je skvě­lé do fil­mu umís­tit mimo­zemš­ťa­ny, kte­ré divá­ci neza­re­gis­tru­jí dří­ve než při čtvr­tém nebo pátém zhléd­nu­tí. Například v tomhle fil­mu máme v sek­ven­ci z Coney Islandu v poza­dí bizar­ní­ho mimo­zemš­ťa­na, hra­jí­cí­ho pinball. Musíte si na něj dávat pozor, pokud ho chce­te zahléd­nout.“

Dalším zásad­ním prv­kem svě­ta Mužů v čer­ném jsou nej­růz­něj­ší hrač­ky a zbra­ně, pou­ží­va­né agen­ty – ovšem ten­to­krát bude­me mít mož­nost spat­řit ve scé­nách z roku 1969 někte­ré z jejich star­ších ver­zí nebo pro­to­ty­pů.

Například neu­ra­ly­zer pro vyma­zá­ní pamě­ti je na stan­dar­dy roku 2012 veli­ce ele­gant­ní a kom­pakt­ní. Verze z roku 1969 napro­ti tomu zabí­rá celou jed­nu míst­nost na veli­tel­ství. „V roce 1969 se sice jed­ná o shod­ný tvar, ale je sto­krát vět­ší a napá­jí ho potru­bí,“ říká Welch. „Jako vždy, když jde o tech­no­lo­gie, se časem zmen­šil a zjed­no­du­šil. V roce 1969 byl ješ­tě pořád obří a neprak­tic­ký – a přes­to úžas­ný.“

Jako inspi­ra­ce nám poslou­ži­ly pří­stro­je pro MRI,“ vysvět­lu­je Welch. „Jedním kon­cem do pří­stro­je vje­de­te a dru­hým vás vypliv­ne ven. Je hla­si­tý a nepří­jem­ný a hroz­ně nebez­peč­ný, pro­to­že jde o novou tech­no­lo­gii, kte­rou zatím nikdo nevy­zkou­šel.“

Harlockerův tým vyro­bil pří­stroj, kte­rý váží přes 2.5 tuny, je pět a půl met­ru dlou­hý a přes čty­ři met­ry vyso­ký a poj­me jedi­nou oso­bu. „Jednou z věcí, o kte­ré jsme se pro sek­ven­ce z roku 1969 sna­ži­li, bylo to, aby všech­no bylo obří a neo­hra­ba­né. Myslím, že to je legrač­ní,“ říká.

Muži v čer­ném nemo­hou exis­to­vat bez svých legen­dár­ních oble­ků, což bylo úko­lem kosty­mér­ky Mary Vogt.

Možná by se zdá­lo, že čer­ný oblek je zkrát­ka čer­ný oblek, ale kos­týmy nejsou mód­ní návrhy – kaž­dý z hlav­ních hrdi­nů musel mít oble­ků něko­lik, kaž­dý se spe­ci­fic­kým úče­lem. „WillJoshem mají kaž­dý zhru­ba 25 oble­ků,“ popi­su­je Vogt. „Jsou urče­né k růz­ným věcem – někte­ré pro natá­če­ní v popru­zích, jiné pro kaska­dé­ry či pro detai­ly.“

Pokud se zdá 25 oble­ků pro kaž­dé­ho hod­ně, je tu ješ­tě Boris. „Pro kaž­dý kaska­dér­ský záběr má jiný kos­tým,“ vysvět­lu­je Vogt. Dali jsme mu světlou motor­kář­skou bun­du a řadu doplň­ků – chtě­li jsme, aby divá­ci oka­mži­tě pozna­li roz­díl mezi obě­ma ver­ze­mi Borise.“

Vogt byla samo­zřej­mě pově­ře­na i tvor­bou kos­tý­mů pro hereč­ky, kte­ré se ve fil­mu obje­vu­jí. V pří­pa­dě Emmy Thompson původ­ně zamýš­le­la pou­žít kalho­to­vý kos­tým, ale když uvi­dě­la její krás­né nohy, vymě­ni­la jí nako­nec kalho­ty za suk­ni.

