Prach - 45 %

Režisér Vít Zapletal si pro svůj absol­vent­ský film napsal scé­nář pro něko­lik her­ců a zvo­lil vel­mi cit­li­vou for­mu zpra­co­vá­ní. Zachycuje čle­ny jed­né rodi­ny, kte­rá je posta­ve­na do závaž­né život­ní situ­a­ce. Když dva brat­ři při­jíž­dí do rod­né­ho domu k rodi­čům, není jejich ces­ta plá­no­va­ná ani radost­ně oče­ká­va­ná. Mrtvice totiž upou­ta­la jejich otce na postel a jeho stav je vel­mi váž­ný. V domě se zahra­dou se mísí před­mě­ty i mís­ta plné vzpo­mí­nek. I když jeden život drží jen ten­ká nit dechu, sna­ží se ostat­ní odha­do­vat svou budouc­nost a sou­čas­ně plnit povin­nos­ti vyplý­va­jí­cí ze situ­a­ce. Postupně se ote­ví­ra­jí a pro­je­vu­jí vzta­hy, sta­ré křiv­dy i tou­hy vypo­řá­dat se s tvr­dou rea­li­tou. Jak nemoc zasáh­ne do živo­ta jed­not­li­vých čle­nů rodi­ny? Co mohou udě­lat pro sebe a pro své blíz­ké? To jsou otáz­ky, kte­ré si nekla­dou hrdi­no­vé fil­mu, ale kte­ré se nabí­ze­jí auto­ma­tic­ky při sle­do­vá­ní fil­mu. I když se někte­ré fil­mo­vé posta­vy musí poprat s vlast­ní­mi pro­blémy, děje se tak za zvlášt­ní­ho pokli­du a v mír­ném tem­pu. Dvojice bra­trů sice řeší své rodin­né pro­blémy, ale ty jsou jen lehce načrt­nu­té a schá­zí jejich pro­vá­za­nost. Film půso­bí pře­de­vším ladě­ním někte­rých scén. Starý dům a jeho inte­ri­ér odrá­ží dobu minu­lou, kde i zvuk gra­mo­fo­no­vé des­ky půso­bí dráž­di­vě. Dalším výraz­ným dra­ma­tic­kým pro­sto­rem je pří­ro­da. Život zví­řat i rost­lin fun­gu­jí bez ohle­du na lid­ské osu­dy a sta­ros­ti. Plyne čas i život, jen smrt při­chá­zí neče­ka­ně a poti­chu.

S malým počtem méně zná­mých her­ců a neher­ců se poda­ři­lo reži­sé­ro­vi vytvo­řit veli­ce cit­li­vé komor­ní dra­ma, kte­ré však nebu­rá­cí emo­ce­mi ani vel­ký­mi ges­ty. Scény na sebe nava­zu­jí poma­lým tem­pem a nabí­ze­jí dlou­hé zábě­ry na posta­vy, kte­ré v sobě nechá­va­jí dozní­vat emo­ce i myš­len­ky. Je to tro­chu hra na scho­vá­va­nou, kde je tře­ba domýš­let, co se asi uhníz­di­lo jed­not­li­vým posta­vám v hla­vě. Ale tahle hra nemá ambi­ce na výhru a snad­né řeše­ní. Každý si může před­sta­vo­vat pod­le svých zku­še­nos­tí a všech­no je tak tro­chu scho­va­né, nepo­sti­ži­tel­né. Je to zají­ma­vý způ­sob fil­mo­vé­ho vyprá­vě­ní, ale chví­le­mi až zavá­dě­jí­cí a samo­ú­čel­ně zdlou­ha­vý.

Dospělým her­cům se daří sta­teč­ně udr­žet poma­lé tem­po i míru vnitř­ní­ho zau­je­tí. Hrají mini­ma­lis­tic­ky a bez afek­tu.  Dětskou roli Dominika si s bez­pro­střed­nos­tí sobě vlast­ní zahrál Filip Truksa. Na prv­ní pohled je jeho herec­ký pro­jev vzhle­dem k ostat­ním výraz­něj­ší a v mír­ném afek­tu, ale odpo­ví­dá dět­ské­mu vní­má­ní nemo­ci i smr­ti. Zajímavou posta­vu civil­ně poja­té­ho kně­ze si zahrál Miroslav Babuský. Jeho dia­lo­gy s Radkem Valentou, kte­rý hra­je syna Libora, jsou vede­ny věc­ně, ale nepo­strá­da­jí cit pro lid­ské sla­bos­ti a sou­čas­nou rea­li­tu. Režisér dodal fil­mu duchov­ní roz­měr, ale nevnu­cu­je víru v Boha jako jedi­nou život­ní jis­to­tu, což je při­ja­tel­né i pro ate­is­ty.

Na vyzně­ní fil­mu má vel­ký podíl kame­ra­man Ondřej Belica a zvu­kař Jan Richtr. Zachycení atmo­sfé­ry ven­kov­ské­ho domu půso­bí syro­vě, ale věro­hod­ně, a odpo­ví­dá cel­ko­vé­mu ladě­ní vyprá­vě­né­ho pří­bě­hu. Film dává vel­ký pro­stor pro dozní­vá­ní navo­ze­ných před­stav a aso­ci­a­cí. Poklidné tem­po je chví­le­mi dove­de­né až za hra­ni­ci oče­ká­va­ní, ale má svůj význam a opod­stat­ně­ní.  Film byl uve­den již na Mezinárodním fil­mo­vém fes­ti­va­lu Karlovy Vary 2015. Film může zaujmout cit­li­vé a vní­ma­vé duše. Premiéra 11.8.2016.

---