Photo © Bontonfilm

Hodnocení článku

(3 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

Po sérii nároč­ných psy­cho­lo­gic­kých dra­mat Máma, Otec či Sbormistr fil­mo­vé­ho roku 2025 při­chá­zím s recen­zí pro­vo­ka­tiv­ní absurd­ní kome­die s prv­ky čer­né­ho humo­ru Na plech reži­sé­ra Martyho Pohla, kte­rý je znám jako kon­tro­verz­ní rap­per Řezník. Film zís­kal v pon­dě­lí 19. led­na 2026 kro­mě nomi­na­ce na nej­lep­ší pla­kát rov­něž vítěz­ství v anke­tě o cenu fil­mo­vých fanouš­ků v rám­ci 33. roč­ní­ku Českého lva. Komedie vstou­pi­la do kin 23. led­na 2025 a vidě­lo ji v čes­kých kinech 280 000 lidí – jed­ná se o dosud nej­ú­spěš­něj­ší film reži­sé­ra Martyho Pohla. Snímek je nepří­stup­ný pro děti do 15 let – osob­ně bych jej nao­pak pro­mí­ta­la jako odstra­šu­jí­cí.

Co praví anotace:

„Rodinný film Martyho Pohla pojí­má oso­bi­tým způ­so­bem pří­běh Marka, kte­rý po dokon­če­ní vyso­ko­škol­ských stu­dií vstu­pu­je do živo­ta. Zažívá spous­tu neotře­lých dob­ro­druž­ství, aby nako­nec dospěl k pozná­ní, že rodi­na je to nej­dů­le­ži­těj­ší. Ve svém zaměst­ná­ní dostá­vá na sta­rost vel­mi ambi­ci­óz­ní pro­jekt, ale v osob­ním živo­tě má neče­ka­né potí­že. Poté, co na chod­bě domu nalez­ne batoh a sna­ží se ho pocti­vě vrá­tit, je zadr­žen inspek­to­rem, kte­rý ho neza­vře do věze­ní, ale při­mě­je ke spo­lu­prá­ci. Marek se tak musí vetřít do příz­ně třech bra­trů, kte­ří v bytě o patro níž vaří per­vi­tin. Marek plně vyu­ží­vá svých zna­los­tí z vyso­ké ško­ly eko­no­mic­ké a dro­go­vý obchod jen kve­te. Soužití se sou­ro­zen­ci Grundzovými při­ná­ší řadu humor­ných, ale i napí­na­vých oka­mži­ků. Divák bude nejen str­žen dějem, záro­veň se dozví řadu zají­ma­vých fak­tů z blíz­ké i vzdá­le­něj­ší his­to­rie.“

O čem snímek vypráví?

Ačkoliv Na plech půso­bí u veřej­nos­ti kon­tro­verz­ně a trai­le­rem jsem byla mír­ně zne­chu­ce­na, zhléd­nu­tí samot­né­ho sním­ku mě pří­jem­ně pře­kva­pi­lo. Již chá­pu, proč prá­vě ten­to film zís­kal Cenu fil­mo­vých fanouš­ků, jejichž logi­ka a měřít­ka se záko­ni­tě liší od kri­té­rií pro hod­no­ce­ní aka­de­mic­ké obce.

Na plech není jen „oby­čej­ná“ čer­ná kome­die, ale spí­še absurd­ní kome­die s prv­ky fekál­ní­ho humo­ru, sto­jí­cí na absurd­ním a mís­ty iro­nic­kém stře­tu svě­ta upja­té sluš­nos­ti a nor­ma­li­ty a kri­mi­nál­ní­ho pod­svě­tí rom­ské­ho ghet­ta – divák může číst exis­ten­ci­ál­ní pod­text jako zob­ra­ze­ní ztrá­ty smys­lu. Zobrazuje nejen rodin­né vaz­by, prá­ci v „pro­hni­lém“ kor­po­rá­tu bez zdra­vých vzta­hů a dro­go­vé pro­stře­dí pro­blé­mo­vých síd­lišť, ale i fun­go­vá­ní sys­té­mu a mecha­nismy moci. Film těží nejen ze situ­ač­ní­ho a fekál­ní­ho humo­ru, ale hlav­ně z gro­tesk­ní­ho napě­tí mezi dvě­ma odliš­ný­mi svě­ty a jejich prů­ni­kem, když se obje­ví „nepo­lí­be­ný“ vyso­ko­ško­lák v „per­vi­ti­no­vém pro­stře­dí“ a nao­pak „per­vi­ti­no­vý vařič“ v kor­po­rá­tu. Divácký smích zde může být obra­nou pro­ti absur­di­tě. Tento „prů­nik svě­tů“ ilu­stru­je i pla­kát fil­mu, kte­rý paro­du­je pla­kát kul­tov­ních Pelíšků – ústřed­ním téma­tem je lžič­ka.

