Norské dřevo

Nelze ten­to japon­ský pří­běh odvy­prá­vět od začát­ku,  nešli/y  bys­te na to.  A bylo by to na ško­du.

Je to kame­ra­man­ský film zasa­ze­ný do pří­ro­dy lesů,  luk a strá­ní,  a svě­ží trá­vy,  s prv­ním bílým sně­ho­vým popraš­kem,  a s tříš­ti­vý­mi vlna­mi,  kte­ré nará­že­jí na ská­lu.  Zde dá prů­chod Toru Watanabe svým citům napl­no.   Jeho křik se také tříští o ska­lis­ka,  a on se čis­tí od boles­ti, a jak sláb­ne pří­boj , sláb­ne i jeho bolest.  Bude trva­lá, ale bude sláb­nout.  Vietnamský reži­sér TRAN ANH  HUNG  (1962) usi­lo­val 4 roky v letech 2004-2008,  aby mu japon­ský oso­bi­tý lite­rát  HARUKI MURAKAMI dal autor­ská prá­va na NORVEI NO MORI ( Norské dře­vo) - Murakami chtěl dvě věci po něm: scé­nář a roz­po­čet. Hung žije ve Francii a mys­lí fran­couz­sky, tudíž scé­nář z fran­couz­šti­ny nechal pře­lo­žit do ang­lič­ti­ny a do japon­šti­ny. Pak spo­lé­hal na tým, se kte­rým pra­co­val v loka­li­tách japon­ských. NORSKÉ DŘEVO  své­ho auto­ra  nato­lik pro­sla­vil, že musel od svě­ta utí­kat do samo­ty. Málokomu se poda­ří , aby jeho román byl pře­lo­žen do 36 jazy­ků,  byly vydá­ny dese­ti­mi­li­o­no­vé nákla­dy jeho titu­lu. Čím to asi bude?  Jednak pat­ří ke gene­ra­ci, kte­rá umě­la zachy­tit slav­nou epo­chu let na roz­hra­ní šede­sá­tých až sedm­de­sá­tých.  Zrodila Beatles a také jed­na z jejich pís­ní dala  titul romá­nu i fil­mu.  I  když  se to ani nevy­svět­lu­je.  Toru má číst VELKÝ GATSBY,  ale ani jed­nou kame­ra nena­je­de na titul kníž­ky.  Poznáme to pod­le toho,  že v  uli­cích  Tokia ,  se mísí davy pro­tes­tu­jí­cích,  za novou refor­mu  a stře­ty s japon­skou poli­cií. Náš hrdi­na Toru, ale tyto akti­vi­ty stu­dent­ské míjí. Jeho vnitř­ní svět  pat­ří pří­te­li a  jeho kama­rád­ce  z dět­ství.  Murakami  uměl zachy­tit  svět stu­den­st­kých lásek,  ucho­pit  sex a jeho ote­vře­nost,  a  tu pak umoc­nil  Hung a kame­ra­man PIN BING LEE  . Autor roze­hrál pří­běh žen - stu­den­tek sotva osmác­ti­le­tých,  a ve třech polo­hách ,  nám v hlu­bo­kém niter­ném pono­ru zasa­dil slo­vo o sexu  do ote­vře­né kra­ji­ny,  jed­nou v jas­né svě­ží trá­vě,  podru­hé v bílé plo­še sně­ho­vé­ho popraš­ku,  a potře­tí v ska­lis­ku , o kte­ré se tříští pří­boj.  Jak nazna­ču­jí obra­zo­vé sek­ven­ce,  tak i prá­ce kame­ra­ma­na tomu pod­lé­ha­la.  Kamera buď  stou­pá ryt­mic­ky s kro­kem Toru,  kte­rý na výzvu dopi­sem běží za Naoko ,  do hor­ské tera­pe­u­tic­ké léčeb­ny.  Nebo nao­pak  kame­ra pano­ra­mu­je celou plo­chou po svě­ží zele­né trá­vě,  kde si Toru,  pro­mí­tá intim­ní vztah s Naoko,  kte­rá mu při­zná­vá,  že sotva ho vidě­la,  moh­la zvlhnout a při­jmout ho.  V této kra­ji­ně je i schop­na při­znat,  že se svým dět­ským pří­te­lem,  vyrůs­ta­li do jeho sed­mác­ti let.  Po intim­ních pro­hrách,  si Kiaki (zde si nejsem  jis­ta jeho křes­ním jmé­nem)  pus­tí na sebe v autě výfu­ko­vé ply­ny ,  utěs­ní okna auta,  a skon­čí svůj mla­dý život v sedm­nác­ti letech,  že se mu dva­krát nepo­da­řil koint.  Naomi,  moh­la mít v sobě záro­dek schi­zofre­nie,  kte­rý mohl být latent­ní,  a nemu­sel se pro­je­vit  u ní tak brzy.

