Pro Samu (For Sama) – Recenze – 80%

Na Oscara nomi­no­va­ný doku­ment Pro Samu nato­či­la ve spo­lu­prá­ci s brit­ským doku­men­ta­ris­tou Edwardem Wattsem mla­dá syr­ská repor­tér­ka Waad Al-Kateab, kte­rá žila v nej­lid­na­těj­ším syr­ském měs­tě Aleppu v době, kdy zemí zmí­ta­la občan­ská vál­ka. Záběry poří­ze­né v obdo­bí při­bliž­ně pěti let, kte­ré odtam­tud posky­to­va­la pro zpra­vo­daj­ský pořad Channel 4 News, při­tom pro­po­ji­la i s obra­zo­vý­mi mate­ri­á­ly ze své­ho osob­ní­ho živo­ta, obsa­hu­jí­cí­mi mimo jiné i video-deníček, kte­rý nato­či­la coby osob­ní fil­mo­vý dopis pro svou dce­ru Samu, naro­ze­nou v roce 2016, kdy boje v Aleppu vrcho­li­ly.

Zdroj fotek: artcam.cz

V roce 2012 byla Waad stu­dent­kou mar­ke­tingu, natá­če­la hlav­ně své přá­te­le a svůj život v Aleppu a jen okra­jo­vě poří­di­la sem tam i záznam z pro­tes­tů pro­ti dik­tá­tor­ské­mu reži­mu, kte­rý na demon­stra­ce rea­go­val čím dál tvrd­ší­mi ode­zva­mi. Postupem času se tak z de fac­to domá­cích videí začí­na­jí­cí fil­mař­ky sta­la intim­ní výpo­věď o živo­tě v rui­nách bom­bar­do­va­né­ho měs­ta, z něhož byli jeho oby­va­te­lé vyhá­ně­ni v hou­fech, a ve stra­chu, že váš život může kdy­ko­li zne­na­dá­ní skon­čit, když bude­te zrov­na v nevhod­nou chví­li na nevhod­ném mís­tě.

Obvyklé scén­ky z archi­vu rodin­né­ho home-videa, jako jsou svat­by, poro­dy dětí a veče­ry s přá­te­li, jsou tím pádem sil­ně ovliv­ně­ny netra­dič­ním mís­tem dění i nebla­hý­mi okol­nost­mi, za nichž mno­zí z těch­to lidí v lep­ším pří­pa­dě prcha­jí ze země, v hor­ším pří­pa­dě umí­ra­jí na uli­cích, při­chá­ze­jí o stře­chy nad hla­vou a živo­ří v kuli­sách váleč­né­ho úze­mí, pod­kres­le­ném zvu­ky neda­lekých výbuchů a nále­tů. Právě v době nej­vět­ších bojů pro­ží­vá Sama svůj prv­ní rok živo­ta – za což se jí její mat­ka ve vypra­věč­ském voiceo­ve­ru hned od začát­ku omlou­vá a dodá­vá, že se jí ve fil­mu poku­sí osvět­lit, kdo byli její rodi­če zač, za co v té době bojo­va­li a proč ji vůbec při­ved­li za tak kom­pli­ko­va­né situ­a­ce na svět.

Ke zdů­raz­ně­ní hrůz­nos­ti zob­ra­zo­va­né­ho výraz­ně napo­má­há ta sku­teč­nost, že Waadin man­žel je dok­tor a pra­co­val v Aleppu v jed­né z mála nemoc­nic, kte­ré teh­dy ješ­tě stá­ly. Dokumentaristka se tudíž snad­no dosta­la do kon­tak­tu se smr­tí a neštěs­tím, kte­ré dolé­ha­lo na pří­buz­né raně­ných a zemře­lých. Tragické výje­vy hys­te­ric­kých matek a pla­čí­cích dětí, jak­ko­li půso­bí jako bez­pro­střed­ní záznam něčí boles­ti a smut­ku, mají mís­ty nádech až pří­liš pate­tic­ké­ho doku­men­tár­ní­ho dojá­ku, na dru­hou stra­nu někte­rým zábě­rům oprav­du nelze upřít nefal­šo­va­ná inten­zi­ta (např. pasáž s akut­ním císař­ským řezem a násled­nou úspěš­nou resus­ci­ta­cí zdán­li­vě mrt­vé­ho novo­ro­ze­ně­te).

Od sním­ku Pro Samu nelze oče­ká­vat něja­ký kom­plex­ní pohled na prů­běh občan­ské vál­ky v Sýrii – infor­ma­ce o poli­tic­ké situ­a­ci v zemi jsou pou­ze kusé­ho cha­rak­te­ru, postup­ný vývoj udá­los­tí je mír­ně nepře­hled­ný kvů­li neli­ne­ár­ní­mu vyprá­vě­ní a pře­de­vším nikdo ani nepřed­stí­rá, že by šlo o film nestran­ný. Jeho tvůr­ci se nao­pak od začát­ku pre­zen­tu­jí jako sym­pa­ti­zan­ti s proti-režimními demon­stran­ty a jako zapá­le­ní bojov­ní­ci za svo­bo­du – a je tudíž otáz­ka, nako­lik je pre­zen­to­vá­ní urči­tých udá­los­tí v jejich podá­ní sku­teč­ně objek­tiv­ní (nicmé­ně o hod­no­tě fil­mu coby auten­tic­kém svě­dec­tví z prv­ní ruky i tak nemů­že být spo­ru).

Kromě toho sní­mek snad­no obsto­jí i jako apel, aby spo­leč­nost neod­vra­ce­la zrak před děním ve svě­tě a neig­no­ro­va­la bez­prá­ví, i jako pří­běh o lás­ce k dítě­ti a k rod­né­mu měs­tu, v němž byl člo­věk zvyk­lý žít a z něhož se mu nechce jen tak uprch­nout, přes­to­že tře­ba v jeho uli­cích zrov­na zuří apo­ka­ly­psa a domy se hrou­tí po explo­zích bomb. Pro Samuje str­hu­jí­cí osob­ní výpo­věď ženy, jež se sna­ží na poza­dí váleč­né­ho kon­flik­tu sklou­bit život mat­ky, man­žel­ky, repor­tér­ky a akti­vist­ky, a kte­rá se ve scé­nách pře­sy­ce­ných všu­dypří­tomnou destruk­cí, nejis­to­tou a osob­ní­mi tragé­di­e­mi sna­ží přes to všech­no klást důraz pře­de­vším na pospo­li­tost mezi lid­mi a na pro­vá­dě­ní nej­růz­něj­ších humán­ních skut­ků, jichž bylo v té době obzvláš­tě zapo­tře­bí.

---

---