První vietnamská válka na pozadí osudu Ladislava Charváta - Ladislav Kudrna

Vietnamská vál­ka je kon­flikt, kte­rý svým způ­so­bem dodnes sil­ně rezo­nu­je ve spo­leč­nos­ti. Často se mlu­ví hlav­ně o její dru­hé čás­ti, tedy o vál­ce s pří­tom­nos­ti US Army. První část toho­to sple­ti­té­ho kon­flik­tu (kolo­ni­ál­ní zápas Francie) tak někdy zůstá­vá lehce upo­za­děn. Přitom je to udá­lost nad­mí­ru zají­ma­vá už tře­ba jen tím, že do toho­to kon­flik­tu zasáh­lo více než 1600 Čechoslováků...

Navíc kni­ha je to nad­mí­ru zají­ma­vá. pan Kudrna uvá­dí čte­ná­ře do děje množ­stvím infor­ma­cí o bipo­lár­ním sou­pe­ře­ní SSSR a USA, i o kom­pli­ko­va­né situ­a­ci v Indočíně. Asi ne kaž­dý ví o sna­hách Viet Minhu navá­zat spo­je­nec­tví s USA, i o tom, že Ho Či Min byl po něja­kou dobu agen­tem ame­ric­ké OSS... Leč námlu­vy Spojených stá­tů a Vietnamu nedo­padly a zao­ce­ná­s­ké impé­ri­um si tím tak ote­vři­lo ces­tu ke své­mu vlast­ní­mu malé­mu peklu v džun­g­li (u kte­ré­ho mimo­cho­dem také byli někte­ří Čechoslováci, ale to by bylo už téma na jinou kni­hu).

Nejzajímavější část pub­li­ka­ce ale pod­le mě tvo­ří pře­pis dopi­sů Ladislava Charváta domů mamin­ce a přá­te­lům. Nelze nevi­dět bytost­né zou­fal­ství mla­de­ho muže (neby­lo mu ješ­tě ani 20..), kte­rý po útě­ku z poúno­ro­vé­ho Československa nemá žád­nou dal­ší vizi a ze zou­fal­ství se upí­še fran­couz­ské cizi­nec­ké legii. Absolvuje drs­ný výcvik v Africe, kde žádá v dopi­sech své mamin­ce, aby se jej odtam­tud poku­si­la skr­ze čes­ko­slo­ven­ské min. zahra­ni­čí dostat domů do Prahy, nicmé­ně se stej­nou mar­nos­tí s jakou si Vietnamci sna­ži­li naklo­nit na svo­ji stra­nu Spojené stá­ty. Zajímavé je také sle­do­vat roz­díl v psa­ních mamin­ce a v dopi­se, kte­rý je určen kama­rá­do­vi. Ke své­mu pří­te­li je mno­hem ote­vře­něj­ší, občas utrou­sí něja­ký roz­to­mi­lý dvoj­smy­sl (stran arab­ských holek...), zavzpo­mí­ná si na Barrandov, na ostat­ní kama­rá­dy, apod. Po výcvi­ku odlé­tá do Saigonu a je nasa­zen ve slav­né (pro Francii „slav­né“ s hoř­kou pachu­tí na rtech) u Dong Khe, kte­rá se mu sta­ne osud­nou (jako prak­tic­ky celé­mu 1. para­šu­tis­tic­ké­mu pra­po­ru cizi­nec­ké legie).

„...Jedině, oč pro­sím, abych se tady z této před­sí­ně pek­la dostal, a potom snad zbu­de tro­chu času začít nový život bez rva­ní a bez stří­le­ní. Za pár měsí­ců tady bude pod­le mého míně­ní hrát nej­vět­ší hud­ba svě­ta skoč­nou. Tlačí se na nás komu­nis­ti z Číny...“

Ladislav Charvát je tak typic­kým pří­kla­dem mno­ha z více než 1600 Čechoslováků, kte­ří se do Indočíny dosta­li čas­to ne ani tak z tou­hy bojo­vat pro­ti „komu­nis­tic­ké­mu nebez­pe­čí“, ale zejmé­na z exis­tenč­ních důvo­dů, z tou­hy ode­jít poúno­ro­vé­ho Československa, či tře­ba jen z přá­ní zažít něja­ké dob­ro­druž­ství, kte­ré si před­tím moh­li dopřát tak maxi­mál­ně z Rodokapsů.

Kniha pana Kudrny pat­ři k těm něko­li­ka málo vzác­ným svaz­kům, kte­ré doká­žou pří­jem­nou for­mou pou­čit o slo­ži­tém kon­flik­tu a vrha­jí záro­veň (s něko­li­ka málo dal­ší­mi pub­li­ka­ce­mi) svět­lo na poza­po­me­nu­tou epi­zo­du vojen­ské­ho nasa­ze­ní jedin­ců, kte­rým byl až v našem milé­niu při­znán sta­tut 3. odbo­je.

---