Jako v dva­ce­ti letech, ale jenom z dia­lo­gů  v ote­vře­né kra­ji­ně sně­hu, lze dovo­dit,  že její návra­ty a tou­ha být stá­le mla­dá,  jenom osm­nác­ti­le­tá  a i když ji bude dva­cet, že se zase chce vrá­tit  do svých osm­nác­ti let, že chce zemřít mla­dá.  Zaváže Toru,  aby ji nikdy neo­pus­til,  aby na ni nikdy neza­po­mněl.   Skoro se jí to poda­ří,  aby dal­ší,  již tře­tí mla­dý život skon­čil pata­lo­gic­ky. S fil­mem by se dalo pra­co­vat jako s dobrou téma­tic­kou lát­kou na růz­né semi­ná­ře .  Toru,  má jed­nak pří­te­le, práv­ní­ka  ze stu­dií,  kte­rý přes svůj vztah s vel­mi nobles­ní dív­kou ,  je s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí prout­ní­kem,  kte­rý má na kon­tě již sve­de­ných 70 dívek.  Toru mu nikdy neod­mít­ne noč­ní pro­cház­ky  čtvr­tí Shindžuku,  kde se dají dív­ky lehce zís­kat na jed­nu noc.  Právník Nagasawa jde ale dál,  a vyža­du­je, aby si dív­ky , ješ­tě k ránu pro­ho­di­li.  I to Toru neod­mí­ne.  Ve tře­tí  polo­ze nám Murakami  fil­mař­sky  zpra­co­va­ný Hungem  roze­hrá­vá intim­ní sex mezi uči­tel­kou kla­ví­ru,  kte­rá dvo­ji­ci Naoko a Toru musí  pro­vá­zet jako dopro­vod  při jejich intim­ních výpo­vě­dích, a Toru.   Po smr­ti Naoko,  kte­rá nezvlád­la svět vnitřích hla­sů,  zapo­me­nu­tí na minu­lost a nedob­ro­vol­ný odchod pří­te­le z dět­ství, pak sama v kon­fron­ta­ci se svým dušev­ním svě­tem a svět­ským,  volí smrt  obě­še­ním.  Kamera nám dva­krát uka­zu­je  špič­ku nohy  ženy, jed­nou po milo­vá­ní,  jsou plné živo­ta  a jed­nou po smr­ti obě­še­ním,  jsou suché, sta­že­né. I tyto detai­ly tam hra­jí malou plí­ži­vou roli.  Bing Lee  je nám pod­sou­vá, ale my je necí­tí­me uvnitř v sále kina,  až nás film opus­tí,  tak jde­me sami kra­ji­nou,  míjí­me  okol­ní svět,  a tiše si vyba­vu­je­me klid­nou plo­chu kra­ji­ny , jar­ní, zim­ní,  a pod­zim­ní s pří­bo­jem,  a huko­tem moře.  Obrazové sek­ven­ce mlu­ví za svo­je auto­ry,  a neby­lo tře­ba nižád­ných slov. Pokud je Murakami pou­žil a Hung pře­vzal,  tak jsou  neo­by­čej­ně ote­vře­ná slo­va o sexu.   Neočekávali bychom je  v japon­ské etni­ce, kte­rá je spí­še intim­ní a uza­vře­ná okol­ní­mu svě­tu.  Zde nám ji Murakami - Hung dáva­jí napl­no vyznít.  Kamera měla neo­by­čej­ně krás­nou loka­li­tu ,  a necha­la pano­ra­mo­vat  a  těši­la  se z ní.  Pokud naje­la na detail,  tak do této  svě­ží pří­ro­dy,  nám zazní­va­jí slo­va dív­ky,  kte­rá po odml­ce 4 měsíč­ní  , je schop­na pro­mlu­vit, co pro ni zna­me­nal  sex s Toru.  Ale záro­veň ho zavá­že, se sli­bem, že musí  na mi mys­let.  Tady by moh­la být prv­ní začí­na­jí­cí  pato­lo­gie.  Toru to pod­stu­pu­je,  a pod­stu­pu­je i noč­ní výle­ty s práv­ní­kem, prout­ní­kem, a i když mu jeho nobles­ní pří­tel­ky­ně vytý­ká, že on se nemu­sí pod­bí­zet  do tako­vé­ho živo­ta, tak ani neví, že by to měl odmí­tat.  Třetí jeho kon­takt se sexem, je, kdy vyho­ví, aniž  by ženu milo­val.

