Hodnocení článku
(1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...Po sérii náročných psychologických dramat Máma, Otec či Sbormistr filmového roku 2025 přichází černá komedie Na plech režiséra Martyho Pohla, který je znám jako kontroverzní rapper Řezník. Film získal v pondělí 19. ledna 2025 kromě nominace na nejlepší plakát rovněž vítězství v anketě o cenu filmových fanoušků v rámci 33. ročníku Českého lva. Komedie vstoupila do kin 23. ledna 2025 a vidělo jej v českých kinech 280 000 lidí – jedná se o dosud nejúspěšnější film režiséra Martyho Pohla. Snímek je nepřístupný pro děti do 15 let – osobně bych jej naopak promítala jako odstrašující.
Co praví anotace:
„Rodinný film Martyho Pohla pojímá osobitým způsobem příběh Marka, který po dokončení vysokoškolských studií vstupuje do života. Zažívá spoustu neotřelých dobrodružství, aby nakonec dospěl k poznání, že rodina je to nejdůležitější. Ve svém zaměstnání dostává na starost velmi ambiciózní projekt, ale v osobním životě má nečekané potíže. Poté, co na chodbě domu nalezne batoh a snaží se ho poctivě vrátit, je zadržen inspektorem, který ho nezavře do vězení, ale přiměje ke spolupráci. Marek se tak musí vetřít do přízně třech bratrů, kteří v bytě o patro níž vaří pervitin. Marek plně využívá svých znalostí z vysoké školy ekonomické a drogový obchod jen kvete. Soužití se sourozenci Grundzovými přináší řadu humorných, ale i napínavých okamžiků. Divák bude nejen stržen dějem, zároveň se dozví řadu zajímavých faktů z blízké i vzdálenější historie.“
O čem snímek vypráví?
Ačkoliv Na plech působí u veřejnosti kontroverzně a trailerem jsem byla mírně znechucena, zhlédnutí samotného snímku mě příjemně překvapilo. Již chápu, proč právě tento film získal Cenu filmových fanoušků, jejichž logika a měřítka se zákonitě liší od kritérií pro hodnocení akademické obce.
Na plech není jen „obyčejná“ černá komedie, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale film stojící na ironickém a místy až absurdním střetu světa běžné, slušné normality a kriminálního podsvětí romského ghetta – s existenciálním podtextem jako zobrazením ztráty smyslu. Pojednává nejen rodinné vazby, práci v „prohnilém“ korporátu bez zdravých vztahů a drogové prostředí problémových sídlišť, ale i fungování systému a mechanismy moci. Film těží nejen ze situačního a fekálního humoru, ale hlavně z groteskního napětí mezi dvěma odlišnými světy a jejich průnikem, když se objeví „nepolíbený“ vysokoškolák v „pervitinovém prostředí“ a naopak „pervitinový vařič“ v korporátu. Humor se pak zde stává obranou proti absurditě. Tento „průnik světů“ ilustruje i plakát filmu, který se inspiroval plakátem kultovních Pelíšků – ústředním tématem je lžička.
Hlavní hrdina Marek (Jan Hofman), vystupující typově jako „slušný kluk v neslušném byznysu“, mi evokuje vychovaného, idealistického a mírně naivního mladíka, jenž se cizím přičiněním dostane nejen do vyloučené lokality severních Čech, ale i do prostředí korporátních krys. Je vržen do série podivných situací, které jej postupně zbavují iluzí a toto rozčarování působí humorně. Jeho rozčarování, pramenící z konfrontace s absurditou okolního světa, vytváří komický efekt, který není založen na prvoplánovém humoru, ale spíše na ironii a situačním kontrastu. Právě v těchto momentech film funguje nejsilněji – jako satirická výpověď o společnosti a hranici mezi „slušností“ a „zločinem“. Film tak funguje jako nelítostné zrcadlo společnosti. V závěru se dočkáme téměř „pohádkového konce“, jenž je po závěrečných titulcích vystřídán skutečným koncem s vylíčením kruté reality.
Plusy a mínusy:
Film údajně vychází ze zkušenosti samotného režiséra. Scenárista a režisér Marty Pohl odvedl vcelku dobrou práci – jeho scénář neobsahuje žádná „hluchá“ místa, je plný nečekaných zvratů, překvapení a rozčarování (snad až na přebytečnou scénu v jeskyni), jen místy dává divákově bránici na chvíli odpočinout. Podobně jako Džob režiséra Tomáše Vorla, který zobrazuje tři společenské vrstvy, v nichž ztroskotali hlavní hrdinové, i snímek Na plech tvůrce Martyho Pohla ukazuje tři „zvrácené“ světy - drogové prostředí, oblast „prohnilého“ korporátu a domnělé policie.
