Perfect Sense

Nejprve ochro­me­ni zármut­kem… a pak žád­ný čich.

Michael a Susan se hle­da­li, až se našli. Zatímco pozná­va­jí jeden dru­hé­ho a jejich lás­ka ros­te, svě­tem se šíří podiv­ná epi­de­mie: lidé postup­ně ztrá­ce­jí jeden smy­sl po dru­hém. 

Filmům o epi­de­mi­ích se vyhý­bám, jak se dá. Probouzejí ve mně mé hor­ší, hypo­chon­dric­ké já. U Perfect Sense jsem ale udě­la­la výjim­ku. Především kvů­li Evě Green, nena­po­do­bi­tel­né Vesper Lynd z Casina Royale, a také pro­to, že nejde o kla­sic­ký pří­běh „sedm sta­teč­ných boju­je pro­ti smr­tí­cí epi­de­mii, pár jich natáh­ne bač­ko­ry, ale dob­rý konec vše napra­ví (nebo taky ne)“.

Jistě, Susan je – jak už to v těch­to fil­mech bývá dob­rým zvy­kem – epi­de­mi­o­lož­ka, ale stej­ně tak by moh­la být pro­da­vač­kou v tra­fi­ce, insta­la­tér­kou nebo tře­ba gra­fič­kou. 🙂 Na záplet­ce by se mno­ho nezmě­ni­lo. Susan se totiž nestí­há pří­liš zabý­vat hle­dá­ním pří­či­ny epi­de­mie nebo zázrač­né­ho léku. Je naka­že­ná jako všich­ni ostat­ní, a bez­moc­ně při­hlí­ží, co nezná­má nemoc dělá s ní i s celým svě­tem. A jako správ­ná žena neře­ší, co vyře­šit nemů­že, a řeší, co se dá: sna­ží se vyrov­nat se svým nedob­ro­vol­ným sin­gle sta­vem a neplod­nos­tí za pomo­ci své sest­ry, vlast­ní­cí jed­no­ho skvě­lé­ho man­že­la a dvě skvě­lé děti. Pan Božský ovšem není dale­ko, dokon­ce je pří­mo pod jejím oknem. Je to Michael, šéf­ku­chař restau­ra­ce sou­se­dí­cí s domem, kde Susan byd­lí.

Nejdřív hrůza… a poté oka­mžik obrov­ské­ho hla­du. A tak­to smy­sl chu­ti mizí z naše­ho svě­ta. Zatímco Susan a Michael pozná­va­jí jeden dru­hé­ho, nemoc si postup­ně vybí­rá dal­ší splát­ku daně: po čichu ztrá­cí lid­stvo chuť. Předtím ale nemoc­né postih­ne záchvat neo­vla­da­tel­né­ho hla­du. Záběry na lidi, kte­ří si ve všech kou­tech svě­ta cpou do úst vše, co jim při­jde pod ruku, je jen pro sil­né žalud­ky.

Při ztrá­tě slu­chu, kte­ré­mu před­chá­zí vra­žed­ná zuři­vost, jsem ztra­ti­la víru v hap­pyend. Oba hrdi­no­vé sice nadě­ji ztra­ti­li už mno­hem dří­ve, apa­tii ale nepod­lé­ha­jí. Michael vší silou drží v cho­du svou restau­ra­ci – lid­stvo se ani po ztrá­tě tří smys­lů nehod­lá spo­ko­jit s „tukem a mou­kou“ – a Susan, ač hlu­chá, bez čichu i chu­ti, stá­le řeší Michaela. Pud sebezá­cho­vy a žen­ská schop­nost obí­rat se vzta­ho­vý­mi pro­blémy pat­ří k nej­sil­něj­ším pudům lid­ských bytos­tí. Epidemie ale nezná sli­to­vá­ní.