Je to  poža­da­vek for­mou  pros­by,  když uči­tel­ka hud­by,  odchá­zí z tera­pe­u­tic­ké­ho  pra­co­viš­tě  z hor .  Po 7 letech,  a před jejím novým pra­cov­ním uplat­ně­ním,  žádá Toru,  aby se s ní pomi­lo­val.   Turu žas­ne,  zda­li to musí  být, ale také neod­mít­ne její­mu  zvlášt­ní­mu poža­dav­ku.   Oba dva ,  jako­by tím­to sexem,  vyzrá­li. Učitelka hud­by v ženu,  kte­rá při­zná­vá, že po sed­mi letech,  se vra­cí do nor­mál­ní­ho živo­ta.  A Toru  nám v závě­reč­ných titul­cích při­zná­vá, že jeho kon­takt s mrt­vý­mi,  se začal odda­lo­vat. Rozevírat,  aby se  mohl se vrá­tit k jiné ženě.  Studentce, Midori,  pro­to­že Reiko mu ote­vře­la oči, že za smr­tí Naoko Toru  nesto­jí.  Midori,  mu lid­ský­mi cito­vý­mi slo­vy říka­la,  že již toho hod­ně zku­si­la,   a pro­ži­la, a chce být  nyní šťast­na. Matka ji umře­la v dět­ství,  a o otci hovo­ří , že odjel za pří­te­lem do Uruguaye. V prav­dě,  ale leží v koma­tu v nemoc­ni­ci. I o něho při­chá­zí. Volá Toru,  že ji zemřel otec, ale nechce ho mít na pohřbu.   Schází se spo­lu, vymě­nu­jí si dia­lo­gy o  sexu,  a neu­va­žu­jí, že by spo­lu zača­li cho­dit.  Midori  je scho­na mu  říci,  že byla s pří­te­lem na cha­lu­pě a plá­no­va­li divo­ký  sex.   A mís­to uží­vá­ní  ji při­šla men­stru­a­ce a bylo po divo­kých orgi­ích.   Se smí­chem,  jen tak při popí­je­ní drin­ku.  Toru  ji vydě­še­ně naslou­chá ve veřej­ném baru,   a scho­vá­vá se za její­ma slo­va­ma.   Po prav­dě  nevím,  kolik má MURAKAMI let.   V Japonsku jsem  byla tři­krát.  Vybírala samu­raj­ské fil­my,  o poli­caj­tu,  co umí kara­te, o  šógu­nech, a vždy jsem  sly­še­la,  a i zaží­va­la cud­nost ve vzta­zích mezi dvo­ji­ce. Také Japonec vás neza­ve­de  do domác­nos­tí  a nemlu­ví o intim­ních  věcech. Proto MURAKAMI musel půso­bit jako smršť,   když vyšel román NORSKE DŘEVO. Nejenom tím samým fak­tem, že je  Japonec,  ale tou odva­hou dia­lo­gů vel­mi ote­vře­ných s jakou pra­cu­je a hovo­ří o sexu.  Pravda  je ta, že  půso­bí  jinak  čet­ba tako­vých tex­tů  a  jiná je cit­li­vost kame­ry,  kte­rá sní­má sex  stu­dent­ské­ho zrá­ní .   Jednak je pří­běh posa­ze­ný do  let šede­sá­tých  až sedm­de­sá­tých.  Kdy se mla­dí schá­ze­li , hrá­li na fan­ty, čet­li západ­ní  lite­ra­tu­ru, zpí­va­li ang­lic­ké a ame­ric­ké son­gy  a pís­ně o lás­ce.  