Natáčelo se na odpudivě ponurých místech: v budově Vazební věznice Ruzyně, dále v budově bývalého plicního sanatoria ve Středočeském kraji, které od roku 1971 bylo zabráno sovětskou okupační armádou a sloužilo jim jako nemocnice do roku 1991, a zejména v severních Čechách – v Rumburku a blízkém okolí, kde mají lidé reálné zkušenosti s uživateli drog. Kromě skutečných herců Marty Pohl využil pro svůj film i neherce – realistické drogové uživatele, kteří hráli sami sebe, např. jako komparzisty pro scénu s rozvozem pervitinu. Možná i z tohoto důvodu ve filmu padne přibližně 409 sprostých slov.
Z filmařského hlediska je snímek Na plech výrazný a nápaditý zejména vizuálně – dokáže zaujmout a zároveň šokovat – obrazy jsou často tvrdé, až zvrácené, což podporuje jeho satirický tón. Tvůrce kombinuje vulgaritu, ironii, smrt, zločin a existenciální úzkost. Pozoruhodně věrohodný je herecký výkon Jana Hofmana v roli hlavní postavy Marka, kterého ztvárnil s velkou mírou nasazení. Roli domnělého policisty umně ztělesnil „úlisný“ Robert Nebřenský. Arogantního šéfa ve firmě ztvárnil Tomáš Jeřábek. Filmem se mihnul i Milan Šteindler, jenž zazářil v roli číšníka.
Pro koho je snímek vhodný?
Snímek ocení především diváci, kteří vyhledávají absurdní černé komedie, nebojí se jakéhokoliv typu humoru a nevyhýbají se ani jeho krajním podobám. Film bude blízký rovněž příznivcům tvorby Martyho Pohla, kteří dlouhodobě sledují a oceňují jeho provokativní tématiku, zahrnující společenská tabu včetně drogového prostředí. Na své si přijdou také milovníci díla typu Françoise Villona, jež se ve svých baladách nevyhýbá temným a obtížným tématům. Blízky může být i mladým divákům, kteří jej mohou vnímat jako odstrašující prevenci.
Verdikt:
Film Martyho Pohla se snaží šokovat, bořit tabu a zároveň bavit. Pokud bychom převedli Martyho film do formy středověké balady, mohl by nabýt podoby některého z děl básníka Françoise Villona, neboť má blízko k villonovské poetice – k drsné, cynické, ale existenciálně pravdivé výpovědi o světě na okraji společnosti. V současné době se snímek na databázi ČSFD drží kolem 64 %, ale jeho diváckou oblíbenost potvrzuje cena filmových fanoušků v rámci 33. ročníku Českého lva.
Osobnost Martyho Pohla
Martin von Pohl (1. října 1986, Rumburk) je český režisér, scénárista, hudebník a tvůrce počítačových her. Filmem se zabývá od dětství, kdy již v devíti letech natočil své první amatérské snímky Nebezpečný byt a Nebezpečný byt 2. Jeho raná tvorba, tvořená parodiemi a experimentálními projekty, vznikala bez střihu a s natáčením scén chronologicky na domácí videokameru. Po pauze věnované hudbě, hrám a osobním problémům se vrátil k filmu v roce 2005 krátkou humornou ukázkou Beerstory, natočenou pro přijímací řízení na FAMU.
Zlom v jeho kariéře přinesl černobílý artový snímek Deprivační staniol (2005), který získal hlavní cenu festivalu Ostrava Open v kategorii City On/Off Line a byl promítán v pražském kině Aero. V následujících letech se Pohl věnoval adaptaci svých adventurních her, což vyústilo v kontroverzní film Život není krásný: The Movie (2008), který vyvolal silné společenské reakce a upevnil jeho reputaci provokativního tvůrce. Následoval film Jehovova pomsta (2010), v němž se režisér posunul k výrazně filmovější stylizaci, a který měl premiéru v pražském kině Aero.
Po tomto období se Pohl věnoval také režii hudebních videoklipů ke své horrorcore hudební tvorbě pod pseudonymem Řezník a svou kapelu Sodoma Gomora, včetně kultovních klipů Žižkovský bary, Zasraný Vánoce či Ta holka v mym sklepě. V současnosti připravuje další černou komedii z prostředí nelegálních zápasů Máma má raka, která má opět pokračovat v jeho tradici šokovat, bořit tabu a zároveň bavit.
(4,91 z 5)