Hlavní hrdi­na Marek (Jan Hofman), vystu­pu­jí­cí typo­vě jako „sluš­ný kluk v nesluš­ném byz­ny­su“, mi evo­ku­je vycho­va­né­ho, ide­a­lis­tic­ké­ho a mír­ně naiv­ní­ho mla­dí­ka, jenž se cizím při­či­ně­ním dosta­ne nejen do vylou­če­né loka­li­ty sever­ních Čech, ale i do pro­stře­dí kor­po­rát­ních krys. Je vržen do série podiv­ných situ­a­cí, kte­ré jej postup­ně zba­vu­jí ilu­zí a toto roz­ča­ro­vá­ní půso­bí humor­ně. Jeho roz­ča­ro­vá­ní, pra­me­ní­cí z kon­fron­ta­ce s absur­di­tou okol­ní­ho svě­ta, vytvá­ří komic­ký efekt, kte­rý je zalo­žen nejen na prvo­plá­no­vém humo­ru, ale také na iro­nii a situ­ač­ním kon­tras­tu. Právě v těch­to momen­tech film fun­gu­je nej­sil­ně­ji – může být čten i jako nelí­tost­né zrca­dlo celé spo­leč­nos­ti a hra­ni­ce mezi „sluš­nos­tí“ a „zlo­či­nem“. V závě­ru se dočká­me paro­die „pohád­ko­vé­ho kon­ce“, kdy hrdi­na dostal za odmě­nu „prin­cez­nu a celé krá­lov­ství“, jen­že po závě­reč­ných titul­cích je vystří­dán sku­teč­ným kon­cem s vylí­če­ním kru­té rea­li­ty.

Plusy a mínusy:

Film údaj­ně vychá­zí ze zku­še­nos­ti samot­né­ho reži­sé­ra, pochá­ze­jí­cí­ho z Rumburku. Scenárista a reži­sér Marty Pohl odve­dl vcel­ku dobrou prá­ci – jeho scé­nář neob­sa­hu­je žád­ná „hlu­chá“ mís­ta, je plný neče­ka­ných zvra­tů, pře­kva­pe­ní a roz­ča­ro­vá­ní (snad až na pře­by­teč­nou scé­nu v jes­ky­ni), jen mís­ty dává divá­ko­vě brá­ni­ci na chví­li odpo­či­nout. Podobně jako Džob reži­sé­ra Tomáše Vorla, kte­rý zob­ra­zu­je tři spo­le­čen­ské vrst­vy, v nichž ztros­ko­ta­li hlav­ní hrdi­no­vé, i sní­mek Na plech tvůr­ce Martyho Pohla obraz­ně vykres­lu­je tři „zvrá­ce­né“ svě­ty – dro­go­vé pro­stře­dí, oblast „pro­hni­lé­ho“ kor­po­rá­tu a domně­lé poli­cie. Film může být čten i tak, že divák sle­du­je oddé­mo­ni­zo­vá­ní jed­něch skr­ze demas­ko­vá­ní dru­hých – uka­zu­je dro­go­vý svět jako ote­vře­ně cha­o­tic­ký, kor­po­rát jako civi­li­zo­va­ný cha­os a poli­cii jako cha­os mas­ko­va­ný řádem.

Natáčelo se na odpu­di­vě ponurých mís­tech: v budo­vě Vazební věz­ni­ce Ruzyně, dále v budo­vě býva­lé­ho plic­ní­ho sana­to­ria ve Středočeském kra­ji, kte­ré od roku 1971 bylo zabrá­no sovět­skou oku­pač­ní armá­dou a slou­ži­lo jim jako nemoc­ni­ce do roku 1991, a zejmé­na v sever­ních Čechách – v Rumburku a blíz­kém oko­lí, kde mají lidé reál­né zku­še­nos­ti s uži­va­te­li drog. Kromě sku­teč­ných her­ců Marty Pohl vyu­žil pro svůj film i neher­ce – rea­lis­tic­ké dro­go­vé uži­va­te­le, kte­ří hrá­li sami sebe, např. jako kom­par­zis­ty pro scé­nu s roz­vo­zem per­vi­ti­nu. Možná i z toho­to důvo­du ve fil­mu pad­ne při­bliž­ně 409 sprostých slov.

Z fil­mař­ské­ho hle­dis­ka je sní­mek Na plech výraz­ný a nápa­di­tý zejmé­na vizu­ál­ně – doká­že zaujmout a záro­veň šoko­vat – obra­zy jsou čas­to syro­vé, tvr­dé, až zvrá­ce­né, což může vytvá­řet dojem paro­die a kari­ka­tu­ry. Film kom­bi­nu­je vul­ga­ri­tu, smrt, zlo­čin, tabu a exis­ten­ci­ál­ní poci­ty. Pozoruhodně věro­hod­ný je herec­ký výkon Jana Hofmana v roli hlav­ní posta­vy Marka, kte­ré­ho ztvár­nil s vel­kou mírou nasa­ze­ní. Roli domně­lé­ho poli­cis­ty umně ztě­les­nil „úlis­ný“ Robert Nebřenský. Arogantního šéfa ve fir­mě ztvár­nil Tomáš Jeřábek. Filmem se mih­nul i Milan Šteindler, jenž zazá­řil v roli číš­ní­ka. Karel Oračko, vystu­pu­jí­cí spo­lu se svý­mi dvě­ma bra­t­ry Oračkovými ve fil­mu jako nehe­rec, mně osob­ně vizu­ál­ně evo­ku­je podo­bu Karlose Vémoly.