Oblíbenost romá­nu  VELKY GATSBY  pak dává nahléd­nout do svě­ta,  vytr­va­lé­ho, trpě­li­vé­ho,   cíle­vě­do­mé­ho,  jak dojít k cíli,  a zís­kat reno­mé  ve vel­ké spo­leč­nos­ti  význam­ných lidí.  Ale svět, kte­rý je nám před­sta­vo­ván,  je svět  zmí­ta­jí­cích se mla­dých lidí v citech,  kte­ré zra­jí,  neje­nom věkem,  ale stře­tem se smr­tí,  kdy dozrá­va­jí v muže. Napočítala jsem,  že film NORSKE DŘEVO má 133 minut.  Tedy 2 hodi­ny 13 minut. Dá se říci,  že to sko­ro ani  neby­lo  cítit. Dívák se nenu­dí.  V  závě­ru fil­mu nako­nec i Toru  ví,  že když zavo­lá Midori,  že je jí i scho­pen  říci,  že  s ní chce začít  žít nový vztah a všech­no od začát­ku.

A nyní mohu říci i  začá­tek fil­mu, kdy vidí­me Kiakiho,  jak si ute­sńu­je oke­ni­ce v autě,  a pouš­tí si výfu­ko­vé ply­ny,  a ule­há na zad­ní seda­dlo auta... Když mě to říka­li v Japonsku v osm­de­sá­tých letech, nevě­ři­la jsem  tomu ani. Přesto je to prav­da. V  Japonsku je nej­ví­ce  sebe­vražd na  svě­tě.   Je to pře­tech­ni­zo­va­ná země,  s hero­is­mem,  a také s fak­tem, že neú­spě­chy řeší rych­le  sebe­vraž­da­mi. V tu dobu, teh­dy,  jsem  ješ­tě nezna­la počí­ta­če,  ani jejich nega­tiv­ní cito­vý vztah, a dopad na mla­dou gene­ra­ci. Rodiče dětí,  si mě stě­žo­va­li, že se dospí­va­jí­cí  pře­sta­li s nimi radit,  vypo­ví­dat svo­je trau­ma­ta,  a hro­mad­ně se svo­lá­va­jí  a pácha­jí sebe­vraž­dy v autě,  mnoh­dy po čty­rech. Nebo for­mou kami­kad­ze , a nej­vi­ce sebe­vražd  je na neo­pě­to­va­ný vztah, neú­spěch v sexu atd. Tady hrdi­na dva­krát selže v sexu  a pus­tí  si výfu­ko­vé ply­ny...  Proto jsem  záži­tek z toho­to fil­mu odvy­prá­vě­la  obrá­ce­nou pyra­mi­dou.  Pokud s tím­to postu­pem nesou­hla­sí­te,  je to na vás. Já vybí­ra­la japon­ské fil­my,  a mám na ně utří­be­ný vkus,  mám ráda jejich cit­li­vý pří­stup  a jem­ný vkus a empa­tii k dru­hé­mu člo­vě­ku.  S kte­rým jed­nám, mám kus spo­leč­né ces­ty ujít,  a v intim­ních vzta­zích  Japonci se doslo­va pro­ple­tou neje­nom těly ale i duší.  A to chtěl  vypsat  slov­ně Haruki Murakami a fil­mař­sky zob­ra­zit  Tran Anh Hung.  Pražská pre­mi­é­ra se otví­rá na 10.2. 2010  v kině Lucerna.  Myslím, že to bude oblí­be­ný stu­dent­ský film.  Pro  naši gene­ra­ci to bylo kdy­si  Mlčení od Ingmara Bergmana,  a pro vaši gena­ra­ci to bude Norské dře­vo.  Přeji vám pří­jem­ný záži­tek.