V závě­ru jsem kro­mě mra­ze­ní po celém těle a pocí­ti­la i úle­vu, že tvůr­ci odo­la­li poku­še­ní, a nepo­ka­zi­li jej žád­nou banál­ní mora­li­tou nebo vizu­ál­ním klišé. Moralitu zde vlast­ně nena­jde­te ani jed­nu, kro­mě té, kte­rou si z fil­mu sami odne­se­te, pokud si jej pus­tí­te k tělu, a vizu­ál­ní strán­ka je jed­ním slo­vem úžas­ná. Barvy i jejich satu­ra­ce jsou vole­ny s roz­mys­lem, stej­ně jako kuli­sy i jed­not­li­vé zábě­ry kame­ry. V zábě­rech na lidi, posti­že­né dal­ším stá­di­em cho­ro­by, máte najed­nou dojem, že sle­du­je­te večer­ní zpra­vo­daj­ství komerč­ní tele­vi­ze, v násle­du­jí­cí scé­ně se ale vrá­tí­te zpět do poko­je se Susan a Michaelem, a jste opět doma, kde sice není všech­no, jak má být, ale jste tu vy – i oni. Ocenila jsem i jedi­ný vtip­ný moment celé­ho pří­bě­hu, tragi­ko­mic­kou scé­nu, kdy Susan a Michael po ztrá­tě chu­ti z legra­ce zkou­še­jí jíst mýdlo a pěnu na hole­ní. To byl jedi­ný oka­mžik, kdy jsem se sko­ro zasmá­la. Do plá­če mi nao­pak bylo při scé­ně, kdy již hlu­chý Michael volá mobi­lem Susan, kte­rá před ním utek­la, když se dostal do stá­dia zuři­vos­ti, v nadě­ji, že u ní nemoc ješ­tě nepo­stou­pi­la, a že ho ješ­tě usly­ší…

Ewan McGregor se mi kdy­si líbil ve Star Wars, o svých herec­kých schop­nos­tech pře­svěd­čil až v Moulin Rouge, a v Perfect sen­se mi neva­dil. Eva je krás­ná a pře­svěd­či­vá v tom­to fil­mu i ve všech ostat­ních. Vedlejší role jsou spíš sta­tic­ké než malé, tvá­ře těch­to postav si nedo­ká­že­te zapa­ma­to­vat o nic víc než tvá­ře lidí, kte­ří s vámi jedou auto­bu­sem. A je to nej­spíš záměr. Pak si totiž divák ješ­tě inten­ziv­ně­ji doká­že uvě­do­mit, že nezá­le­ží na okol­nos­tech, na nemo­cech, na tom, jest­li se okol­ní svět hrou­tí. Záleží na těch, kte­ří jsou nám blíz­cí, kte­ří nás mají rádi, a kte­ré máme rádi my, a zále­ží na tom, abychom si byli nablíz­ku a drže­li jeden dru­hé­ho. Ať už se sta­ne coko­li. Jsou pros­tě důle­ži­těj­ší věci než „tuk a mou­ka“, a jedi­ný sku­teč­ně per­fect sen­se má člo­věk pro lás­ku.

Nyní je tma. Ale jeden cítí dech toho dru­hé­ho. A ví všech­no, co potře­bu­jí vědět. Políbí se a cítí slzy toho dru­hé­ho na tvá­řích. A jest­li zůstal někdo, kdo by je mohl vidět, tak vypa­da­jí jako nor­mál­ní milen­ci, las­ka­jí­cí si navzá­jem tvá­ře. Těla blíz­ko u sebe. Zavřené oči. Nevnímajíc svět oko­lo. Protože tak jde život dál…

----

Drama/Romantický/Sci-fi

Velká Británie/Švédsko/Dánsko/Irsko 2011

Režie: David Mackenzie

Hudba: Max Richter

Hrají: Eva Green, Ewan McGregor, Connie Nielsen, Ewen Bremner, Stephen Dillane, Denis Lawson, Richard Mack

---