Pro koho je snímek vhodný?

Snímek oce­ní pře­de­vším divá­ci, kte­ří vyhle­dá­va­jí absurd­ní čer­né kome­die, chtě­jí nahléd­nout do útrob spo­leč­nos­ti, a nebo­jí se při­tom jaké­ho­ko­liv typu humo­ru a nevy­hý­ba­jí se ani jeho kraj­ním podo­bám. Film bude blíz­ký rov­něž pří­z­niv­cům tvor­by Martyho Pohla, kte­ří dlou­ho­do­bě sle­du­jí a oce­ňu­jí jeho pro­vo­ka­tiv­ní téma­ti­ku – zahr­nu­jí­cí spo­le­čen­ská tabu včet­ně dro­go­vé­ho pro­stře­dí – smě­řu­jí­cí ke zne­hod­no­ce­ní spo­le­čen­ských ilu­zí. Na své si mohou při­jít také milov­ní­ci díla typu Françoise Villona, pro­kle­té­ho bás­ní­ka, jenž se ve svých bala­dách nevy­hý­bá tem­ným a obtíž­ným téma­tům. Blízký může být i mla­dým divá­kům, kte­ří jej mohou vní­mat jako odstra­šu­jí­cí pre­ven­ci.

Verdikt:

Film Martyho Pohla se sna­ží šoko­vat, bořit tabu a záro­veň bavit. Pokud bychom pře­ved­li Martyho film do for­my stře­do­vě­ké bala­dy, mohl by nabýt podo­by někte­ré­ho z děl bás­ní­ka Françoise Villona, neboť má blíz­ko k villo­nov­ské poe­ti­ce – k drs­né, cynic­ké, ale exis­ten­ci­ál­ně prav­di­vé obraz­né výpo­vě­di o svě­tě a spo­leč­nos­ti. V sou­čas­né době se sní­mek na data­bá­zi ČSFD drží kolem 64 %, ale jeho divác­kou oblí­be­nost potvr­zu­je cena fil­mo­vých fanouš­ků v rám­ci 33. roč­ní­ku Českého lva.

Osobnost Martyho Pohla

Martin von Pohl (1. říj­na 1986, Rumburk) je čes­ký reži­sér, scé­náris­ta, hudeb­ník a tvůr­ce počí­ta­čo­vých her. Filmem se zabý­vá od dět­ství, kdy již v deví­ti letech nato­čil své prv­ní ama­tér­ské sním­ky Nebezpečný byt a Nebezpečný byt 2. Jeho raná tvor­ba, tvo­ře­ná paro­di­e­mi a expe­ri­men­tál­ní­mi pro­jek­ty, vzni­ka­la bez stři­hu a s natá­če­ním scén chro­no­lo­gic­ky na domá­cí video­ka­me­ru. Po pau­ze věno­va­né hud­bě, hrám a osob­ním pro­blé­mům se vrá­til k fil­mu v roce 2005 krát­kou humor­nou ukáz­kou Beerstory, nato­če­nou pro při­jí­ma­cí říze­ní na FAMU.

Zlom v jeho kari­é­ře při­ne­sl čer­no­bí­lý arto­vý sní­mek Deprivační sta­ni­ol (2005), kte­rý zís­kal hlav­ní cenu fes­ti­va­lu Ostrava Open v kate­go­rii City On/Off Line a byl pro­mí­tán v praž­ském kině Aero. V násle­du­jí­cích letech se Pohl věno­val adap­ta­ci svých adven­tur­ních her, což vyús­ti­lo v kon­tro­verz­ní film Život není krás­ný: The Movie (2008), kte­rý vyvo­lal sil­né spo­le­čen­ské reak­ce a upev­nil jeho repu­ta­ci pro­vo­ka­tiv­ní­ho tvůr­ce. Následoval film Jehovova pomsta (2010), v němž se reži­sér posu­nul k výraz­ně fil­mo­věj­ší sty­li­za­ci, a kte­rý měl pre­mi­é­ru v praž­ském kině Aero.

Po tom­to obdo­bí se Pohl věno­val také režii hudeb­ních video­kli­pů ke své horror­co­re hudeb­ní tvor­bě pod pseu­do­ny­mem Řezník a svou kape­lu Sodoma Gomora, včet­ně kul­tov­ních kli­pů Žižkovský bary, Zasraný Vánoce či Ta hol­ka v mym skle­pě. Následně při­pra­vil dal­ší čer­nou kome­dii z pro­stře­dí nele­gál­ních zápa­sů Máma má raka, kte­rá opět pokra­čo­va­la v jeho tra­di­ci šoko­vat, bořit tabu a záro­veň bavit.