Podobně tomu bylo i v pří­pa­dě Nicole Scherzinger, kte­rá v úvod­ní scé­ně při­chá­zí za Borisem. Původní návrh „sexy kni­hov­ni­ce“ byl pře­pra­co­ván a nahra­zen ote­vře­ně sexy odě­vem. „Je to Nicole Scherzinger. V krát­kých, při­lé­ha­vých čer­ných šatech s kozač­ka­mi vypa­dá úžas­ně. Nebylo nad čím pře­mýš­let. A ve dva­nác­ti­cen­ti­me­t­ro­vých pod­pat­cích cho­dí s tako­vou leh­kos­tí, jako by to byly domá­cí papu­če.“

Legendární tvůr­ce vizu­ál­ních efek­tů Ken Ralston se spo­leč­ně s dal­ším exper­tem v této oblas­ti, Jayem Reddem, ujal prá­ce na vizu­ál­ní strán­ce fil­mu.

Ralston vysvět­lu­je, že ačko­liv se ve fil­mu obje­vu­je hned něko­lik sek­ven­cí, kte­ré byly z pohle­du vizu­ál­ních efek­tů výzvou – od věze­ní na Měsíci až po zopa­ko­vá­ní star­tu Apolla 11 – bylo nej­těž­ším úko­lem vytvo­řit styl, kte­rý by doko­na­le zapa­dal do fil­mu, jenž Barry Sonnenfeld točil. „Barry má veli­ce spe­ci­fic­ký styl,“ míní Ralston. „Pracuje hod­ně expre­siv­ně, veli­ce vytří­be­ným sty­lem. Naše návrhy muse­ly být sty­li­zo­va­né, muse­ly v jeho svě­tě obstát, ale sou­čas­ně muse­ly půso­bit uvě­ři­tel­ně – a to i v pří­pa­dě, kdy se dělo něco neu­vě­ři­tel­né­ho.“

Vhodným pří­kla­dem je napří­klad ces­ta časem. Aby se pře­su­nul do minu­los­ti, kon­krét­ně do roku 1969, sko­čí agent J ze 61. pat­ra sedma­se­dm­de­sá­ti­pa­t­ro­vé­ho mra­kodra­pu Chrysler Building. „Vydali jsme se na vrcho­lek Chrysler Building, abychom tam poří­di­li refe­renč­ní zábě­ry,“ vyprá­ví Redd. Když tam ta stá­li a díva­li se 61 pater dolů, zača­li uva­žo­vat o tom, jak dlou­ho by ve sku­teč­nos­ti agent J padal. Ukázalo se, že jen něko­lik sekund. Aby z jeho sko­ku vznik­la dvou­mi­nu­to­vá sek­ven­ce, muse­li si Ralston a Redd tro­chu pohrát s fyzi­kál­ní­mi záko­ny, ale sou­čas­ně divá­ko­vi sdě­lit, že J ces­tu­je časem. „Demonstrovat divá­ko­vi ces­tu časem není snad­né,“ říká Redd. „Dinosauři sym­bo­li­zu­jí pra­věk, ale jak dáme naje­vo, že se nachá­zí­me v obdo­bí hos­po­dář­ské kri­ze, ve dru­hé svě­to­vé vál­ce? Hledali jsme iko­nic­ké před­mě­ty a objek­ty a zača­li jsme plá­no­vat pád samot­ný. Myslím, že naše budo­va má asi 800 pater, ale to neva­dí, nikdo si toho nevšim­ne – na nás je, abychom vytvo­ři­li ilu­zi toho, že to, co se ode­hrá­vá, by se klid­ně moh­lo stát v  reál­ném svě­tě.“

Ralston byl jed­ním z prv­ních, kte­ří se k Sonnenfeldovi při prá­ci na fil­mu při­po­ji­li, a výsled­kem byla úzká spo­lu­prá­ce s vedou­cí­mi všech ostat­ních oddě­le­ní od výtvar­ní­ků až po mecha­nic­ké efek­ty. Například výtvar­ník Bo Welch navr­hl mono­cy­kly, na kte­rých J a K honí Borise po Queens v roce 1969 – poté pře­dal šta­fe­tu RalstonoviReddovým talen­to­va­ným počí­ta­čo­vým gra­fi­kům, kte­ří mono­cy­kly v počí­ta­či stvo­ři­li – a dopl­ni­li do poza­dí nároč­né honič­ky New York šede­sá­tých let.

Ale patr­ně nej­těs­něj­ší spo­lu­prá­ce se týka­la Borisovy mas­ky. „S Rickem jsme se popr­vé setka­li, když nám bylo sedm­náct, natá­če­li jsme rekla­my – znám se s ním roky, ale nikdy jsme nespo­lu­pra­co­va­li,“ vzpo­mí­ná Ralston. „Byla to ohrom­ná zába­va, mít ho po ruce a spo­leč­ně na něčem pra­co­vat.“

Míra vzá­jem­né spo­lu­prá­ce se vel­mi zásad­ně měni­la dle potře­by. „Nikdy neví­te, kte­ré­ho z mimo­zemš­ťa­nů si Barry vybe­re pro detail­ní záběr,“ říká Ralston. „Mohli jsme vzít někte­ré­ho z Rickových mimo­zemš­ťa­nů a dopl­nit mu pár drob­nos­tí – napří­klad roz­ší­řit ani­ma­ci pro­sto­ru kolem očí, dopl­nit mrká­ní, pohy­by tyka­del, při­dat dal­ší kon­če­ti­nu.“ Ale BakerRalstonem také spo­leč­ně pra­co­va­li na tvor­bě Borise. „Rick při­šel s veli­ce dob­rým nápa­dem, aby hla­va a dal­ší jeho těles­né prv­ky při­po­mí­na­ly něco jako sevře­nou pěst,“ vysvět­lu­je Ralston. „Když ho vyve­de­te z míry nebo se oprav­du roz­zu­ří, roze­vře se a vy máte šan­ci zahléd­nout bizar­ní věci, kte­ré se ukrý­va­jí vespod. Rick ho vytvo­řil a neu­stá­le jsme se bavi­li o tom, jak bychom ho moh­li uplat­nit, pro­to­že dří­ve nebo poz­dě­ji jsme ho od něj měli pře­vzít a dále vylep­šo­vat.“

Ralstonův a Reddův tým také pro film vytvo­řil řadu digi­tál­ních kulis, v nichž se děj ode­hrá­vá. Nejnáročnější z nich se obje­vu­je v prů­bě­hu vyvr­cho­le­ní celé­ho fil­mu, kdy J a mla­dý K honí hned dvě ver­ze Borise mezi kon­struk­cí pod­půr­ných držá­ků raket, kte­ré vyne­sou Apollo 11 na ces­tu k Měsíci. Háček spo­čí­val v tom, že bylo tře­ba vytvo­řit doko­na­lou kopii památ­né udá­los­ti, kte­rou všich­ni nesčet­ně­krát vidě­li, a sou­čas­ně zajis­tit rea­li­za­ci vše­ho, co reži­sér potře­bo­val v rám­ci pří­bě­hu. „Realita je sice hezká věc, ale občas může být nud­ná. Filmy Muži v čer­ném sta­ví na roz­ší­ře­né rea­li­tě, fan­tas­tic­ké rea­li­tě. Začínáme rea­li­tou a poté se sna­ží­me zajít dál, ale stá­le zacho­vat dojem, že se jed­ná o sku­teč­ný svět,“ popi­su­je Redd. Museli jsme zacho­vat legen­dár­ní zábě­ry ze star­tu Apolla 11, ale pro potře­by fil­mu jsme mož­ná někte­ré věci pozmě­ni­li – počet pater kon­struk­ce, kolik kou­ře kde v danou chví­li je, jak dale­ko je pláž od odpa­lo­va­cí ram­py.“

            „Snažíme se vás pře­svěd­čit o tom, že tam pobí­ha­jí dva agen­ti a dva Borisové, kte­ří spo­lu boju­jí,“ popi­su­je Ralston. „Všude je spous­ta kou­ře, páry, ven­ti­lač­ních otvo­rů, ote­ví­ra­jí se nám úžas­né pohle­dy na rake­tu. Světlo musí mít urči­tou atmo­sfé­ru. Všechno je to sty­li­zo­va­né, aby to půso­bi­lo dojmem celist­vos­ti v rám­ci fil­mu, ale sou­čas­ně tak, jako bychom tam sku­teč­ně byli.“

Zdroj: Tisková zprá­va.


Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře

Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 4,32877 s | počet dotazů: 269 | paměť: 72196 KB. | 27.04.2024 - 13:24:08